19denní holub, který seskočil z parapetu a zmizel

Vždy jsem si myslela, že k tomu, aby z vás byla šílená důchodkyně, která sleduje z lavičky holuby a příležitostně jim něco hází, potřebujete bejt v důchodu a mít to v hlavě trochu přeházený. Jednu část splňuju, tak mi stačilo jen mentálně přeskočit několik dekád. A posunout sledování z lavičky na vyšší level. Díky tomu se mnou teď ovšem můžete prožít strhující holubí story.

Začátkem dubna mi na parapetu začali randit holubi hřivnáči. Přečetla jsem si zběžně o jejich stylu námluv, kde stálo: „Během toku samec často vrká na vyvýšených místech a předvádí typické lety, při kterých příkře vystoupá vzhůru do více než dvaceti metrů nad své teritorium, v kulminačním bodu zpravidla tleskne křídly a poté se klouzavým letem vrací dolů.“ Můj holub řval jako kretén a mlátil hlavou do rohu parapetu.

O několik dní později jsem si všimla pár větviček rozházenejch na parapetu. Wow, bude hnízdo. Představovala jsem si epickou stavbu, zázrak přírody. Po několika dalších dnech jsem dostala toto.

Samec vytrvale nosil větve a samice je stejně vytrvale házela dolů. Vyspádovanej parapet je očividně nejlepší obrana proti holubům. Když to nešlo na našem patře, rozjeli stavbu na okně pod náma i nad náma. Tak to ne! Využila jsem chvilky, kdy na parapetu nikdo nebyl a přilepila jsem tam zábranu z polaminovanýho kartonu. Izolepou. Samec dál nosil větve a při jejich předávání láskyplně šlapal samici po zádech i hlavě. Přestávala jsem se divit, že radši hází ty větve dolů.

Pořád jsem to nebrala až tak vážně. Vždy chvíli stavěli a pak zmizeli. Další den znova. A znova. Až se tam jednou večer samice vrátila a zjistila jsem, že oni to vážně myslej. 

Emancipace do holubího světa ještě nedorazila, takže zatímco samec byl na rodičovský od dopoledne do odpoledne, zbytek obstarala samice. Ta svůj úděl nesla statečně a hlavně potichu. Samec při blížícím se odpoledni řval jako kretén a dožadoval se výměny.

15 dní se nedělo nic moc zajímavýho. Kromě několika dešťů, ve kterejch jsem litovala, že jsem jim udělala zábranu z papíru a izolepy. 16 den se vylíhlo mládě. Všem přišlo ohavný, mně nikoli. Jsem holubí máma!

Po tejdnu se z toho stalo tohle. To už přišlo trošku ohavný i mně. (Jinak druhý vejce se nikdy nevylíhlo.)

Oba rodiče poctivě krmili. Pokud neznáte holubí mléko, najděte si to. Je to lahůdka.

Mladej si nás poprvý všiml, jak mu zíráme do bejváku a začal pouštět hrůzu. Nafukoval vole a cvakal zobákem. Nemít v okně sklo, tak jsem i vyděšená. Pořád vypadal trochu jako z hororu, co si budem.

Po dvou tejdnech to začalo bejt opět roztomilý. Až na krmení, z toho jsem měla občas trochu těžší sny.

Na necelejch třech tejdnech už vypadal jak opravdovej pták.

Jenže jednoho večera zmizel. Vzhledem k tomu, že se internety nebyly moc schopný shodnout na tom, kdy má z hnízda vyletět, nebyla jsem si jistá, jestli fakt odletěl, nebo ho něco sežralo. Protože normální pták nezačne poprvý lítat večer, žejo. Celou dobu jsem měla zapnutou časosběrnou kamerku. Dozvěděla jsem se na ní jen to, že tam byl, a pak nebyl. Snímek po 10 vteřinách moc záhad neobjasní.

V pět ráno jsem se vzbudila a běžela zkontrolovat hnízdo. Nikde nic. Až jsem si všimla, že na stromě proti paneláku sedí! A musela jsem to nadšeně hlásit spícímu Jonášovi, kterej by to nadšení cejtil ideálně o několik hodin pozdějc.

Celej den pak seděl na hnízdě. Další den na hnízdě seděla matka, mladej byl na stromě. Byla solidní průtrž mračen a trochu jsem se bála, že se na stromě neudrží. Matka měla totálně v paži. Kdyby paže měla. Nakonec sebral všechnu odvahu, roztáhl křídla, letěl k parapetu a fláknul sebou o okno a spadnul. Nakonec jsem ho objevila znova na stromě a vypadal v pohodě.

Další den jsem slyšela otce, jak tu hudruje, tak jsem nadšeně koukala z okna, jestli jde krmit. Nic se nedělo. Klesla jsem na duchu. Po delší době jsem šla řvoucího otce zkontrolovat znova. Právě nakládal matku. Příroda se s tím prostě nemaže.

Kameru jsem vypnula, hnízdo s očividným pukavcem nechala žít vlastním životem. A jednoho večera vejce zmizelo. A nebylo ani k nalezení pod parapetem. Doufám, že vás tahle záhada bude trýznit jako mě. A že vám algoritmy budou taky házet reklamy na holuby z Decathlonu a YT videa z hnízdění.

2021 be like

Vypisovat na blog zajímavý zážitky, zatímco se nic neděje, je poměrně náročná činnost. Proto to nedělám. Ale pár momentů stojí za archivaci, tak je tu sem bez ladu a skladu naházím.

Zde jsou mé highlights of 2021: 

Spadl mi telefon do záchodu. Což je pro člověka, kterej si desinfikuje i desinfekci, fakt pekelnej zážitek.

Povedlo katapultovat dresink na těstovinovej salát na stěny kuchyně a část proletěla až do obytný místnosti. Mít psí úklidovou četu se hodilo. Škoda, že když je zvednete do vzduchu, deaktivují se a nechtějí lízat stěny.

Byla jsem v Makru. Dokonce jsem se kvůli tomu nalíčila a vzala si šaty.

Viděla jsem v lese kance, mírumilovně nás ignoroval.

Udělala se mi díra na botě. Mírumilovně ji ignoruji.

Nakoupila jsem si spoustu oblečení, který mi nesedí, ale neměla jsem nervy na to ho vrátit. Značení velikostí je pro mě největší záhadou poslední doby. Dokonce od jedný značky mám velikosti XS i L a jsou mi oboje v pohodě. Ty objednaný z internetu nikoli.

Má největší společenská událost se odehrála na chirurgickém sálku, kdy mi řezali pihu a sestřička se mnou konverzovala. Přála jsem si, abych měla pih ještě několik a nemusela jít tak rychle domů.

Měla jsem půjčenou virtuální realitu a byla za to placená. Práce copywritera je občas fakt boží.

Zamrznul nám zámek u dveří spolujezdce. Nejdřív nešel zavřít, pak nešel otevřít. Několik dní jsem se soukala přes sedadlo řidiče.

Přestal fungoval zámek u kufru, psy soukáme skrz sklopenou sedačku.

Ve dvou jsme sežrali kýbl KFC, který je pro 4 lidi. Z kalhot jsem definitivně přesedlala na legíny.

Počet druhů kytek v našem mini bytě vzrostl na 29. Od některých druhů mám několik exemplářů.

Od začátku roku jsem nachodila přes 600 kilometrů. Něco z té vzdálenosti je míchání krupičky a vyčesávání psí srsti.

Psi vypadají se současnou situací ale nesmírně spokojení.

Rok 2020, ten si ani nápaditější nadpis nezaslouží

Psaní je moje terapie. Pomáhá mi překonávat vztek, zklamání, ale taky si ráda zaznamenávám hezký nebo humorný momenty, abych se k nim mohla vracet. Jediný, co mi v tom brání, je lenost. Kdybych byla odhodlaná jako moje lenost, psala bych pravděpodobně hodně často.

Rok 2020 nebyl ani tolik plnej vzteku, zklamání, hezkejch ani humornejch historek. Ten rok jako by často nebyl o ničem. Prázdno, izolace, nuda. Home office, přejídání a občasná rezignace. A ještě k tomu to přejídání muselo bejt omezený jen na dobu, kdy jsem si sundala rovnátka. Rezignovat jsem naproti tomu mohla kdykoli.

Rovnátka jsem dostala ve stejnej tejden jako jsem si nechala předepsat antidepresiva. Tejden před karanténou. Zatímco u antidepresiv jsem si gratulovala k vytříbenýmu šestýmu smyslu, u neviditelnejch rovnátek, který stojí několikanásobek těch normálních, jsem si trochu nadávala do krav. Každý rovnátka jsou neviditelný, když máš na ksichtě roušku!

Ale abych nebyla jen negativní, ta změna je boží. Tohle je fotka po přibližně půl roce. Horní zuby na tom byly ještě dobře, spodní musí máknout víc. Díky tomu že dřou jako o život a špičák se snaží zařadit poprvý za život do řady k ostatním, nemůžu už několik měsíců pořádně kousat, protože mám horní a dolní špičák přesně naproti sobě. Takže hodně jím, ale málo koušu. Ideální recept na začínající nadváhu.

Křivé zuby si zaslouží...

...obrázky nakřivo. 

Jakože končetiny se ještě drží docela ve formě, ale na břiše se tuku moc líbí a já začínám vypadat jako jablko na špejli. Proto jsem si přála k Vánocům chytrý náramek. A dostala jsem ho. Od Vánoc chodím, běhám do kopců, do schodů, skáču přes švihadlo – a to ne proto abych hubla, ale abych zjistila, proč mi to někdy tep měří a jindy ne. Zatím jsem na to nepřišla. Dneska mi vyskočil tep do vysokých hodnot jen když jsem míchala krupičku na sporáku. Jakože jídlo mi tep zvedá, ale až tak? Zatímco když jsem skoro omdlívala po vyběhnutí do 12. patra, tep ukazoval, že jsem v naprostém klídku. Magie.

Ale něco výrazně pozitivního (ošemetná formulace v týhle době) se přece jen stalo. Přestala jsem se snažit zapadnou někam do kanclu a najít si „normální“ práci. Jsem čistokrevnej freelancer a jsem za to neskutečně vděčná. A živím se tím, co miluju – psaním.