Mám ráda, když to kolem sebe mám hezký. Takže když jsme se sem
stěhovali a společná zahrada byla plná suti a plevele, zajásala jsem, protože
to znamenalo jediný. Všichni z baráku mají v píči a nikdo mi nebude
kecat do zvelebování. Velká výhoda. Nevýhoda tkvěla jen v tom, že to budu
muset dělat za svý.
Pár pytlů suti, litry potu, menší tisíce za kytky a cihly za odvoz – a ze zanedbanýho koutku vzniknul koutek docela příjemnej. Startovací čára nebyla nakreslená na nejlepším místě. Zahrada je několik metrů pod úrovní chodníku, kam slunce svítí pár minut denně, a to jen na některý části. Ale životaschopný to tam bylo. Množství vlaštovičníku, kopřiv a bršlice, u který zahrádkáři zapřísáhle tvrdí, že se jí bez chemie nedá zbavit, bylo větší než malý. Na jednu stranu mi bylo líto ničit byliny, na druhou stranu estetika. Tak jsem pořídila rycí vidle a na pěknejch pár hodin se zabavila.
Další část zahrady můj zrak trápila zrezavělou bránou. Nános rzi je natolik poctivej, že původní barvu by neuhádl už nikdo. Nejvíc se rez zakousla do spodních plechů, kterejma se už pomalu daly prostrčit ruce. Jonáš koupil plechy nový, aby Majla nepláchla, případně u toho kromě sousedovic čivavy nechytla ještě tetanus. Nový plechy za chvíli rez chytly taky, takže byl čas to vylepšit nátěrem.
Po menších urgencích mi Jonáš dovalil odrezovač, kde psalo, že se to má nanýst a po 24 h spláchnout vodou. Jednoduchý, efektivní, tak to mám ráda. Silly me. Odrezovač rychle mizel, tak jsem hledala na netu alternativy sehnatelný o víkendu a u toho zjistila, že to není normální odrezovač, ale nějakej průmyslovej roztok, kterej má rez konvertovat zpátky na kov. Alchymistův vlhkej sen.
A taky jsem zjistila, že se má nanášet na očištěnej povrch a ten nános lišejníku asi nebude úplně to pravý. Na zbytek jsem teda dostala kartáč a šroubovačku s brusným kotoučem. Brousila jsem to snad jediný 2 h, co nám na zahradu svítí slunce a málem tam nechala duši. Po 24 h jsem na to lila vodu a měnilo to barvu na bílou, jak psali na internetech. Jen co to ale uschlo, vypadalo to jak mastnej gril a děsně to lepilo. Přišel na řadu Chat GPT, kartáč, konev a manžel, protože tvl… ono to kartáčem hezky pouštělo, ale než jsem dopucovala nějakou část a vytáhla konev, zase to zatuhlo, takže to chtělo trochu rychlejší souhru kartáče a konve.
V tu chvíli vyšla ven sousedka, která bydlí v suterénním
bytě, kterej má jako jedinej svoji část zahrady. Brána je ale všech a nikdo se
neměl ke koupi nový a když jsem se jí ptala, jestli je v pohodě s tím,
že to natřu, vypadala, že je i ráda. To se změnilo v době, kdy jsem na
bráně už skoro nechala duši a Jonáš pár tisícovek. Přišla nám položit otázku,
jestli nekoupíme bránu novou, když je to taková práce (a taky měla strach o
svoje hortenzie, protože se do zahrady valily litry vody s průmyslovým čímsi, co mi v nezředěný podobě udělalo bílý fleky na hodinkách).
Ani mě nehne, jestli bránu někdo půjde sundat, přilepím se na neočištěnou lepivou
část a budu hlasitě protestovat! Natřít barvou jsem to totiž nestihla, protože
zatímco je všude sucho, v Jablonci začalo pršet.
