Poslední roky byla otázka: „Kam jedete na dovolenou?“
spouštěčem mé lehké agrese, protože dostat OSVČ tesaře v létě ze stavby je
poměrně boj. I svatební cestu jsme loni odložili a už jsem ani nedoufala, že
bychom mohli opravdu i my vyrazit do světa. Ale povedlo se!
Začátek moc slibně nevypadal. Termín jsme domluvili dva tejdny
předem, ubytka jsme řešili dva tři dny před odjezdem. Za tu dobu se mi stihla o
víc než tejden zpozdit MS (protože co by to bylo za akci, kdybych nekrvácela),
první ubytko nám odmítli (očividně domácí mazlíčci jsou fajn, dokud to není 55
kilo psů ve vašem apartmánu) a pak mě začalo ještě bolet v krku. Psi nezůstávali
pozadu. V pondělí jsme na veterinu jeli s Teem, ve středu pak s Bejličem.
Dostali jsme léky, psí ionťák a přání, abychom se viděli až po dovolený.
Výhled na počasí mě vyloženě naplnil optimismem.
Středa byla můj poslední pracovní den, Jonáš si hodil volno víceméně od pondělí (respektive než já zasedla k počítači, mel nejnutnější odmakáno). Jako home officák jsem to hodně ocenila, když se pořád chodil na něco ptát a rozbil mi jakoukoli snahu o workflow. Ve středu jsem komp zaklapla až v 19:00, odpracováno jsem měla tak 3 hodiny čistýho času. Psychická pohoda nula, resty jsem ale dohnala. Hurá, můžeme balit, dokonce jsme měli i seznam hlavních věcí, který nezapomenout.
Jen co jsem měla konečně čas řešit přípravy, udělal si Jonáš
večeři s tím, že si na chvíli sedne k počítači. Nebyla jsem daleko od
googlení podmínek k rozvodu. V klidu dojedl a začala série otázek, co
si má zabalit a kolik si toho má vzít. Každá část oděvu měla svou separátní
otázku, která mi zněla jako skřípání nehtů po tabuli. Vyloženě jsem se těšila,
dovolenkový feel over 9000.
Ráno to pokračovalo ve stejnym duchu. Když měl konečně v tašce nebalený troje trenky na den a 60 triček pro každou příležitost, mohli jsme vše sunout do auta. Oknem, protože vchod nám už 3 měsíce přestavujou a místo 3 schodů by nás s tím čekaly 2 patra.
300litrová rakev je pro 2 lidi a 2 psy na 10 dní malá, jen
tak pro informaci. Teda když jedním z těch dvou lidí je Jonáš se svou kompletní
šatní skříní, a já, která jsem nabalila lékárničku, u který jsem si nebyla
jistá, že by nás nezabásli za pašování. Ale zvládli jsme to poskládat, nalodit
psy i sebe, a to aniž by kdokoli přišel k újmě. Už připoutaná jsem si
vzpomněla, že jsme sice měli super seznam věcí, ale tak trochu jsme ho
zapomněli použít.
Během prvních 20 minut jízdy jsme došli k závěru, že se
pořádá mistrovství světa v bezohledný jízdě. Dlouho se nám třeba nestalo,
že bychom museli předjíždět zprava a ukazovat všechny prostředníčky, který máme.
A ač to nevypadá, nebyli jsme ty bezohledný my. Trochu jsme se báli, že nám
odpočinek není úplně přán, a já litovala, že v tašce léků nemám třeba ještě
Lexaurin.
Stačilo ale vyjet za hranice Libereckýho kraje a svět byl
zase v pořádku. První nocování v Rakousku bylo 5 h před náma. Cestou
se díkybohu nic nedělo. Počasí zatím nevyšlo, slunce pražilo dost intenzivně. Já
tak nevěděla, jestli se píct, nebo prohlubovat bolest krku klimou. Nakonec jsem
střídala obojí. Na ubytko jsme dojeli bez problémů a jedinej problém byl, že
jsem hledala podle ceny, a ne podle lokality. V okolí nebylo vůbec nic,
jakože vůbec. Jen jistá záliba v milimetrových trávnících, robotických sekačkách
a kočkách u domu byla jaksi zajímavá. Každopádně ubytko bylo boží. Malá
kostička, kde bylo všechno, co k životu potřebujete. Kromě životního
prostoru.
