XXV. I já bývám pozitivní

Přehlušování sousedů Rammsteiny mě po jednom albu přestalo bavit, tak jsem se vydala do přírody, sice to vypadalo na déšť, ale větší pravděpodobnost, že tu zmoknete, je, když vyjdete za sluníčka.

Necelých deset minut od baráku máme park, nezkoumala jsem ho nikdy hlouběji, chyba! Dneska jsem málem zvracela duhu, jak úžasné to tam je. Už na začátku parku jsem našla paní s prasátkem na kšírkách. Moc dobře vím, jak je to otravné, když k vám lidi naběhnou a ptají se na nezvyklého domácího mazlíka (měli jsme dřív dravce) a začnou si ho bez zeptání drbat. Tak jsem aspoň hezky pozdravila, zeptala se a začala si prasátko drbat. Je to dvouletá slečna jménem Francis Bacon.

Vydrbaná dosyta jsem šla do zahrad, o kterých jsem do včerejška neměla ani potuchy. Málem jsem se ukochala. Na každém kroku bylo pár veverek a rozhodně se o nich nedalo říct, že by byly plaché.

A tady už jsou zahrady a park/les. Ač to tak nevypadá, počasí tu bylo jen lehce nad nulou a chvílemi i trochu sněžilo.

Cestou zpátky proti mně jen pán na kole, které pomáhal táhnout trochu přerostlý pitbull. Za několik okamžiků jsem se stala obětí brutálního útoku tohoto agresivního plemene. Málem se nechal umazlit k smrti.

Po tomhle dni se cítím klidnější než buddhistický mnich, jedním slovem, úžasné.

XXIV. A římské číslice umím ještě dál

Doufám, že brzo bude konec bydlení s idioty. Přestali mě zdravit, takže mám aspoň trochu klidu, ale pořád to není dostačující. S šéfikem jsem se bavila a nabídl se, že mi domluví ubytování i za lepší cenu. Stačilo jednou v práci udělat něco užitečného a hned se ledy prolomily. (To je tak, když dostanete grafický tablet a lidi si pak myslí, že jste grafický mág. Chtěl loga firem, se kterými spolupracuje do stejného formátu/velikosti. Není nad malování ve windows.)

Nejenže nám tady někdo krade toaleťák, ten někdo má i tu drzost dát prázdnou ruličku před naše dveře. Velká záhada, kdo to asi bude. Ještě jsme si pořídili antibakteriální čistič do koupelny, po zjištění, že je téměř k ničemu, jsme ho přestali používat. Je v průhledném obalu, takže jde vidět, jak i přes to mizí. Neumím měnit vodu na víno, ale kradený prostředek se opět změnil na olej.

Ráno začala z bojleru téct voda, přestalo se topit a teplá voda taky neteče. Od toho momentu lituju, že jsem si vlasy neumyla večer. Teď bych z fleku dostala práci u McDonalds. Tenhle dům na mě vyloženě křičí, zmiz, dokud je čas.

Zpívající sousedi si nainstalovali na dveře od pokoje alarm. Zvenčí. Už nemám sílu ani dělat udivenou. Jestli ale bude ještě jednou pípat, opravím to kladivem. Závidím naším anglickým spolubydlícím, že můžou na prodloužený víkend odjet pryč.

Ze šňůry nám mizí kolíčky (kromě nás tam má šňůru už jen Božka). Jaké bude překvapení, až mechanicky opotřebovaná šňůra pod váhou mokrého prádla spadne. Po setmění se ozbrojím nožíkem a jdu pomoct mechanickému opotřebení. Jakékoli další zákeřné nápady vítám. (Jen nehodlám dávat do jídla projímadlo a podobně, ne, že by mi na nich záleželo, ale problémy bych tu měla nerada.)

A tady ukázka toho, jak to dopadne, když dáte tablet někomu, kdo nemá trpělivosti na rozdávání.

XXIII. Telefon, banka, byt a banka

Středa:

Skoro 3 měsíce, tak dlouho mi trvalo, než jsem si pořídila anglickou SIMku. Pořád jsem to odkládala, ale při shánění bytu je to docela potřebná věc. Co mě zarazilo, když jsem vešla do obchodu (ano ještě pořád je tu dost věcí, které mě zaráží), že ochranka za mnou zamkla dveře. Musela jsem vyplnit osobní údaje a dostala jsem SIMku, obyčejnou dobíjecí. Po zaplacení mi ten übersamec dveře zase odemkl. Oddechla jsem si velmi slyšitelně.

Nerada přiznávám, že jsme ještě nebyli schopní založit bankovní účet. Zkusili jsme třetí banku. Ozbrojeni dvěma ID průkazy, NI číslem a nadějí, že to bude stačit. Nedostatek se tentokrát objevil v tom, že jsme neměli domluvenou schůzku. Při domlouvání schůzky milý pan úředník popotahoval takovým způsobem, že jsem měla chuť zaběhnout pro odsávačku hlenů. Kde mimo Evropu je ještě zvykem smrkat? Nezažila jsem nikoho tmavšího, kdo by s tímhle úkonem byl seznámen. Otevřu tu školu "Nauč se smrkat, nebo tě kopnu zpátky do buše".

Večer jsme si byli podívat na nabídku jiného spolubydlení. Připadala jsem si jak v pohádce. Jen 2 spolubydlící, naprosto sympatičtí a 2 kočky. Byt útulný, atmosféra nepopsatelná, cena příznivá. Akorát, že nejsme jediní zájemci a taky nám smlouva končí 14. a oni mají volno od 26. Vyprávěli jsme, jak vypadá naše současné spolubydlení, a myslím, že nás litovali natolik, že by si nás tam i nechali. Možná se zeptám šéfa, jestli si do kanclu taky nemůžu dát postel.

Už 3 pokoje si stěžovaly majiteli na Abdula, tak uvidíme, co se bude dít. Sice se chci stěhovat tak jako tak, i kdyby ho vyhodili, ale to mi nebrání v tom, udělat maximum pro znepříjemnění jeho života.

Čtvrtek:

Dnes jsme měli schůzku v bance domluvenou na desátou, tak jsme se tam 10 minut po desáté ukázali a čekali jsme jen chvilku. Chtěli potvrzenou adresu, kde bydlíme, nájemní smlouva ale prý není dostatečný důkaz. Naštěstí to nijak dál už neřešili a začal se zakládat účet. Při zakládání se ptají na příjmy, kolik týdně utratíme za jídlo/oblečení, kolik platíme nájem, a kolik útržků toaletního papíru spotřebujeme za den. Naše aura musí mít fakt hodně divoké barvy, protože jim spadl systém a tím pádem jsme stále bez účtu.

Zvukový záznam zpěvu stále nemám v mp3 formátu (nejsem s počítači úplně kámoš), tak aspoň fotka Božky. Pro necenzurovanou verzi si mi napište.

XXII. Klid a pak atomovka

Úterý:

Mám nesmírnou chuť psát o zážitcích, ale buď jsem si zvykla, nebo se tu všichni zklidnili.

Klasika, černoši pobíhající v mrazu v žabkách, ženy kojící kdykoli a kdekoli. Tuhle všední nudu okořenila akorát dnešní bouračka. Rána, že jsem málem odletěla na druhý konec ulice. Dotyčný štastlivec si z normálního auta udělal smarta.

Mýdlo s olejem jsem vyhodila, dala si tam nové, doufala jsem, že má olejová zpráva došla k příjemci a byla pochopena. Nikoli. Jakmile se tam objevilo moje mýdlo, všechna ostatní zmizela. Tak jsem uklidila to své. Objevilo se tam zase jiné mýdlo. A takhle ještě několikrát. Vzdala jsem to a svoje mám ve skříňce. Nějaký dobrák mi vyhodil sprej, plný. Ještě něco vyhodí a bude mít v šamponu vylouhované chilli papričky.

Středa:

Asi jsem si to svým rouhačským psaním přivolala sama. Večer jsem zaslechla hlasitý hovor z kuchyně, tak jsem tam dychtivě přiběhla a byla hned v centru dění.

Abdul chytil hysterický záchvat, že někdo neumyl nádobí, nejdřív seřval všechny okolo, pak zjistil, že to nebylo jejich, tak začal řvát už jen na mě a drahého, protože my jsme si dovolili nechat tam po večeři pánev. Celou jednu pánev!

Marně se s ním snažili naši angličtí spolubydlící mluvit a trochu ho uklidnit, on ječel a ječel a nevydal ze sebe jedinou smysluplnou větu, ve které by si neodporoval. Pak už mu došla trpělivost, a aby nám ukázal, jak moc máme špinavý sporák, rozmáchl se a vrazil do něho pěstí. Když sklokeramická deska praskla, neubránila jsem se smíchu. Následně jsem se dozvěděla, že bude respektovat všechny, ale nás ne, protože jsme děti. No úplně mi to vehnalo slzu do oka, protože já ho velmi respektuji a uznávám.

A co ho ještě velmi rozčiluje, že tancuju v pokoji. Je v tom ovšem jediný háček, jak bych vůbec mohla tancovat na ploše několika centimetrů čtverečních, které nám náš pokoj naskýtá? Jsem hubená, ale ne TAK. Dále jsme se dozvěděli, že nám smrdí boty, sám si k nim čichnul, jak nám bylo řečeno. Zvláštní záliba. Musela jsem to taky zkontrolovat, a ač je to mrzuté, boty nejdou cítit vůbec ničím. Jeho oko detektiva usoudilo, že ruličky od toaletního papíru, které jsou v koupelně, tam také nechávám jen já. Jsem tak zlobivá! A co je nejhorší - prý máme nepořádek ve vlastním pokoji. Zaprvé, jak na to přišli? Chodí k nám na tajňačku? Nevzpomínám si, že bych je zvala. A zadruhé, klidně si můžu srát do rohu a nemusí je to zajímat. Ve smlouvě není nic o tom, že mám mít trička naskládaná do komínků o určitých rozměrech. O tom, že se nesmí kouřit nikde, takže ani v pokoji, tam napsáno je, a to stále neberou vážně a přechází to mávnutí rukou.

A aby nám to jo natřel, tak to prý dá k soudu a vyhraje. Dneska si nakoupím popcorn a budu sledovat další dění.

Londýn a trh práce

V těžkém pracovním nasazení jsem se rozhodla, že by nebylo od věci napsat, jak se to tu vlastně v tom Londýně má s prací. Okrajově jsem už naznačovala, že to není taková idylka, ale kdyby si stále ještě někdo myslel, že je, tak teď už si to myslet nebude.

Jasně, že i my jsme se sem letěli s tím, že já budu otročit na praxi a drahý bude vydělávat na byt a pak si ještě něco našetří a mezitím prohlédneme všechny zajímavosti Londýna a budeme, pokud možno, každý víkend pařit, jak se k mládí sluší a patří.

Z toho snu jsme se probrali opravdu rychle. Jsme rádi, že většina známých památek je na jednom místě a my si prohlédli aspoň je.

Drahý roznášel životopis, já za něj odpovídala na inzeráty. Jak jsme se opět přesvědčili, na e-maily tu nikdo nereaguje. A nadšení nejsou ani, když jim lezete do práce a žádáte přímo tam.

Samozřejmostí bylo oběhat nejznámější řetězce - Cafe Nero, Pret, McDonalds, KFC,… Tyhle společnosti mají svoje náborové centrály, tam zajdete a vyplníte údaje a oni vám slíbí, že se do 14 dní určitě ozvou. Neozvou. Varianta dvě je, že vás pošlou domů vyplnit online formulář. Tam se následně dozvíte, že nejste vhodný kandidát. Nevím, co si představit pod nevhodným kandidátem do "meka". Má málo beďarů? Moc končetin? Nesluší mu kšiltovka?

Pro člověka, který se jazyk začal teprve učit se do začátku zdá být ideální pozice cleanera. Po prohlédnutí inzerátů máte ale spíš dojem, že je to lukrativní práce pro pár vyvolených. Dva roky praxe a minimálně dvě reference od bývalých zaměstnavatelů? Naprostá nutnost. Hlavou mi vrtá, jak k tomu přijde chudák, který pracoval dva roky jen na jedné pozici.

Další možností, jak shánět práci, je agentura. Většinou se tam přihlašujete jen online a mají vám posílat nabídky. Nedočkáte se. Rozhodně je lepší se tam vydat osobně, bohužel se často jen dozvíte, že lidí je moc a pracovních míst málo. Takže vás ani nezaregistrují. A když už se vám podaří někde pracovat přes agenturu, moc se neradujte. Déle jak 3 měsíce vás rozhodně nezaměstná. Proč by pak měli někomu zvedat plat, když můžou zaměstnat jiného, po práci dychtícího, pitomce.

Pro získání místa tu musíte mít pojišťovací číslo (NIN), jeho vyřízení trvá dlouho, v Londýně je to na pár týdnů. Když už máte NIN, chtějí bankovní účet. K založení účtu po vás ovšem chtějí mít vyplněný formulář od zaměstnavatele. Hlava 22 jako vyšitá.

A když najdete práci, radujte se, makat bez jediného volného dne 14 dní i víc? Není problém. Jasně, není to legální, ale stěžujte si a projděte si znova celým kolem shánění. Hodně zdaru přeju!

Poznámka pod čarou (bez čáry). Samozřejmě pokud umíte jazyk a máte v životopise co nabídnout, je šance, že si práci najdete i bez takových nasrávek.

XXI. V práci

Dát místo mýdla olej se nakonec ukázalo být dobrou zbraní proti krádeži. Slyšela jsem nějaké klení z koupelny a hle, dali si tam mýdlo vlastní. Jen Božka je tak blbá, že si nevšimla, že vanu nemyje saponátem, ale olejem.

Dnes se mi povedlo něco neuvěřitelného - dorazila jsem do práce včas. A hned jsem zjistila, že je kolega nemocný a šéf má spoustu lítání. Telefon dal kolegovi z vedlejší (rozuměj konkurenční) kanceláře, aby vyřídil případné hovory. To jsem na něj jakože dotčeně koukla, že nejsem až tak neschopná, abych nezvedla telefon. Uznávám, že telefony nemám ráda, a když zvoní, tak sáhnu rychle po svačině a narvu si do úst několik toastů, nebo předstírám záchvat rýmy. Ale i tak, tohle od něho nebylo hezké. Šéfík se omluvil, že si myslel, že je mi nepříjemné zvedat telefony (všímavý pán), no to sice je, ale jednou to holt udělat musím…

Jeho zařizování spočívalo v nákupu barvy a malířského válečku. On se, ehm, stěhuje do kanceláře. To by mě zajímalo, co doma provedl, jeho verzi, že je to kvůli práci, mu moc nežeru. Už jen proto, že za x hodin jsem zvedla jeden telefon a vyřídila jednu zakázku. Leda, že by nabízel ještě rozšíření služeb i na nějaké intimní, ke konci pracovní doby už tam opravdu měl i postel.

Taky jsem chtěla poznamenat, že nám před týdnem zmizel kolega, který má na starost webovky. Bylo nám řečeno, že se musel vrátit do Itálie. Nějaké rodinné trable či co. Neměla jsem důvod to nějak rozebírat a nevěřit té historce. O to vtipnější bylo, když jsem se dozvěděla pravý důvod jeho absence. Je ve vazbě a čeká na soud, sexuální obtěžování, prý. Co dodat. Proč tu vlastně ještě čekám něco normálního?

Nepřehlédněte dole malou anketu a pro ty, kteří rádi stalkují na FB, jsem si ZDE udělala stránku.

XX. Bila bych se za byt

Shánění bytu nebude očividně tak snadné. Ceny šplhají velmi, ale fakt velmi vysoko nad moje možnosti a za ty peníze to vypadá víc než zoufale. Ale zatím mají všude aspoň jídelní stůl, to považuji za luxus, za který už se vyplatí připlatit nějakou tu libru. Pořád váhám nad tím, jestli stůl vyváží absenci sklokeramického sporáku. Tady hodně frčí plynové, a když vidím, jak tu nikdo nemá ve zvyku dovírat vodu či vypínat sporák, mám poněkud obavy. Nemluvě o tom, že na plynu dokážu připálit cokoli. Kdybych vařila brambory, na talíř vysypu chipsy.

Prozatím jsem aspoň vyřešila kradení mýdla a čistících prostředků. Barvivo se smyje moc snadno a navíc si toho člověk všimne hned. Nasadila jsem silnější zbraň - olej. Je libo si umýt ruce, nemám problém. Problém tedy nastal, když jsem si po tomhle musela sama umýt ruce, ještě, že jsem si mohla půjčit cizí mýdlo. A těším se, až Božka bude drhnout vanu olejem a po jak dlouhé době si toho všimne.

Abdul neměl dlouhou dobu koho a za co buzerovat, tak se vrátil ke starým dobrým botám. Prostě je před svým pokojem mít nebudu, protože ho to rozrušuje. A mám si je dávat do skříně, která je na chodbě (ta je mimochodem anglického spolubydlícího, protože má tak malý pokoj, kam by se ani skříň nevešla). Ovšem zajímalo by mě, jak to mám provést, když tedy odmyslím to, že na tu skříň nemám nárok, protože Abdulák zabral celou skříň svými věcmi. Abdul nou klevr, Abdul nou klevr.

Taky jsme se od něho dozvěděli, že jamajský kolega pouští chlupy. Dokonce k tomu bylo provedení po koupelně s názornou demonstrací. Má v pokoji laboratoř a dělá si tam DNA testy, nebo kde bere tu jistotu, či to jsou chlupy/vlasy? Při počtu lidí v baráku je všude tolik vlasů, že bych z toho mohla udělat avantgardní svetr.

A tady ukázka jednoho pokoje za krásných 600 liber měsíčně. No neberte to. Tolik prostoru!

A týráme češtinu potřetí

Dostala jsem pár dalších tipů na často dělané chyby, co si budeme nalhávat, hodně z nich jsem dělala i já, ale budu to tvrdošíjně popírat, jakmile mě z toho osočíte. Tady mávám mamince, která mi vše (ne)násilně vysvětlila, když jsem na ni v pubertě prskala, že to stejně k ničemu nepotřebuju. Ono bezchybný písemný projev je dobrý nejen k honění ega, bez něj si jen těžko budete hledat lepší pracovní pozici.

• Když už jsme u shánění práce. Při přečtení slova "scháním" bych si nejradši narvala mixér do očí. Věci můžeme sehnat, nikoli sechnat.

• Sexi a nechty. Nejsme na Slovensku, my tu máme nehty a dokud nevypadají jako lopaty, tak můžou být i sexy.

• Standartní. Jestliže nemluvíte o prezidentské standartě, jakože nemluvíte, tak je standard a standardní.

• Pěstovat a chovat. Na těchto slovech není špatně nic, ale pokud chováte květinu a pěstujete kozu, tak je to přinejmenším zamyšleníhodné. Až vám z kopýtka vyroste celá koza, je vypěstovaná, o tom se hádat nebudu, ale pokud byla v celku už od mala, chováte ji.

• 5ti, 5-ti, 5set, 5tistý. Nic z toho neexistuje. Stalo se to před 5 lety, kdy 5letý (jo, tohle jde, ale jen tohle) pštros skončil na 5. (tady je tečka, protože je to řadová číslovka) místě.

• Bo. Není to vyloženě čeština, ale já vám to musím říct. I když se může zdát, že je to zkratka od nebo, NENÍ tomu tak, je to zkrácené "protože". Při každém špatném použití zemře jeden Moravák. Nedělejte to.

• A další věc, kterou nemůžu přejít, je pokus o hyperkorektnost. Takže pak dvěmi nohami chodíte po světě a já na to nevěřícně koukám svýma dvěma očima. Je třemi, je pěti, ale vždycky, vždycky je dvěma. A rukama a nohama a očima a ušima. Ovšem pokud máte ruce tři, tak je třema rukama. Doufám, že nežijete blízko skládky toxických odpadů a nebudete muset tuto prekérní situaci řešit.
  Je podle tzv. dvojného čísla, a to se používá u párových částí těla. Nohy u stolu k tomu tedy nepatří.

Myslím, že to ještě nebude poslední článek na toto téma.

XIX. Zabte je někdo

Trošku mě mrzí, že i přes přelidněný dům nemám moc šancí mluvit anglicky, ti normální pracují a skoro je nevídám, ty zbylé vídat nechci.

Shodli jsme se, že duo Božka a Abdul už není na první pozici nepřátel klidu. Štafetu převzala naše hlučná černoška Helen (ta, která tak ráda trýzní obyvatele nadmírou decibelů deroucích se z hrdla).

Tentokrát už neobtěžuje jen hlukem, ale trochu přiostřila i v chování. Naše švédská kolegyně (naprosto nekonfliktní, přátelská) trpí na alergie/astma a proto často "popotahuje". Což si po svém vyložila Helen. Prý tím naznačuje pohrdání vůči její osobě a tomu, co vaří. A bez jakéhokoli důkazu ji začala pomlouvat a přestala zdravit. Samozřejmě, že jí to chtěla vysvětlit. To by ale Helen nesměla chytit hysterický záchvat, křičet a zacpávat si uši, že tohle poslouchat nebude. Ukázkové chování dospělého jedince. Jednou nakoupím rohypnol a budu vařit čaj pro všechny. Instantní mír, nazvala bych to.

Další věc, proč se mi tu moc nezlepšuje angličtina, je taky proto, že kromě těch 3 normálních obyvatel ji nikdo neumí. Přes stěnu jsme zaslechli, že dneska se nevaří k obědu "béééé", dneska se bude jíst "můůůů". Takže následné vysvětlení, co Božka vaří (dršťky to byly) bylo: "můůů můůůů" ukazuje si na žaludek "můůů můůů".

Dodnes nevíme, jestli tu je 5 let, nebo 5 měsíců, ale tohle by neomlouval ani 5 týdenní pobyt.

Pro někoho to možná bude špatná zpráva, ale novou smlouvu jsme nepodepsali a hledáme bydlení jinde. Takže máv máv plesnivý domečku plný magorů.

XVIII. Pátek za všechny prachy

Vzbuzena zvukem ne nepodobným zvuku přišláplého morčete (prý zpěv) jsem neochotně vstala a usoudila, že dnešní pátek za to nebude stát. Už po cestě do práce jsem si všimla chybějícího pásku v kalhotách a počasí připomínalo spíš podzim. Vedle projelo auto a z megafonu se ozývalo: "You are a něcocojsemnerozuměla piece of shit." a pořád a pořád dokola. Neměla jsem slov.

Usadím se v kanceláři, šéf přinesl sendviče. Obrat k lepšímu, myslela jsem si, než jsem se do něj zakousla. Do sendviče, aby nedošlo k mýlce. A můžu vám říct, že to je asi první věc, kterou jsem nejedla dobrovolně. Na německou kuchyni a jejich těstoviny s omáčkou a obalovaným řízkem jsem si zvykla rychle, tohle bude chtít ještě nějaký měsíc tvrdé dřiny. (Ani slovo proti šéfovi, ten je pořád bezkonkurenční.)

---

Vzpomněla jsem si na nedávný incident s Abdulem, kdy jsem šla na večír po chodbě a nebylo rozsvíceno. On rozsvítil s větou: "Je to zadarmo, tak proč nesvítit." Nevím, kde přišel na to, že je to zadarmo, ale to, že máme všechno v ceně nájmu, neznamená, že to nic nestojí. Bylo jen otázkou času, kdy si všimnou, kolik vody a elektriky se promrhá. Ono kdyby opravili kohoutky, tak by si mohl dávat každý den vanu navíc a neprojevilo by se to na účtech. Každopádně náš barák plný fauny a flory zdražuje nájem a to se vyplatí. Jsem moc ráda, že nám to dali vědět den po termínu měsíční výpovědní lhůty.

Z "práce" jsem odešla dřív a vydali jsme se do města. Postarší pán s košilí zavázanou nad pupek chaoticky tančí na semaforu, na chodníku sedí mladík a hraje na dopravní kužel. Vážně se mi to jen nezdálo, zírala jsem nevěřícně nějakou chvíli a pořád tam byl. Zajdeme do jednoho obchodu, prodavačky v pyžamu, zastavíme se v dalším, personál nám donesl dva lahváče. Může mi někdo říct, co mi tu uniká?

Tenhle den jsme šli s kolegy z baráku zapít a těsně před hospodou mě nahodil autobus. Celou část těla, která nebyla zakryta kabátem, jsem mohla ždímat.

Další díl k přečtení ZDE.

XVII. Návrat velbloudů

Nevyhnutelné se stalo skutečností. Božka je zpět. Jásejte, budete jediní. Doufala jsem, že ji unesou mimozemšťani, ztratí občanku, seberou jí občanku, autobus beze stopy zmizí, zatknou ji pro ubližování gramatice,… Ne, je tady v plné síle. A naštvanější, než kdy dřív.

Vzbuzena zuřivým CHRRRRCH jsem se dobelhala na záchod, z polospánku mě dokonale probudila malba v toaletě. Několikrát jsem si promnula oči a opravdu, byla to realita - záchod posraný od shora dolů. Po vyčištění té pohromy jsem napsala velkou ceduli "splachujte", kterou během dne někdo strhnul. Při příštím incidentu budu muset za "splachujte" dopsat "… a nekraďte cedule".

---

V chodbě se zjevil rotoped. Doufám, že na něm nezastihnu Božku cvičící a potící. Ono už jen ji vidět, jak ráno chaoticky kmitá po kuchyni s barevnými natáčkami na hlavě, vykřikujíc nesrozumitelná hesla, je dost silný zážitek.

Abdul usoudil, že nám může věřit a svěřil se, že polské ženy jsou nejhorší, ale že mu vaří, uklízí a pere, tak si ji nechá. Tomu říkám stabilní jádro zdravého vztahu. Však kdo jiný by mu nachystal vanu s pěnou a poté (co vyleze, nechá tam potopu a odejde) přiběhne, vanu vypustí, umyje a potopu vytře. Jak dokázal přemístit tolik vody z vany na podlahu, mi není jasné. I kdyby se z vany vyvalil jako tuleň a ke dveřím se odrážel po břiše, nemohlo by tam být takové mokro.

Myši se začaly množit, však jaro je skoro tu. A s množícími se hlodavci se začaly množit i pastičky na ně. Bojím se chodit po tmě, abych neuvízla. Největší vynález ve světě pastí je bez debat past lepící. Myš má na ni přijít, přilepit se a umřít. Jak dlouho to umírání má trvat nevím, zatím ještě žádná nebyla natolik zvědavá, aby na to šlápla. Zlaté naše rychlozabíjecí.

Další díl k přečtení ZDE.

Čeština trpí podruhé

Velmi mě potěšilo množství sester a bratrů ve zbroji. Napsali jste mi tolik patvarů, na které jsem už dávno zapomněla. Jdeme na ně.

• Verlyba. Jak verká ta ryba asi je? Tohle bych pochopila u Japonců, těm nejde "l" vyslovit. Prostě je velká. A není to ryba, to vím, ale s tím už nic nenadělám.

  ---

• Vyset. Věřtě mi, že tvrdý jen tak viset nebude.

• Datumy a albumy. Obě slova jsou středního rodu. Řekli byste třeba muzeumy? Takže data a alba. I když uznávám, že data jsou v dnešní době spíš počítačová a jednou budu muset ty datumy přežít, až se pravopis změní.

• Hořtice a žlička. K tomu nemám poučku, jen to, prosím, nepište ani neříkejte. Jednou je to hořčice a lžička, tak žádné revolty. A jestli s tím chcete něco udělat, běžte si rozbalit stan před Ústav pro jazyk český.

• Podpadky. Nevím jak vy, ale já mám paty a tím pádem, kdybych nebyla velká jako žirafí mládě, nosila bych podpatky.

• Slevnit. To může být matoucí, protože jsou slevy, ale pak se zlevňuje. Je to ale změna stavu.A taky to se "s" vypadá fakt blbě.

• Tip a typ, slavná dvojka češtinovrahů. Tady nezbývá, než si to zapamatovat. Tipuji třeba čísla v loterii. A když chlap neumí pořádně jazyk, není už můj typ.

• A když už se vymlouváte, že jste disgrafik. Naučte se aspoň tohle slovo správně, protože se píše s Y. Dysgrafik. A navíc porucha, která souvisí s pravopisem, je dysortografie.

• Viz. Není to zkratka, je to rozkaz od vidět, takže se píše bez tečky.

• Když chcete zkráceně napsat paní a napíšete to s tečkou - pí., tak jste z paní udělali pí*u. Pí je bez tečky, protože je to první a poslední písmeno slova.

A tím končí dnešní přísun mouder. Vítám další nápady, komenty, prostě cokoli, co ukáže, že to někdo čte.

Další dil je ZDE.

XVI. Život kancelářské krysy

Od přírody jsem tvor vynalézavý a tvořivý. Jakmile mám v ruce něco, co jde transformovat do něčeho jiného, jsem spokojená. Zavřete mě do kanceláře a stane se ze mě nepříjemný a negativní tvor, jakým jsem právě teď.

A tohle jsou přesně ty věči, které tu postrádám. Kromě jídelního stolu, ten mi taky chybí fakt zoufale. Fimo, tréninky a čoklové jedni ušatí.

---

Kde jsou ty časy, kdy jsem záviděla kámošům, že jsou celý den na netu, pár minut z pracovní doby udělají něco užitečného a dostanou zaplaceno. Tohle samé mám teď já, až na tu podstatnou část. Zaplaceno nedostanu. Na internetu dřepívám pořád, ale když tam jsem jen proto, protože tu není jiná možnost, není to už vůbec lákavé.

Koženková kancelářská židle, ve které se vám paří zadnice. Malý prostor bez oken s nemožností si pořádně natáhnout aspoň nohy. Pošahaný kolega, který se ptá a pak nikdy nečeká na odpověď - prostě po položení dotazu zapne úsporný režim. Ignorant jak vyšitý. Kdybych mu vyprávěla, že jsem závodila s pytlem mluvících masochistických brambor v polevě, pravděpodobně by mi to odkýval. Už mě přestalo bavit prosit o práci, vždycky se zasekl, zamyslel a pak zapomněl, že jsem se ptala. Začínám být čím dál vděčnější za možnost levného nákupu knih. S těmi čas hned jinak běží. Jen si někdy vzpomenout, dát je do batohu.

Ale nejvíc mi v kanceláři chybí pohyb, sedím, pomalu slyším, jak se mi cévy ucpávají a tvoří se křečové žíly. Ke sportu jsem se nedostala už kdovíjak dlouho. Po tmě se sama Londýnem toulat nechci. Jak trapné by bylo, kdybych šla polochcíplá z tréninku sebeobrany a někdo mi dal po tlamě. Ne, ta představa by mě pobavila jen, kdyby se to stalo někomu cizímu. Doma mám místo tak na dřepy, pár týdnů jsem vydržela klikovat a dřepovat, ale vážně by to chtělo něco rozmanitějšího. Podle mého by každá kancelář měla mít aspoň skromně zařízenou posilovnu. Většinu času tu člověk jen sedí a škrábe se na zadku, bylo by milé pečovat o své kancelářské krysičky.

Edit: Mám skvělého šéfa, posilovnu nezařídil, ale koupil mi ráno koblihy. Den je najednou krásný!

Další díl k přečtení ZDE.

XV. Úřady etc.

Abych byla v "práci" aspoň trochu prospěšná, chodívám s překlady na poštu a posílám je. Pošta je schovaná v patře papírnictví; kdyby mi ji nikdo neukázal, asi bych ji hledala dodnes. Pomocí zábradlí je tam vytvořené jakési esíčko na frontu. Na konci fronty jsou vedle sebe pokladny. Něco jak ty na rychlé odbavení v tescu. Když je volná, zavolá se další zákazník. Jen pro upřesnění, musíte jít po schodech, abyste se tam dostali. Jak se tam dostal pán na vozítku pro líné (fakt nevím jak se to jmenuje, je to hrozně rozšířené mezi americkými vylrybami), nechápu. Každopádně byl tam a snažil se projet tím úzkým esíčkem. Popojížděl, couval a pak se zvednul, posunul to a jel k dalšímu záhybu, kde opět popojížděl dopředu a dozadu. Kasy byly volné už 3, tak jsem šla k jedné z nich, protože jsem byla ve frontě hned po něm. Paní za kasou mě poslala pryč, prý je na řadě ten trouba. Však proč by na něj nemohla počkat celá pošta. Jako bonus jsem byla vrácena na úplný konec fronty. Opět na mě vyšla kasa s inteligentní paní, tak jsem radši počkala ještě chvíli a šla k někomu, pro koho logika není brána jako smrtelná nemoc.

---

Ve víru zábavy se sousedy jsem zapomněla, že je vlastně ještě nějaký jiný život venku. Například můj podnikatelský. Daňové přiznání jsem si vyplnila před odletem a dál se o to nestarala. Jaké milé překvapení pak bylo, když jsem zjistila, že mám na sociálce zaplatit přes 10 000,- na důchodové pojištění. Že mi říkali, že to jako student platit nemusím? Zapomněli se zmínit, že pokud vydělám víc, než se sluší a patří, budu platit jako divá. (Uznávám, byla jsem líná si o tom cokoli zjišťovat.) To jsou ty chvíle, kdy se člověk polituje, že se narodil prostě moc světlý.

Kdybych dostala pořádné stípko, které by zaplatilo nájem a stravu, nemusela bych se snažit nahrabat co nejvíc. Člověku jen ukápne slza, když tu vyřizuje překlad pro studenta z Brazílie, jehož stipendium činní 2500 EUR měsíčně. Já stále čekám aspoň na své první Euro.

O brigádě jsem přemýšlela, ale zůstalo to jen ve stádiu úvah. Stačí mi přítelovy historky z práce. Indický šéf, který chválí Hitlera a Stalina a následně usne v kanceláři, není to zrovna ideální představa. A že vám slíbil den volna? To se ruší zavoláním o půlnoci, ráno je šichta. A opovaž se něco zkazit, když se šéf špatně vyspí, pěkně to zaplatíš.

Ono už jen sehnat tu v dnešní době práci je výkon. Lidí je tolik, že agentury vás pošlou do háje, ani nevíte jak. Holt snové město plné příležitostí má své limity a ty už jsou těžce přečerpány. A co považuju za mimořádně znepokojující, že naše barva pleti je tu spíš na obtíž.

Další díl k přečtení ZDE.

Čeština, tak krásná a tak týraná

Dnešní článek nebude oplývat originalitou, ale je to taková ta nutná věc, kterou udělat pro upuštění páry. Tématem bude čeština. Jazyk s tolika krásnými nadávkami, které budu používat, pokud budete psát jako prasata.

Pro svou osobní ochranu - nejsem bezchybná, s čárkami zápasím. Občas zvítězí ony, občas já. Sem tam mi ulítne i něco horšího (za to se pak následně i stydím, jestli vás to uklidní). O členění odstavců ani nemluvě, ale to už nespadá do gramatiky, která mě u některých tolik tíží.

---

• Aby jste? Co to sakra má být. Nejenže je to delší, ale je to blbě, opravdu hodně blbě a vězte, že to nezpůsobuje úzkosti jen mně. Abyste, abyste a ještě jednou abyste.

• Hold. Hold se vzdává (někomu, něčemu) a má naprosto jiný význam než "holt", místo kterého je tak rád používán. Holt je prostě jakési hovorové "zkrátka".

• Samozdřejmě? To je snad samozřejmé, že je to chyba jak kráva.

• Slova jako spontální a pernamentka neexistují a doufám, že ani nebudou. Je to spontánní a permanentka. Však se říká i "permice" a ne "pernice".

• Pointa se vyslovuje jako poenta. Je to hnusné, ale jazykové "zákony" jsou asi jediné, které budu dodržovat, ať to slovo zní sebehloupěji.

• S přítelem jsme byly... Vzbuzuje to ve mně pak zvědavost, jestli vašemu příteli vážně něco chybí. Jakmile je v tom chlap, je tam i měkké a tečka.

• Počkej chvíly. Ne a ne a ještě uteču pěkně daleko! Je ta chvíle. Abyste pak nekoukaly (jo, teď myslím fakt jen ženy), až dostanete růžy.

• A také není žádná vyjímka. Nemá to nic společného s jímkou. Je to výjimka, vypadá to tak blbě, že přece nemůže být tak těžké si to zapamatovat.

• Tchýně. Na to mi byla řečena moc hezká pomůcka. Tchyně jako svině. Takže bez čárky, teď už si to zapamatujete.

Svěřte se, co z dalších evergreenů vás nutí k pláči. A druhý díl je ZDE.

XIV. Párty

Máme za sebou první pořádnou párty v centru. Konečně! A jako bonus to byla rovnou párty maškarní. To je něco pro mě, týden jsem řešila, co si udělám za kostým a další týden to, jak ho udělám.

Původní plán byl jít za Grumpy cat, ale ne všichni jsou takoví nadšenci do internetu a ví, o co jde. A taky ty barvy na obličej nevoněly zrovna důvěryhodně. Už takhle nemám pleť zrovna sametově hebkou.

---

Zleva: Grumpy Magda; Grumpy cat

Nakonec zvítězila žirafa, s mou výškou ideální a náklady na kostým minimální. Stačilo koupit za libru punčochy, fixy na nábytek, čelenku a barevný papír, respektive štos barevných desek (ukázalo se, že jen barevný papír by mě vyšel o polovinu více).

Ve vlaku jsem poutala víc pozornosti, než je mi milé. A to jsem neměla přidělaný ani ocásek. Spousta holek nosí leopardí punčochy/legíny, co je na žirafě tak výjimečného?

Na to, že to byla jen párty pro zvané a podmínkou byl kostým, bylo tam 50% lidí oblečených tak nějak normálně. Kostýmy slečen spočívaly v tom, že z policistky bude sexy policistka a z pirátky sexy pirátka. Z lehké ženy ještě lehčí. Opravdu silný nedostatek nápaditosti a sebeironie.

Malé pivo v lahvi (ano, velký výběr) vyšlo v přepočtu na 100 Kč. Jsem opravdu ráda, že moje alkoholová snášenlivost je vcelku nízká a neutratila jsem celé úspory na to, aby mi hudba přišla příjemná. Uznávám, že indické disco a podobné věci nejsou úplně můj šálek čaje.

Příště se zas vyřádím na Abdulovi, obávám se, že jsem nedosáhla takové duševní vyrovnanosti, abych v klidu přešla to, že mi zmizela chňapka a další kuchyňské náčiní.

Další díl k přečtení ZDE.

XIII. Abdul, stále a pořád

Nevěřili byste, jak šťastná jsem byla, když Abdulka odjela na pár dní do Polska a v tu stejnou dobu začal Abdul vynášet nábytek z domu a balit věci do krabic. Hlavou mi blesklo, že odjela, aby mu utekla, a on balí, aby utekl jí. Ale očividně obě mé teorie měly trhliny. Minimálně ta druhá, protože přibylo nádobí (do naší skříně, jak jinak) a nový nábytek. Bojana je stále v terénu a má naděje tudíž ještě nebyla zavražděna úplně.

V místnosti, která funguje jako prádelna, byl včera Abdul i s opraváři a tvrdil jim, že máme rozbitou pračku. Všichni tři mačkali chaoticky knoflíky, až mi jich bylo líto. Přišla jsem tam, zmáčkla start a odešla. Problém s pračkou vyřešen, opraváři odjeli.

---

Do kuchyně přibyl adventní(!) kalendář. Na to, jak vyprávěl o své nezdolné víře, je to minimálně podivné. Respektive podivné by to bylo v prosinci, v březnu je to alarmující. Moje zvědavost mi nedá spát. Možná to nebude jen zvědavost, svou vinu na tom má každodenní a především celodenní zoufalé vytí naší tanzanské sousedky a přespávání dítka. A ani jedna z těchto rušiček klidu nepotřebuje k životu víc než pár hodin spánku. Já ho potřebuju víc, než jiní. Až se jednou vyspím pořádně, tak budu psát o lásce a míru.

V pokoji se objevila plíseň, opět. Ale už ne jen malý flek na stěně. Za celou skříní nám bují život a roste několik centimetrů do prostoru. Co se dá dělat, jdu pro sprej a zabít kolonii. Že nebyl na svém místě, mě nerozhodilo, ale že byl naprosto prázdný, ačkoli byl mnou použit jen jednou, to mě v klidu nenechalo. Už osnuji nějaký zloplán, jak vytrestat Božku a její zálibu v plácání cizích desinfekcí. Nápady vítám.

A na pohlazení duše obraz, který maloval sám náš vládce. K čemu perspektiva, když máte sebevědomí. Na amatéra to není zlé, ale v kuchyni to mít nechci. A že se označuje za umělce? Erm, no, nesouhlasím.

edit 21:00

Právě jsem se dozvěděla, že mé neuklizené rizoto nalákalo do kuchyně myši. Jistojistě celou kolonii, jedna dokonce stihla v té kuchyni umřít. To vše se stihlo v rámci několika hodin. Zatímco jeho plesnivějící fíky a banány jsou nadmíru příjemné jak na pohled, tak na přičichnutí.

Naprosto suveréně mi dal všechny talíře v MÉ skříni na sebe a naskládal si tam své nádobí. Jestli má moc nádobí, ráda mu pomohu s jeho redukcí.

Další díl k přečtení ZDE.

Pes a pitomec

Čím dál častěji narážím na diskuze, kde se dotyčná osoba ptá na určité psí plemeno a dodá, že by ho chtěla hlavně levně, klidně bez papírů. To jsem zařadila na pomyslný seznam věcí, které nutně musím vyventilovat.

Nejsem žádný kynolog, mám 13 let hyperaktivní koště z útulku a občas tam chodívám venčit. Ale na tohle nemusíte být kynolog, na to stačí rozum.

Takže, chcete-li psa pouze podle vzhledu, radši si žádného nepořizujte. Ano husky je tak nádherný a roztomilý. Ale roztomilé nebude to, když se vrátíte domů a pes nikde, popř. najdete zdemolované všechno, co se dá i nedá rozkousat. Husky je totiž hlavně pes tažný, šlechtěný pro to, aby vydržel hodiny a hodiny extrémní zátěže. Pokud nehodláte denně naběhat x kilometrů a nedopřejete mu vybití, bude sice stále roztomilý a nádherný, ale bude nešťastný.

---

Že prý dávám málo obrázků, tak tady jeden z domácího archivu.

Další oblíbená plemena - stafordi a bulíci. Zvláštní, že pak 70% útulkových psů jsou právě tahle zmiňovaná plemena a jejich kříženci. Pokud nemáte přirozenou autoritu a budete vychovávat stylem: "Sedni, sedni si čumáčku. Tak ne, ale tady máš pamlsek.", což jsem mimo jiné už opravdu viděla, pes vám přeroste přes hlavu a může třeba i někomu ublížit, protože mu nevytyčíte mantinely. A pak je to samý článek v novinách, že "bojové plemeno" psa zase napadlo někoho a že by je měli utratit a zakázat a kdo ví co ještě. Ti psi jsou zlatí, lidi jsou pitomí a nedokážou poznat, na co mají a na co ne.

Vigo z libereckého útulku Archa

Upřímně by se na pořízení psa měly dělat testy způsobilosti.

A ještě k PP. Pokud chcete plemeno, protože se vám zamlouvá exteriér i povaha a pak se rozhodnete pro levnější variantu - bez PP, tak opět radím, vy si radši nic nepořizujte. Většinou je důvod, že PP nemá. Nemoci, vady,... Někdy jen lenost chovatele. Ve většině případů se tím akorát podporují množitelé. Pokud nevíte, o co se jedná, radím, najděte si to na googlu. A že chcete zachránit nebohé štěňátko z množírny? A čemu tím pomůžete? Podpoříte množitele a budou se rodit další a další, dokud fena nepojde.

Další kapitola jsou lidé s nepapírovým psem, kteří shání/nabízí psa na krytí. Proč? Jako by nebyly psů plné útulky. Tohle mi přijde TAK sobecké.

Takže shrnutí, klidně si vezměte psa bez PP, ale zjistěte si, proč ho nemá, odkud pochází a buďte tak hodní, nechte ho vykastrovat. A jestli pak skončí v útulku jen proto, že vlastně není takový, jak jste si představovali, rozběhněte se co nejrychleji proti zdi a nebrzděte.

A tohle je ta moje línající, otravná, smradlavá, ale naprostě skvělá, psice

Tak jsem zjistila, že se někomu nechce hledat, co je množírna, tohle je množírna:

A s dovolením jeden článek o nich http://www.stop-mnozitelum.cz/triky-mnozitelu.html

CV - Takhle prosím NE

Dnešní moudro bych věnovala tomu, jak NEPSAT životopis.

Žádáte o spolupráci s překladatelskou agenturou na pozici hosteska/tlumočnice? Buďte tak hodní, napište, jaké jazyky ovládáte, ani národnost by nebyla úplně od věci. On na druhé straně počítače je chudák, který se musí ozbrojit vidlemi a kydat naprosto nepotřebné e-maily od těch použitelných. Po několika hodinách zoufalství a občasných záchvátů smíchu se může stát, že prostě nějaký nadějný přehlédne, protože mu zrovna opakovaně spadne hlava na klávesnici.

---

Sedmistránkový životopis s celým životním příběhem taky není to pravé. A e-mail bez životopisu, nebo s životopisem napsaným přímo v něm taky práci neusnadní. Za přiložené CV v PDF bych vám snad tu práci hned dala.

Další perlou jsou e-maily bez kontaktu na dotyčnou osobu, když je to posláno pomocí serveru, na kterém byl inzerát - kontakt se nezobrazí.

Fotky by byly vhodné takové, kde jste oblečené a jde vidět hlava (velké plus je, když je vidět zepředu), ne prsa a zadek. Ani stehna vám práci nezajistí.

A prosím, toto NE. To už nikdy nechci zažít.

XII. Trocha úspěchu a o dost víc vzteku

Shrnutí posledních dní:

Z chodby zmizel zarámovaný úryvek Koránu, takže jako féroví lidé jsme strhli i Buddhu, bohužel i s nepatrným množstvím barvy na dveřích.

Dveře stále někdo nezavírá. Rázně jsem je tedy zavřela já, zamkla a pak uslyšela zuřivé bušení. Abdulovic Bojana (výslovnost je Božána, ale blíží se to spíš ke kráva pitomá) byla venku. Tak jsem si vyslechla nějaké věty s týranou gramatikou a ignorovala to. Večer byly dveře opět dokořán a venku už nikdo nebyl. Tak jsem si tu vyzobanou slunečnici našla a snažila se jí vysvětlit, že dveře mají kliku. Dozvěděla jsem se: "Mý cigarete, mý cigarete." Odvětila jsem, že ne, že je vevnitř, ať to zavře. "Váj, váj, mý cigarete." Tady už moje trpělivost došla. Světla začla blikat, venku se rozpršelo, rozezněly se hromy a místností zněl dubstep a můj křik: "Just close the fucking doooooor!" Ano uznávám, tady trošku přeháním.

---

Nicméně o chvíli později jsem se dozvěděla: "Nou klín, nou klín." Zase jsem nechala celý jeden vlas v koupelně. Zajímalo by mě, jaké stavy by se v ní probouzely v době, kdy jsem měla vlasy do půli zad. Padání srsti holt nejde regulovat a nebudu kvůli tomu chodit s kapesním vysavačem a zahlazovat po sobě stopy.

Ještě něco málo k práci. Dnes jsem přišla lehce po 10h. Zdálo se mi divné, že tu ještě nikdo není, když začínáme o půl hodiny dříve, ale nevěnovala jsem tomu přehnanou pozornost. Následně jsem se dozvěděla, že šéf i kolega mají práci v "terénu". Nezasvěcená do projektů čelím telefonátům. Nutno podotknout, že je to poprvé, co jsem se tu k telefonu přiblížila. Po určitých problémech s porozuměním, kdy jsem se po čase zmohla jen na zoufalé britské"Wha?", jsem se jim vyhýbala.

Šéf den předtím zprostředkoval zakázku. Překladatel poslal překlad mně a já ho měla zpět poslat klientovi. Klient volá nespokojen, že projekt není celý, ale nikdo nemá originál a nikdo neví, co dělat. Šéf neodpovídá. Do toho zvoní druhý telefon, beru ho a dozvím se, že dotyčný chce mluvit s Godwillem. Zmateně předávám telefon kolegovi, který spravuje web a stále nechápu, kdo je Godwill. Z Godwilla se nakonec vyklubal malý černoch, který tu byl za celou tu dobu všehovšudy dvakrát a donesl nějaké krabice. Proč mu někdo volá do kanceláře k nám, mi ještě pořád není jasné. Odnáším oba telefony do vedlejší kanceláře a jdu se projít do nádherného slunného dne.

Zpět v kancelářské realitě. Kolegové z vedlejší místnosti odchází, jsem tu už jediná. Jediná a bez klíče. Šéf má vypnutý telefon a jinou variantu k řešení totoho problému nemám. Budu jen doufat, že nikoho nenapadne vzít v noci za kliku kanceláře překladatelských služeb. A nebo to vyrabuju první, aby to nedostal do rukou někdo jiný.

Edit: Po dvou hodinách čekání jsem se dočkala vysvobození. Kolega se musel vrátit přes půlku Londýna. Snědla jsem nečí rajčatovou polévku do hrnečku, byla hnusná, ale aspoň uklidnila mé receptory hladu a chuť prorazit stěnu.

Další díl k přečtení ZDE.

Nákupy

Rozhodla jsem se vám rozbít iluze o Londýně jako o městě snových nákupů. Samozřejmě, že je tu stále Primark, nejlevnější obchod s oblečením. Ale se svým metrem osmdesát a 60 kily se tu prostě nechytám. Střihy mi nesedí a do většiny oblečení mi chybí tak 50 kilo tuku navíc. Jiné obchody jsou mimo mojí cenovou ligu. Jsem královna výprodejů a secondhandů. Čím levněji se mi podaří něco ulovit, tím lepší pocit z daného kousku mám. Kromě bot, za ty klidně utratím tisíce, ale tady mi pro jistotu žádné dámské nejsou.

---

Vydala jsem do jedné londýnské části - Tootingu, kde se nachází i menší Primark a ještě jsem prošla část hlavní ulice a nafotila, jaká móda se tu dá pořídit. Na každém obrázku je jiný obchod.

Při focení jsem si všimla spousty divných pohledů a burky se zlověstně vlnily, ale nešlo to zastavit, tohle musí být viděno.

Zajímalo by mě, kdy se z evropské metropole stala metropole orientální. Bohužel jsem nedošla až k obchodu, kde opravdu visely jen burky. Všimla jsem si totiž, když jsem chtěla zkontrolovat čas, že nemám mobil. Vypadl mi v Primarku. Nevím jestli to byla lidská dobrota nebo fakt, že mobil je 6 let starý, ale byl tam. Ta úleva byla nepopsatelná. Takhle vřele jsem se na cizího člověka ještě v životě neusmála.

Uznávám, že ty šaty mají svoje kouzlo. Rozhodně hezčí než džíny, triko a kecky, ale upřímně... Dýchá z toho na mě náboženství a potlačování práv. A taky bych se, sakra, chtěla obléknout i já, Evropan.

Tolik obchodů se vážně nachází jen v rozmezí asi 200-300 metrů.

A ne, ještě nekončíme. Už jsem pomalu ani nevypínala foťák, jak blízko sebe ty obchody byly.Nejsem ani tak xenofobní, jak by se mohlo zdát, jen zoufale potřebuju jarní věci.

Všímáte si, že většina figurín, je bílá? Doufám, že to nic neznamená. Hlavně to, že děsivé procento z nich nemá hlavu.

Na dalším obrázku je přes výlohu "Islamic books and gifts". Poslední radši bez komenráře.

A upřímně, vadí mi jakékoli náboženství, které je člověku vnucováno, nejsem zaujatá jen jednostraně. Mám ráda svobodnou volbu.

Špatná nálada není deprese

Toto téma týdne mě donutilo reagovat. Je to malinko mimo téma blogu, ale asi si to říká i o další kategorii, kde budu chrlit svoje nelondýnské myšlenky. Co taky dělat 7h denně na praxi, kde pro mě není práce. Když za den vyřídím jeden překlad a dám několik kulatých razítek, považuji to za vytížený den. Jeden by řekl, piš seminárku, ale na to bych mu odpověděla, že nikoli. Nejlépe se pracuje ve stresu. Toť k morálce prokrastinátora.

---

Už mám po krk v depresích se topících holčiček, kterým rodiče dávají tak malé kapesné, že jim nezbyde na chlast a cigára a píší o tom srdceryvné příběhy. Nešťastně zamilovaných dětí, které mluví o sebepoškozování a pak se složí na odběru krve. Deprese je nemoc, tohle je puberta smísená s rozmazleností. Pokud tak toužíte si ublížit, dejte si několik výchovných facek.

Zaměňování špatné nálady a deprese je už klasika. Můžeš ráno vstát? Ano, tak se přestaň litovat.

Ovšem nikdy bych netvrdila, že dítě nemůže mít problémy, vážné problémy. Věta, co tě v tomhle věku může trápit, popř. tvoje problémy bych chtěl/a mít, mi způsobuje nutkání dotyčného opakovaně udeřit do obličeje. Už to, že je to nemoc znamená, že si to dotyčný nevymyslel. Jen jeho tělo netvoří potřebné látky, které by tvořit mělo. Zesměšňováním jeho problému se to akorát zhorší.

Nemám s depresí osobní zkušenost, ale podle toho, co jsem viděla, bych nedávala samoléčbě moc velkou naději. Pokrytců, kteří se vysmívají psychologům/psychiatrům, už naštěstí tolik není. A pro ty, kteří stále neví jaký je mezi nimi rozdíl - psycholog vás nechá vykecat, psychiatr napíše léky.

XI. Ticho před bouří?

Nejlepším rozhodnutím za celou tu dobu strávenou zde, bylo pořízení repráků. Už žádná arabská hudba, výbuchy a disco. Skoro mi slzely oči štěstím, když zaduněly moje oblíbené skladby.

Objednávali jsme přes Amazon, dodání bylo rychlé, k tomu nemám jedinou výtku. Ale že doručují stylem - hodím ti to před barák, snad to najdeš dřív než soused - z toho jsem nebyla úplně nadšená. Ráda vybavím i cizí lidi elektronikou. Z kapes se mi totiž sypou peníze a zadek si jimi neutírám jen proto, že bankovky nejsou dost hebké. Ano, přesně takhle to mám jako student na neplacené praxi v jednom z nejdražších měst Evropy.

---

Dnes jsem se byla podívat na naši betonovou zahrádku, konečně z ní zmizely tuny harampádí, které tam byly z dob minulých nájemníků. V části zahrady je i kůlna. Zvědavost mi nedala a šla jsem trochu obhlížet. Za cenné nálezy považuji set golfových holí, kolo, kytaru ve výborném stavu (chybí jen struny) a závodní vozítko pro důchodce, takový ten elektrický vozíček, na kterém jezdí obézní Američané po obchodních domech. První věc, která mi proběhla hlavou, byla, že by se to dalo prodat za slušné peníze, ale ne, potlačila jsem Čecha v sobě a nechám to tam, kde jsem to našla. Každopádně jdu koupit struny a osvěžit noty a akordy. Doufám, že mi hraní půjde lépe, než zpívání naší tanzanské kolegyni (to je ta, která vaří v šatech). Každé ráno začíná zpěvem, do kterého rytmicky mlátí skříněmi v kuchyni, a dokud neusne, tak zpívání pokračuje. Nutno dodat, že naprosto příšerné. Ale nemám sílu se na ni zlobit, je to nejoptimističtější tvor, jakého jsem kdy viděla. Bohužel díky tomuto naladění asi nepotřebuje tolik spánku, jako my pesimisté. A možná na tom nese vinu i její jamajský přítel a kvalitní ostrovní bylinky.

Ono svým způsobem je i ten uši rvoucí zpěv příjemnější buzení než to, když slyším každého, jak jde na záchod a co všechno se mu děje v trávicím traktu. Je nás na patře 7, proto bych čekala i stejný počet ranních návštěv toalety, ale podle počtu spláchnutí to vypadá, že máme na půdě utečenecký tábor. Ono i ty zvuky, které se odtamtud ozývají, by tomu odpovídaly. Bohužel na půdu nevedou schody a nevím, jak jinak se tam dostat a rozluštit tajemství. Jedno vím jistě. Myš takhle nedupe.

Ještě jsme v kůlně nalezli amatérský obraz nahé ženy, jen co na něj dáme háček, pověsíme ho vedle Abdulovic pouště a rozvíříme ten nezvyklý klid.

Další díl k přečtení ZDE.

Londýn a příroda

Dnešní článek nebude nabitý sarkasmem, chtěla bych se zaměřit na něco, co mám opravdu ráda - a tím je příroda.

Jakožto tvor na přírodě závislý jsem tu začátky nesla těžce. Beton, asfalt, cihly, kov; to není zrovna ideální představa toho, kde bych chtěla žít. Zažila jsem tu jen zimu, takže se mi příroda neukázala v tom nejlepším světle, doufám, že mě na jaře hodlá ohromit. Počítám s tím. Ovšem jestli tu hodlá pršet tak často, jak se říká, koupím si do pokoje obrázky pláží s palmami a ven nevylezu.

---

Park na Clapham Common

Nemohla jsem odolat výletu do Hyde parku a zjistit, co je pravdy na tom, že se tam dají veverky krmit z ruky. Teď bych tam nejradši jezdila pořád a vykrmila bych je do velikosti kapybar, jak je to skvělý pocit. V jiných parcích tak drzé nejsou, ale v centru po vás začnou šplhat a čuchat, jestli máte jídlo. Takhle drzí jsou tu i opeřenci. Holubi se nedají odehnat mávnutím nohy, poté, co jsem jich pár nabrala na botu, jsem to vzdala. Holubi jsou snad jediní opeřenci, které nemám ráda.

Vlevo: Chipstead; vpravo: Hyde park

Jakmile zašustíte, stáváte se středem pozornosti kachen, labutí a hus. A slípek zelenonohých a husic nilských, jak jsem byla poučena. Ty se také dají krmit z ruky, ale je to podstatně bolestivější. A taky zakázané, čehož jsem si všimla později.

Parky jsou asi také jediným místem, kde se dají venčit psi. K mému zklamání jsou všichni neuvěřitelně vychovaní a nikdy nezačnou obtěžovat kolemjdoucí a tím pádem je člověk nemůže ani podrbat. Začínají se u mě projevovat abstinenční příznaky po mých psech. Připadám si jak zoufalá žena toužící po dítěti, která nahlíží cizím matkám do kočárků a představuje si, že je to její dítě.