Vlastně jsem ani nestihla udělat roční shrnutí od toho blbýho nápadu adoptovat si Majličku. To znamená, jediný, už nejsem tak zoufalá a nepotřebuju se z toho vypsat co dva tejdny. Ne, že by Majla byla o tolik lepší, ale naučila mě nemít žádná očekávání. I to je vlastně progres.
Takže pojďme zabilancovat:
- Kola: z původního zabíjení na 200 metrů zvládá bez větších emocí, aby kolem ní projelo. To ale neznamená, že stejně v pohodě vyřeší, když kolo někdo vede. Dvě odlišný věci, to je jasná věc.
- Kamiony: dokud jedou tak jsou jen středně děsivý, jakmile stojí a u toho jim ještě přede motor, tak jde o život a je potřeba to dát patřičně najevo. Jestli mě Majla něco naučila, tak sakra dobře držet vodítko a nosit nesmeky i když je jen trochu kluzko.
- Psi: z neustálýho řvaní na všechno, co vypadá jen trochu psovitě, se dostala do fáze, kdy občas zaslechnu, jak majitelé druhýho psa vykládají tomu svýmu, ať se podívají, jak je pejsek vychovanej. A pak tu jsou momenty, kdy bych tyhle věci říkala já jí, ale přes řev mě moc neslyší.
- Vycházky: ve městě v menším provozu dobrý, je to frajer jak hovado a většinu cesty vnímá a jde na prověšeným vodítku. V lese jsem se naučila střídat strany, ať mě táhne do pangejtu vždycky podobně dlouhou dobu a nemám křivý záda. A radši hledáme trasy jen po rovině, protože moje noha funguje stále tak na 70 %. Velká radost. Přesně proto jsem chtěla psa.
Spoustu pejskařů jsem během roku překřtila, aby Jonáš hned věděl o kom mluvím. Zatímco s Teoušem jsme lidi pojmenovávali po jménech jejich psů a potkávali jsme tak paní Amálkovou, paní Edíkovou a podobně. s Majlou jsme se ke jménům psů nedostali. A musíme se spokojit s Tupou bábou, Starým zmrdem nebo Kokotem s německým ovčákem.
Starej zmrd je ten pohádkovej dědeček, na kterýho jsem řvala už po chvíli vlastnění tý mojí střapatý radosti. Jeho hobby se od tý doby stalo to, že na mě číhal za auty a vyrážel přímo proti nám, když jsme byly dostatečně blízko. Že jeho pes řve jak o život? Nevadí, hlavně že zkazí den někomu jinýmu. Když to Majla začala ustávat a řval jen jeho pes, bylo to hodně mňam mňam.
U Tupý báby jsem si ale musela sáhnout do svědomí. Začala jsem jí vídat s jinym pejskařem, jehož psa Majla nechtěla zabít, postupně jsem ji začala zdravit, vysvětlila situaci a po pár dalších tejdnech se oba psi zvládají už potkat v klidu. A to na sebe ječívali oba. Takže si Jonáš musí zvykat na novou přezdívku, protože se fakt cejtim provinile.
Během roku jsem nakoupila asi 8 knížek o psech, výchově a komunikaci a zvládla je i přečíst. Mám za sebou hodiny online kurzů a webinářů od lidí z celýho světa. Taky jsem vyzkoušela 6 cvičáků, z toho 3 osobně, zbytek online. A odnesla si z toho hlavně to, že cvičit psy a vydávat se za odborníka může každej. A to bez prdele, žádnej certifikát netřeba. A ani moc vědomostí a pochopení o tom, jak zvířata fungujou.
A tak jsem se třeba za 900 stovek dozvěděla, že aby pes pochopil NE, mám ho vystrašit (což u psa, kterej se bojí všeho novýho, fakt chceš) a že jí mám odepřít všechny hračky, čuchání a žvejkání, protože je závislá na dopaminu. Místo toho jí mám doma uvazovat, ať se naučí seberegulovat. Což je perfektní rada od někoho, kdo hulí jednu ikosku za druhou a má viditelně vřelej vztah k jídlu. Just saying.
Náš odborník na lovecký psy chtěl vyzkoušel elektronický obojek s tím, že uvidíme, jak to zvládne. Na doplňující dotazy reagoval ublíženě. Naštěstí nejsem jediná, kdo má pocit, že egíčko mu práci značně komplikuje.
Rady jako, že v lese vypíná, protože chce běhat, byly taky moc nápomocný. Jako běhat stopro chce, za zvěří a ne se mnou v patách. Ale asi lepší než rada, ať jí do lesa neberu. Zatím největší smysl dávají webináře od Šusty a online setkání se cvičákem Koira, kdybyste někdo chtěl o psech slyšet něco, co má hlavu a patu.
Teď mám před sebou další online kurz, tak dám vědět, jak to půjde. Vyhazování peněz za vzdělávání se ohledně psů je momentálně moje největší hobby. A protože není potřeba žádnej certifikát ani sebereflexe, možná ty psy začnu cvičit taky, ať se mi vrátí náklady. :D
Žádné komentáře:
Okomentovat