Nevím, jak to stručně shrnout, abych mohla plynule pokračovat v běhu událostí. S Ondrou už nejsme. Dlouho. Ale jezdit na dovolený s ex je prostě v pohodě, deal with it. A taky už není Ronald, stálo to spoustu nervů, peněz, návštěv specialistů a nic z toho. Nikdo nevěděl a prostě to už nešlo. Jo, a stěhuju se. A tím se ve zkratce dostáváme k novému tématu článků. K rekonstrukci. Krásná činnost, kterou by si za život měl určitě každý zkusit.
Když roky píšete do magazínů o bydlení a radíte, jak si co vybrat, uspořádat, hygge, koupelny and shit, nechce se vám koupit už hotový byt, chcete si ho upravit podle sebe. A tak se zasníte, zadlužíte, oberete rodiče o úspory a máte ruinu, která je jen vaše, banky a rodičů. Rekonstrukce může začít.
"Volala paní, co bydlí pod vámi, že jste ji vytopila." "Aha, ok, je vypnutý hlavní uzávěr vody, jdu to zkontrolovat." A opravdu, seznamuji se se sousedkou za vřelého "To vám pěkně děkuju," a kochám se proteklou vodou. Hlavní uzávěr vody totiž tak úplně netěsní. A není tak úplně moje vina. Ale dobré, paní pochopila, přestala pouštět hrůzu a já jí rovnou oznámila, že budu rekonstruovat. Teaser na další týdny.
Ani jsem netušila, že práce už započaly a dozvěděla jsem se, že dělníci přetížili výtah a zasekli se. Pořád mi vrtá hlavou, jestli za tu hodinu tam byli nebo nebyli placení.
Telefon. Bože, co teď. "Opět jste vytopila sousedku pod vámi, prý to teče stoupačkami až dolů. A ti vaši řemeslníci přestřihli televizi a nikomu pod vámi nejde." Běžím do bytu, kde už situaci zachraňuje kamarád, který tam bydlí. Už ve vchodových dveřích jsem zvědavě dotázána, jestli jsem to já, ta záškodnice. Přiznávám se, omlouvám se, tvářím se nešťastně. Což je mi houby platné, právě jsem se totiž srazila s debilem, synem vytopené paní.
Líčení dramatu o tekoucí vodě následovalo tragédií o pátečním večeru bez televize. Zatínám zuby a neříkám nic o tom, že existují knihy. Běžela jsem do bytu kouknout, co se stalo, pán se přidal také. A zopakoval několikrát předchozí výčet nešťastných událostí. Završil to hrou na city o psychické újmě staré paní a poznámkou o tom, že pokud se to bude opakovat, není nereálné, že to půjde k soudu.
Líbí se mi jeho víra v rychlost českého soudnictví, o tom žádná. Když se vybrečel, mohli jsme konečně řešit samotný problém. Dráty k televizi Ondra za svitu mobilu spojil a šel to babče oznámit. Mezitím obhlédl situaci a zjistil, že dramatická potopa v koupelně se skládá ze tří malých mokrých koleček na stropě. Akorát tam stoupačkami dofoukal můj prach, protože proč vysávat prach, když nemusíte vysávat prach a mizí sám u sousedů. Popovídal si o drobných strastech a radostech, zatímco já se šla konečně představit paní správkyni. Ta to vzala v pohodě se slovy, že oni rádi dramatizují. Ulevilo se mi.
Doufám, že nebudu mít materiál k dalšímu článku. Kromě fotek před a po.
