Slíbila jsem, že napíšu pokračování o hlídání Médi, ale radši jsem to vytěsnila z paměti. Teď, když už nejsem tak traumatizovaná, toho trochu lituju, a zkouším vylovit aspoň nejsilnější zážitky.
Tea jsem hodila našim a v rámci zachování zdravýho rozumu jsem hlídala jen to velký chlupatý dítě. A i to stačilo na to, abych začala přemejšlet o alkoholu jako o řešení. Méďa je ve svý hlavě malinkej pes. Takže když přijede výtah, nečeká, až se otevřou dveře na jeho velikost. Prostě vyrazí už když je tam malá škvíra, dá si ránu do hlavy a pak se překvapivě bojí. Stejně malinkej byl i v momentě, kdy zmerčil, že paní v zahradě za kovovým plotem, má v ruce housku. A šel narvat hlavu mezi plaňky. Je to jako s žárovkou, tam to jde, zpátky to chce trochu šikovnosti. Nebo paniky a kvílení.
Když ho pustím na volno, popadne do huby buď hovno, který hned sežere, nebo klacek, kterým mě bije a dožaduje se interakce. Proto je nejlepší jít venčit ještě s někým. Jenže většina psů jeho styl hraní, kterej spočívá ve štěkání do obličeje, úplně neoceňuje, takže moc kamarádů nemá. Vytáhla jsem kamarádku, co má vipeta, ten Méďu už taky nemusí, ale aspoň mu uteče. A na to není zvyklej. Takovou frustraci z toho, že ho nemůže dohonit, jsem ještě neviděla. Nejdřív štěkal naprosto zoufalým tónem, po několika minutách začal kňučet a já začala mít obavu, jestli třeba neumírá.
Ale strachu netřeba, energie má dost. Nejvíc ji využívá k tomu, aby mě přiváděl do nepříjemnejch situací. Šli jsme kolem rybníků a odtamtud odcházeli týpci v mokrých kraťasech, kteří právě vylezli z vody (jo, byl podzim) a Méďa asi ve snaze zjistit, jestli je voda dneska v pořádku, zaryl jednomu z nich čumák přímo mezi půlky. Tvářila jsem se, že ten pes tu běhá někomu jinýmu. O chvíli později už byl ve vodě taky. A plaval přímo k rybáři, co měl nahozený pruty. Moje zoufalství se stupňovalo a snažila jsem se ho z vody dostat. To se mi povedlo, ale to už byl přímo pod prutem. Vyskočil směrem k rybáři, čeknul mu kyblíky a já čekala na sprchu oprávněných nadávek. Běžela jsem si pro něj, chytala ho a v tu chvíli jsem sprchu opravdu dostala - ale jen vody, když se ten drahouš oklepal. Měla jsem mokrý úplně všechno.
O kus dál si to štrádovala paní v důchodovym věku, oblečená do svátečního. Pořád jsme byli v lese. Měla jsem víc otázek než odpovědí. A to chlupaté hovado se k ní rozběhlo a začalo kolem ní hravě hopsat. Naštěstí jsem ho odlovila dřív, než měla šrámy na duši a tlapky na oblečení.
Že má vodu fakt rád mi předvedl i když jsem ho venčila večer kolem paneláků. Zaběhal si s jinym psem a z toho jednomu vyschne v krku. Naběhnul do kaluže, začal ji vysávat do sucha, ale než to stihnul, fláknul se do ní pro jistotu celej. A že nebyla čistá jsem se přesvědčila ještě ráno, kdy se řádně vysral z podoby.
