Je to vůl, je to vůl!

Když máte psychicky labilního psa, je to smutné samo o sobě, když zjistíte, že pořekadlo "jaký pán, takový pes" je ve vašem případě dost aplikovatelné, je to už průšvih.

Nemáme společné všechno, já se třeba nebojím tmy, nežeru již jednou strávené jídlo a na rozdíl od toho miláčka dokážu někoho okouzlit spíš inteligencí než vzhledem. Ale oba máme velkou slabost pro chlapy, a když se nám někdo nelíbí, dáme to najevo dost nevybraným způsobem.

Vždycky jsem měla trochu obavu o to, že kdyby mě v noci někdo chtěl přepadnout, Teo by ho vítal jako divý, možná ani ne. Venčila jsem lehce před půlnocí a za náma šel docela vysoký chlap. Nejsem v tomhle zas tak úzkostlivá, ale stále se otáčející pes mě z míry už vyváděl. Čím blíž chlap byl, tím víc byl Teo nervózní. Asi by se to obešlo bez kolize, kdyby na mě pán nezačal mluvit. Otočila jsem se slovy: "Prosím?" protože jsem mu moc nerozuměla, Teo vypadal, že pána přivítá. Jenže pán mu začal hned do ksichtu strkat ruce a jemu se to očividně nelíbilo. Byla jsem ve větším šoku než pán, fakt mi bylo smutno z toho, že jsem opět neodhadla situaci. Hlavně nikdy nevystartoval po člověku, se kterým bych mluvila a ještě bez varování. Asi ho nekousl, spíš jen budil hrůzu, což se pravděpodobně povedlo. Se slovy: "Nic se neděje…" se pán odebral rychle pryč a já se ani nestihla zeptat, co je s ním špatně, že po něm útočí pes, který lidi normálně fakt miluje. Volat za ním: "Fetujete?" by asi bylo přes čáru, ale nemohu tvrdit, že mě to nenapadlo.

Následující den jsem ten vraždící stroj vzala do čajovny. Seděli jsme na pódiu a pak přišli dva jiní chlapci. Teo se na jednoho z nich nemohl vynadívat, otočil se směrem k němu, packy mu visely z pódia a upřeně zíral. Nešlo to přehlédnout. Týpek už nemohl déle odolávat a Tea si šel pohladit, ten mě sledoval s výmluvným pohledem, který naznačoval, že si našel nového páníčka. Snažila jsem se ho mladíkovi udat, leč nechtěl.

Když jsem Tea přemluvila, aby se vrátil k nám, stál na pódiu, které je olemované nízkým zábradlím. Zábradlím přesně v té výšce, aby si o něj mohl ve stoje opřít hlavu a házet na mladého pána zamilované pohledy dál.

A běžně taková návštěva čajovny dopadá takhle.

A ještě jeden Teo vodovkový.

*zcenzurovaný nadpis*

Tak jo, už je na čase, abych přestala simulovat, že mám něco s očima a vlastně i tu půlku ksichtu mám úplně v pohodě, jen jsem tak dobrá, že si ji umim na povel znecitlivět, záviďte!

(Babi, nečti to, budeš zas panikařit, ale ono to tak horký není, jen jsem naštvaná a někde to ventilovat musím.)

Jak jsem dostala doporučení na neurologické vyšetření, kam mě nechtěli vzít, protože to nebylo napsáno dost hezky, tak tam jsem se nakonec probojovala a ve výsledcích mi vyšlo, že mám na mozku lézi. Ok, to zní vyloženě zdravě. Šla jsem k neuroložce, teď už k opravdové, která s tím oborem ještě nesekla. Ale vzhledem k tomu, že pravděpodobně zažila obě války, seknout by s tím rozhodně měla. U ní bohužel s věkem nerostou vědomosti, pouze arogance. Přinesla jsem jí první zprávu z neurologie (ok, je tam razítko fyzioterapie, ale to jsem jí vysvětlila), do zprávy napsala: "OL ji poslal na neurologii, tak ji vzali na rehabilitaci." Vážně? Nelze to podat jinak, než abych vypadala jako úplný idiot? Na lézi mi řekla, že je to kosmetická vada a ničemu nevadí. A tak jistě, protože mi každý vidí do mozku. Myslím, že moc nechápe pojem "kosmetická vada". Mně třeba kurva vadí, že mám něco na mozku a nevím, proč. Jo a taky ve zprávě píše špatně mně a mě. Věta: "Alergie: psy, roztoči," už byla jen takovou třešničkou. Ale hlavně, že ji pobouřilo, že jsem na pracáku a školu jsem dodělala teprve před měsícem (se omlouvám, že v tom kolotoči mezi doktorama jsem si nenašla čas najít pořádnou práci, a taky jsem měla letět pracovat na Island, jenže to nevyšlo, ale to by byl další příběh plný sprostých slov, to třeba jindy). Myslím, že víc se má starat o léze (které ve zprávě píše jako lese, očividně se v myšlenkách už viděla někde jinde). Ještě, že se ptala jen na obor a ne na titul, to by asi nezvládla, už tetování ji znatelně rozhodilo. Nemakající a ještě potetovaná, no fuj!

Abych dokreslila ten hrůzný výjev, měla jsem v každé loketní jamce vpich od jehly. Kupodivu nebyla její otázka: "Fetuješ?" ale zeptala se, jestli jsem byla na odběrech. Když jsem řekla, že jsem včera byla na imunologii, znatelně jí to rozhodilo: "A to jako proč?" Ty vole, nemůžu za to, že očař je jediný doktor, který se aspoň snaží najít příčinu. A po návštěvě na té imunologii jsem pochopila, proč mě chtěl dostat do Prahy a na Liberec tak nadával. Doktor sice vypadal na šprýmaře, ale když celý váš život je jeden takový nevydařený vtípek, úplně to neoceníte. Jeho vrcholný kousek byl, když se ke mně ve své potemnělé ordinaci naklonil, koukl do očí a řekl: "Mně přijde, že máte slz dost." Děkuju za odbornou anamnézu. Ale dostala jsem tři balení antihistaminik a mám se ukázat za 2 měsíce. A… a nevadí, že nevíte, jestli je to alergií? Hlavně jsem byla poslána na imunologické odběry, co se řídit až podle výsledků? Ne, proč?

Odběry mi dělali o chodbu vedle. Přišla jsem na řadu, sestřička mi píchla jehlu do žíly, zpozorovala jsem nějakou nervozitu a pak zaslechla: "Vám neteče krev." Uvědomila jsem si, že jsem toho ráno moc nevypila, tak jsem jí řekla, že se asi budu muset napít, aby to šlo, takže jsem tam do sebe musela vyklopit tři kelímky vody a čekat na chodbě. Smáli se mi jen trochu. Napodruhé to bylo už aspoň úspěšné. Ale musím uznat, že na odběrech byl personál opravdu příjemný, každopádně doufám, že se tam nebudu muset vracet, 5 zkumavek by jim mohlo na nějakou dobu vystačit.

Jo, málem bych zapomněla, jedna zkumavka byla jen kvůli kiwi. Protože před asi 10 lety, kdy jsem tam byla poprvé a léčil mě na astma, které jsem nikdy neměla, tak se ptal, co mi vadí z jídla a já si vzpomněla jen na tohle ovoce. Ne, že by udělal testy na mouku a mléko, prostě na věci, se kterýma běžný strávník přijde do styku denně, ne, prostě zkusíme kiwi. Já kiwi ani nejím!