Rok 2020, ten si ani nápaditější nadpis nezaslouží

Psaní je moje terapie. Pomáhá mi překonávat vztek, zklamání, ale taky si ráda zaznamenávám hezký nebo humorný momenty, abych se k nim mohla vracet. Jediný, co mi v tom brání, je lenost. Kdybych byla odhodlaná jako moje lenost, psala bych pravděpodobně hodně často.

Rok 2020 nebyl ani tolik plnej vzteku, zklamání, hezkejch ani humornejch historek. Ten rok jako by často nebyl o ničem. Prázdno, izolace, nuda. Home office, přejídání a občasná rezignace. A ještě k tomu to přejídání muselo bejt omezený jen na dobu, kdy jsem si sundala rovnátka. Rezignovat jsem naproti tomu mohla kdykoli.

Rovnátka jsem dostala ve stejnej tejden jako jsem si nechala předepsat antidepresiva. Tejden před karanténou. Zatímco u antidepresiv jsem si gratulovala k vytříbenýmu šestýmu smyslu, u neviditelnejch rovnátek, který stojí několikanásobek těch normálních, jsem si trochu nadávala do krav. Každý rovnátka jsou neviditelný, když máš na ksichtě roušku!

Ale abych nebyla jen negativní, ta změna je boží. Tohle je fotka po přibližně půl roce. Horní zuby na tom byly ještě dobře, spodní musí máknout víc. Díky tomu že dřou jako o život a špičák se snaží zařadit poprvý za život do řady k ostatním, nemůžu už několik měsíců pořádně kousat, protože mám horní a dolní špičák přesně naproti sobě. Takže hodně jím, ale málo koušu. Ideální recept na začínající nadváhu.

Křivé zuby si zaslouží...

...obrázky nakřivo. 

Jakože končetiny se ještě drží docela ve formě, ale na břiše se tuku moc líbí a já začínám vypadat jako jablko na špejli. Proto jsem si přála k Vánocům chytrý náramek. A dostala jsem ho. Od Vánoc chodím, běhám do kopců, do schodů, skáču přes švihadlo – a to ne proto abych hubla, ale abych zjistila, proč mi to někdy tep měří a jindy ne. Zatím jsem na to nepřišla. Dneska mi vyskočil tep do vysokých hodnot jen když jsem míchala krupičku na sporáku. Jakože jídlo mi tep zvedá, ale až tak? Zatímco když jsem skoro omdlívala po vyběhnutí do 12. patra, tep ukazoval, že jsem v naprostém klídku. Magie.

Ale něco výrazně pozitivního (ošemetná formulace v týhle době) se přece jen stalo. Přestala jsem se snažit zapadnou někam do kanclu a najít si „normální“ práci. Jsem čistokrevnej freelancer a jsem za to neskutečně vděčná. A živím se tím, co miluju – psaním.