Máme tady stupid neighbour contest?

 Pamatujete, jak si chtěl soused Majlou zabít čivavu a pak mě za to nahlásil na policii, žejo? Tak přesně po půl roce od tohohle křtu Jabloncem jsem dostala do schránky tohle:

Mísilo se ve mně hodně pocitů. Špetka křivdy, ždibíček beznaděje a pár gramů čirý nenávisti. Nakonec se na prvních příčkách usadil strach z vysvětlování s obrovským údivem, kolik že promile to musíš mít, aby ti Majla připadala jako německej ovčák trhající ploty.

S oporou neurolu a milujícího manžela jsem vyrazila vysvětlovat na magistrát. Ještě před tím jsem se poradila s AI, jak se obhájit – její rady, abych o sousedovi nemluvila jako o debilovi, byly až bolavě trefný.

Paní na magistrátu byla přítomností manžela poněkud zaskočená, ale když viděla můj utrápenej výraz, že tohle je moje premiéra, co na mě někdo zavolal policii, tvářila se značně chápavějc. Posadili jsme se, nastartovala počítač a předčítala, co se stalo. Následně se ujistila, jestli jsem majitelkou toho německýho ovčáka. Jo i ne, žejo. Dilema jsem vyřešila tím, že jsem jí tu ozubenou bestii ukázala na fotce. Pak už bylo snadný vysvětlit, jak čivava opakovaně napadala mýho předchozího psa a majitelé měli na párku. A že se holky nebudou kámošit zjistili už kdysi, když jim podběhla pod plotem na příjezdovou cestu a Majla jí zahnala zpátky. Po necelý hoďce jsem odcházela o půl litru potu a dvě stovky lehčí. Kdyby tušili, že vyváznu tak levně, tak by mi asi radši donesli zacálovat tu veterinu, smolík.

Každopádně tím to neskončilo. Tihle psí zaříkávači, který se psem chodej ven jen, když svítí slunce, a to ještě maximálně před barák nebo na zahradu, si pořídili štěně. Trvalo necelý tři tejdny a z hodnýho štěňátka se stal další chlupatej vývržek z pekla. A protože Majlina reaktivita se výrazně zlepšila, bylo to adekvátní navýšení obtížnosti během návštěv zahrady. Akorát uřvaný duo trhá bubínky, a i když jsem maličkato zlomyslná, tak nechci bejt navrch ještě hluchá.

Aby mi na zahradě bylo ještě o chlup příjemnějc, čistil si někdo jinej ze sousedstva přes plot garáž. Kam namýst střepy, lišejník a tři kolečka mechu? Jo, mně na trvalkovej záhon. Děkuju převelice. To mám nejspíš za to, že jsem jim v zimě odmítla přestěhovat svůj půltunovej vyvýšenej záhon spojenej se zemí a jim tam právě proto do garáže chodil zloděj.

Ani to mě ale nenaštvalo natolik, abych překonala lenost a napsala blog. Poslední motivátor byl fakt, že ke dvěma uřvaným psům si pořídili štěně ještě jedno. Zanedbávat jednoho psa je pro začátečníky, zkriplit dva psy je už o něco pokročilejší level, ale když chceš bejt v něčem fakt dobrej, tak sky is the limit. A snad i ten novej plot.

Je libo trocha oxidu uhelnatého?

 

Dneska jsem se probudila říkala jsem si, že by byla škoda, kdybych měla produktivní pracovní den. A tak jsem se rozhodla, že místo toho udusím sebe a jedním šmahem vezmu i oba psy. Beztak jeden furt jen řve a na druhýho mám zase chuť řvát já.

Takhle to úplně nebylo, ale výsledek dost podobně vypadat mohl. Totiž o víkendu jsem okusila, jaký to je, když přestane topit plynovej kotel, a žádná pecka to nebyla. Se servisákem na drátě se v tom Jonáš trochu pohrabal a naštěstí to nebyla žádná pecka ani následně. A kotel zase kotlil, jak se patří. Akorát jistota tepla byla maličko otřesena.

Dneska dostala další ránu – to jsem okusila, jaký to je, když netopí krbovky, který dohání to, co ani plynovej kotel v tomhle prvorepublikovym bytě se stropama vyššíma než schodek v rozpočtu, nezvládne. Naložila jsem do něj dřevo jako každej den, otevřela průduchy, zapálila a začala čuchat, že tu něco nehraje.

Čichovej vjem mi potvrdil i zrak. Ze všech otvorů se valil kouř dovnitř. Dokonce jsem tak našla i otvor, o kterym jsem dodnes nevěděla, že tam je. Někdy komín blbě táhne a nechce se to rozhořet, tak jsem tam nešvihala trochu kartonu. Když nehořel ani papír, došlo mi, že je tu něco blbě.

Jenže když jsem otevřela dvířka, hořet to začalo, směr ohně a kouře šel neomylně dovnitř bytu. Takže výsledek je, že to nehoří tak, aby to byt ohřálo, ale hoří to dost na to, abych se udusila. Že bych tu chtěla čekat několik hodin, než to dodoutná, se říct nedalo. Už tak tu se všema otevřenejma oknama teplota dosahovala příjemných 16 °C, ale viditelnost byla pořád spíš nic než moc.

Našla jsem teda největší hrnec, co tu máme a pohořívající dřevo a brikety jsem do něj naházela, abych to následně mohla v koupelně zalejt vodou a vygenerovat další oblak toxickýho kouře. Well done. Teď mám vanu plnou mokrýho ohořelýho čehosi, který nevím, kam dám.

Nervní jako debil jsem u toho pojídala čokoládu jak chleba, a do toho všeho zazvonil školník zdejší ZUŠky, se kterým jsme byli dohodnutý, že si vyzvedne harmoniku, kterou po nás poslala babička. Byl trochu zaraženej a snažil se vzít roha co nejrychlejc. Myslela jsem si, že je to štiplavým pachem kouře. Dokud jsem si v zrcadle nevšimla, že jsem měla čokoládu úplně všude, včetně zubů. No nic, najednou umřít na udušení nevypadalo tak špatně.

Kolem a kolem mám doma zimu, vrstvu popela jak v Pompejích a smrdím jak kdybych si spletla udírnu se saunou.

Jo, a zrovna nedávno se nám vybily baterky v hlásiči CO, který měly držet ještě další tři roky. Stalo se to v noci, kdy na nás křičel, takže to Jonáš jen vypnul a dál to neřešil, protože když se doteď nic nestalo, nestane se nic ani dál. Well, hádám, že tuhle jistotu nám to trošku rozbilo.

 

Největší úspěch? Nezabila jsem sebe ani psa

 Vlastně jsem ani nestihla udělat roční shrnutí od toho blbýho nápadu adoptovat si Majličku. To znamená, jediný, už nejsem tak zoufalá a nepotřebuju se z toho vypsat co dva tejdny. Ne, že by Majla byla o tolik lepší, ale naučila mě nemít žádná očekávání. I to je vlastně progres.

Takže pojďme zabilancovat:

• Kola: z původního zabíjení na 200 metrů zvládá bez větších emocí, aby kolem ní projelo. To ale neznamená, že stejně v pohodě vyřeší, když kolo někdo vede. Dvě odlišný věci, to je jasná věc.
• Kamiony: dokud jedou tak jsou jen středně děsivý, jakmile stojí a u toho jim ještě přede motor, tak jde o život a je potřeba to dát patřičně najevo. Jestli mě Majla něco naučila, tak sakra dobře držet vodítko a nosit nesmeky i když je jen trochu kluzko.
• Psi: z neustálýho řvaní na všechno, co vypadá jen trochu psovitě, se dostala do fáze, kdy občas zaslechnu, jak majitelé druhýho psa vykládají tomu svýmu, ať se podívají, jak je pejsek vychovanej. A pak tu jsou momenty, kdy bych tyhle věci říkala já jí, ale přes řev mě moc neslyší.
• Vycházky: ve městě v menším provozu dobrý, je to frajer jak hovado a většinu cesty vnímá a jde na prověšeným vodítku. V lese jsem se naučila střídat strany, ať mě táhne do pangejtu vždycky podobně dlouhou dobu a nemám křivý záda. A radši hledáme trasy jen po rovině, protože moje noha funguje stále tak na 70 %. Velká radost. Přesně proto jsem chtěla psa.

Spoustu pejskařů jsem během roku překřtila, aby Jonáš hned věděl o kom mluvím. Zatímco s Teoušem jsme lidi pojmenovávali po jménech jejich psů a potkávali jsme tak paní Amálkovou, paní Edíkovou a podobně. s Majlou jsme se ke jménům psů nedostali. A musíme se spokojit s Tupou bábou, Starým zmrdem nebo Kokotem s německým ovčákem.

Starej zmrd je ten pohádkovej dědeček, na kterýho jsem řvala už po chvíli vlastnění tý mojí střapatý radosti. Jeho hobby se od tý doby stalo to, že na mě číhal za auty a vyrážel přímo proti nám, když jsme byly dostatečně blízko. Že jeho pes řve jak o život? Nevadí, hlavně že zkazí den někomu jinýmu. Když to Majla začala ustávat a řval jen jeho pes, bylo to hodně mňam mňam. 

U Tupý báby jsem si ale musela sáhnout do svědomí. Začala jsem jí vídat s jinym pejskařem, jehož psa Majla nechtěla zabít, postupně jsem ji začala zdravit, vysvětlila situaci a po pár dalších tejdnech se oba psi zvládají už potkat v klidu. A to na sebe ječívali oba. Takže si Jonáš musí zvykat na novou přezdívku, protože se fakt cejtim provinile.

Během roku jsem nakoupila asi 8 knížek o psech, výchově a komunikaci a zvládla je i přečíst. Mám za sebou hodiny online kurzů a webinářů od lidí z celýho světa. Taky jsem vyzkoušela 6 cvičáků, z toho 3 osobně, zbytek online. A odnesla si z toho hlavně to, že cvičit psy a vydávat se za odborníka může každej. A to bez prdele, žádnej certifikát netřeba. A ani moc vědomostí a pochopení o tom, jak zvířata fungujou. 

A tak jsem se třeba za 900 stovek dozvěděla, že aby pes pochopil NE, mám ho vystrašit (což u psa, kterej se bojí všeho novýho, fakt chceš) a že jí mám odepřít všechny hračky, čuchání a žvejkání, protože je závislá na dopaminu. Místo toho jí mám doma uvazovat, ať se naučí seberegulovat. Což je perfektní rada od někoho, kdo hulí jednu ikosku za druhou a má viditelně vřelej vztah k jídlu. Just saying.

Náš odborník na lovecký psy chtěl vyzkoušel elektronický obojek s tím, že uvidíme, jak to zvládne. Na doplňující dotazy reagoval ublíženě. Naštěstí nejsem jediná, kdo má pocit, že egíčko mu práci značně komplikuje.

Rady jako, že v lese vypíná, protože chce běhat, byly taky moc nápomocný. Jako běhat stopro chce, za zvěří a ne se mnou v patách. Ale asi lepší než rada, ať jí do lesa neberu. Zatím největší smysl dávají webináře od Šusty a online setkání se cvičákem Koira, kdybyste někdo chtěl o psech slyšet něco, co má hlavu a patu. 

Teď mám před sebou další online kurz, tak dám vědět, jak to půjde. Vyhazování peněz za vzdělávání se ohledně psů je momentálně moje největší hobby. A protože není potřeba žádnej certifikát ani sebereflexe, možná ty psy začnu cvičit taky, ať se mi vrátí náklady. :D