I Bejly si konečně zasloužil svůj příspěvek

 

Většinu blogový slávy dostává Majla, protože moji hlavu zaměstnává o pár desítek procent víc než Bejly. Ale kapka ke kapce… Svoje místečko si tady zaslouží i ten roztomilej chuchel chlupů s nevinnym výrazem. Protože je to taky pěknej kus debila.

Má jednu skvělou vlastnost, která nás už málem stála několik vodítek. Může chodit na volno kdykoli a kdekoli, to se pak stane hned, že vodítko zapomenete. Nevšímá si psů, zvěře, ani lidí, dokud s ním nenavážou oční kontakt. Když s ním ale vezmu i Majlu, tak najednou běhá u plotu a provokuje psy štěkotem, rozejde se mi pomalu pod jedoucí auto a předstírá hluchotu, vletí cizím lidem do zahrady honit kočku nebo jde zdravit důchodkyni, která už od pohledu nenávidí psy. To všechno kolikrát stihne během jednoho venčení, po kterým uvažuju o navýšení dávky antidepresiv.

A taky je trochu nenažranej. Kvůli jídlu rubal Tea, a s Majlou už měl taky pěknejch pár výstupů. V bezpečí je jen naše jídlo. Když jsme v dohledu. „Jé, tys uklidil tu bábovku.“ „Neuklidil, já myslel, žes jí uklidila ty.“ Chvíle přemejšlení, vzorečky mi běhají před očima. Půlka bábovky, pes, naše vzdálenost mezi psem a půlkou bábovky. A doprdele.

Včera jsem cvičila s Majlou, což Bejly většinou nenese úplně statečně, protože sice pracovat nechce, ale granulky by rád. Ale byl po večeři, takže no stress. Dotrénuju, vyjdu z místnosti, odměním ho a koukám, proč sušenku jí nenadšeně jako dítě růžičkovou kapustu. Well, tady něco nehraje. Sonduju a objevuju na zemi drobečky. Sonduju dál a vidím otevřený dvířka od skříňky s psím jídlem. Po bližším prozkoumáním si všímám, že se nám jaksi rozutekly psí sušenky, kterejch jsme kdysi měli 5 kg a teď jich tam ještě zbejvalo neurčitý množství. Podívám se na prázdnej pytel, podívám se na Bejlyho, kterej odfukuje a tváří se, že momentálně je i sezení nadlidská námaha. A doprdele.

Zrovna jsem odcházela pryč a nevěděla, jestli se mám víc bát, že nám tu zeblije byt, nebo že bude mít torzi. Zapla jsem kameru a doufala, že ani jedno. Naštěstí přežil ve zdraví. Akorát dneska prdí takovým způsobem, že si nejsem jistá, že to ve zdraví přečkám i já. Problém je, že je natolik natlakovanej, že občas prdí i nahlas. Což by nevadilo, kdyby se toho nebál a neutíkal před tím prdelním hřměním jako splašenej.

A ještě tady mám jedno malý zjištění na závěr. Když ve slově Bejly škrtnete E a Y a přidáte k nim A, K a O, vznikne jablko. Náhoda? Nemyslím si. Jestli totiž Bejly něco miluje, jsou to jablíčka všech barev, tvarů a velikostí. Miluje je natolik, že se naučil reagovat na zvuk samolepky, kterou z jablka sundavám, než ho jdu sníst. Na venčicím okruhu už zná všechny jabloně, a i když celou cestu vypadá, jako by byl v posledním tažením, v blízkosti těhle stromů hojnosti ožívá a přidává do kroku.

Leč někde jsou už jablíčka opadaná, shnilá a na ty na stromě nedosáhneme. Těžce se vysvětluje, že to není naše zlomyslnost. U jednoho stromu jsou dokonce napadaná za plotem, kam nedosáhnu taky. Naštěstí tu máme spřátelené dětičky tmavší pleti, který na nás vždy nabíhají s pokřikem PAMLSEEEEK, protože je necháme psy hladit a krmit. Tak jsem nově jejich malé hbité ručičky využila k lovení jablek za plotem. Spokojenost na všech frontách.

 

 

Zvelebujeme na plný obrátky

 

Mám ráda, když to kolem sebe mám hezký. Takže když jsme se sem stěhovali a společná zahrada byla plná suti a plevele, zajásala jsem, protože to znamenalo jediný. Všichni z baráku mají v píči a nikdo mi nebude kecat do zvelebování. Velká výhoda. Nevýhoda tkvěla jen v tom, že to budu muset dělat za svý.

Pár pytlů suti, litry potu, menší tisíce za kytky a cihly za odvoz – a ze zanedbanýho koutku vzniknul koutek docela příjemnej. Startovací čára nebyla nakreslená na nejlepším místě. Zahrada je několik metrů pod úrovní chodníku, kam slunce svítí pár minut denně, a to jen na některý části. Ale životaschopný to tam bylo. Množství vlaštovičníku, kopřiv a bršlice, u který zahrádkáři zapřísáhle tvrdí, že se jí bez chemie nedá zbavit, bylo větší než malý. Na jednu stranu mi bylo líto ničit byliny, na druhou stranu estetika. Tak jsem pořídila rycí vidle a na pěknejch pár hodin se zabavila.

Další část zahrady můj zrak trápila zrezavělou bránou. Nános rzi je natolik poctivej, že původní barvu by neuhádl už nikdo. Nejvíc se rez zakousla do spodních plechů, kterejma se už pomalu daly prostrčit ruce. Jonáš koupil plechy nový, aby Majla nepláchla, případně u toho kromě sousedovic čivavy nechytla ještě tetanus. Nový plechy za chvíli rez chytly taky, takže byl čas to vylepšit nátěrem.

Po menších urgencích mi Jonáš dovalil odrezovač, kde psalo, že se to má nanýst a po 24 h spláchnout vodou. Jednoduchý, efektivní, tak to mám ráda. Silly me. Odrezovač rychle mizel, tak jsem hledala na netu alternativy sehnatelný o víkendu a u toho zjistila, že to není normální odrezovač, ale nějakej průmyslovej roztok, kterej má rez konvertovat zpátky na kov. Alchymistův vlhkej sen.

Apoň mi po broušení nehrozí nedostatek železa, to na ruce nejsou pihy, ale vrstva rezavýho prachu.

A taky jsem zjistila, že se má nanášet na očištěnej povrch a ten nános lišejníku asi nebude úplně to pravý. Na zbytek jsem teda dostala kartáč a šroubovačku s brusným kotoučem. Brousila jsem to snad jediný 2 h, co nám na zahradu svítí slunce a málem tam nechala duši. Po 24 h jsem na to lila vodu a měnilo to barvu na bílou, jak psali na internetech. Jen co to ale uschlo, vypadalo to jak mastnej gril a děsně to lepilo. Přišel na řadu Chat GPT, kartáč, konev a manžel, protože tvl…  ono to kartáčem hezky pouštělo, ale než jsem dopucovala nějakou část a vytáhla konev, zase to zatuhlo, takže to chtělo trochu rychlejší souhru kartáče a konve.

V tu chvíli vyšla ven sousedka, která bydlí v suterénním bytě, kterej má jako jedinej svoji část zahrady. Brána je ale všech a nikdo se neměl ke koupi nový a když jsem se jí ptala, jestli je v pohodě s tím, že to natřu, vypadala, že je i ráda. To se změnilo v době, kdy jsem na bráně už skoro nechala duši a Jonáš pár tisícovek. Přišla nám položit otázku, jestli nekoupíme bránu novou, když je to taková práce (a taky měla strach o svoje hortenzie, protože se do zahrady valily litry vody s průmyslovým čímsi, co mi v nezředěný podobě udělalo bílý fleky na hodinkách). Ani mě nehne, jestli bránu někdo půjde sundat, přilepím se na neočištěnou lepivou část a budu hlasitě protestovat! Natřít barvou jsem to totiž nestihla, protože zatímco je všude sucho, v Jablonci začalo pršet.