X. Válka vyhlášena

26.02.2013

Včera Abdul začal se všemi řešit smrtelné přestupky. Představte si, že našel můj vlas v koupelně. Za to si zasloužím být ukamenována. A také prý nechodím do práce, takže bych měla mýt nádobí. Jaká tragédie, že je tam pár talířů třeba i několik hodin. Ještě chvíli a najde na klice slaninu a boty namazané vepřovým sádlem.

---

Jak může mít vůbec nějaké výtky, když přes zákaz stále kouří doma, spí mu tam děcko, nezamyká (ani nezavírá) venkovní dveře, to mi má evropská hlava nebere. Ještě by mohl rozdat pozvánky se seznamem inventáře. A to nemluvím o chlupech ve vaně a v umyvadle...

V noci jsem si připadala jak uprostřed minového pole, Abdul koukal na film a bohužel končil až po jedné hodině ranní.

Trpělivost došla, na chodbu jsem si rozházela boty (ty jsem ráno měla srovnané) a jejich věci v koupelně jsem naházela na hromadu. Když mi stěhují moje věci, já budu stěhovat jejich, v tom nevidím problém.

Začínám mít ovšem pocit, že je to vlastně hodný pán a já jsem jediná, kdo to ještě nepochopil. Všichni jsou tak odhodlaní, ale jakmile na ně náš Bůh promluví, stanou se z nich neškodná štěňátka.

Dnes se zas nedalo spát, Abdulovic měli disco nájt. Poprosila jsem drahého, aby za ním zašel, jestli by to nemohl ztlumit. Nějak mi přišlo, že kdybych tam šla já, nemělo by to cenu. Ano, ztlumil to okamžitě, ale… Začal mluvit tím svým hlubokým přátelským tónem, oslovovat jménem a vlastně ze sebe udělal toho nejmírumilovnějšího tvora v celém baráku.

Neodolala jsem a dala jsem na dveře od pokoje obrázek Buddhy. Tak trošku jsem reagovala na to, že on si rozvěsil do společných prostor 4 obrazy a nikoho se neptal na názor. Z toho jeden obraz je výňatek z Koránu. A ano, nelíbí se mi to, je to jeho víra, měl by to mít v pokoji a ne na chodbě. Nicméně, chtěl, abychom my Buddhu sundali, že prý když něčemu věříš, nemusíš si to dávat na dveře. Ale on svůj Korán nesundá, na to mu nikdo sahat nebude, je to posvátné.

Konečná dohoda je zatím taková, že Buddha bude na dvěřích do doby, dokud bude ten jeho klikyhák na chodbě. Nějak mu ovšem ten chápavý úsměv nevěřim. Už se těším na tuning obličeje kyselinou.

Obdivuju, jaký je to manipulátor - jiný kolega z baráku za ním běhá jak pejsek a nosí mu věci. Žena mu připravuje všechno, uklízí po něm, vlastně nás Pán nemusí dělat nic, jen rozdávat rozkazy. Ale to, že o sobě řekl: "Abdul je velice chytrý a Abdul je velice moudrý." To mi způsobilo silné záškuby v obličeji. Prý jediné o co mu jde, je mír v domě. Hmm, na to bych měla řešení. Mohl by si spakovat turbany a nastartovat koberec.

Další díl k přečtení ZDE.

IX. Zoufalý povzdech

22.02.2013

Díkybohu, že nám v pokoji topí dostatečně na to, abych se mohla uklidňovat jedením zmrzliny z kyblíčku.

Stále mám nedostatek oblečení, není divu, ještě jsem té zmrzliny nestihla spořádat tolik, abych dohnala průměrnou anglickou konfekční velikost. Dneska jsem vyrazila se špetkou optimismu znovu na nákup. I pláštěnka je prodyšnější než kdejaká halenka. A ty střihy, mohli by k tomu prodávat ještě stanové kolíky. Ale možná je to další z taktik muslimů, jak ovládnout Evropu. Než aby se tady člověk rozčiloval nad střihy a materiálem, půjde si radši koupit burku, když už ignorovat módu, tak pořádně.

---

Jeden by si řekl, tak si jdi vyprat to, co sis sem přivezla, ne? Ne! Kolem pračky kroužím už několik dní a pořád se v ní pere. Jaká náhoda, že většinou to jsou věci pana Abdula.

Stěna do koupelny je tenká jak papír a každé ráno slýchávám vydatné kuřácké CHRRRCHHHHH, možná je to jen arabština, ale podle toho, co dnes zapomněli spláchnout, to asi nebyla mluva. Vážně, vážně by nešlo spláchnout to, co vytáhl až z paty svých prapředků? A já mám po tomhle brát vážně stížnosti na můj neumytý hrnec?

Pak je tu ještě další věc a tou je založení bankovního účtu. Co by na tom mohlo být složitého, stačí jít do banky a za 10 minut máte aktivní účet a kartu do pár dní. V normální zemi, ne tady. Jsou to tři týdny zpátky, co jsme se vydali založit účet, všechno šlo hladce a do 14 dní prý obdržíme poštou číslo k účtu a kartu. Neobdrželi. Tak jsme se vydali do města znovu, na stejnou pobočku a jaké bylo překvapení, že tam ani nejsou údaje v počítači. A ještě nám bylo řečeno, že je k tomu potřeba smlouva od zaměstnavatele a plat a podobné relevantní informace.

Na tohle jde udělat jediné. Doplnit kyblíček zmrzlinou.

Další díl k přečtení ZDE.

VIII. 11 lidí, jedna kuchyň

21.02.2013

Na chvíli se přestanu obouvat do druhých a zametu si před vlastním koberečkem. Ne doslova, ještě jsem si nepořídila ten lítací ze zemí arabských. Dospěla jsem k závěru, že umím vařit, dobře vařit. Ale aby mi to nestouplo do hlavy, povedlo se mi během pár minut připálit rýži s litrem sojového mléka takovým způsobem, že by se to nedalo požít ani v době největší nouze. Jenže tohle byl prostě ten den, kdy se rozhodnete, že bude k večeři rýžový nákyp a chuťové buňky se na to naladí a nelze se smířit s myšlenkou, že nákyp prostě nebude. Velmi nadšeně jsem šla do mrazu a nakoupila ingredience znovu, abych pak mohla vydrhnout hrnec a začít nanovo.

Tentokrát jsem u rýže stepovala celou dobu a míchala jak divá. Zato kolegyně si tam do hrnce dala rýži a odklidila se do pokoje. Bublalo to všemi směry, a kdybych to nevypnula, nedopadla by o nic lépe. Ale občas i já mívám záchvat dobročinnosti. Nutno dodat, že i přes poděkování to znovu zapnula a připálila.

---

Za zvláštnost považuji, že největší nápor je v kuchyni kolem 10 hodiny večerní. To je umění si pak připravit i pouhý toast se šunkou.

Vařívám po návratu z práce, to tam bývá jen Abdulovic, ale ta vydá za několik dalších spolubydlících. Pro svého pána totiž vaří pravidelně i 3 různá jídla najednou. Takže na plotny se stěží probojuji a můžu děkovat, že tam jsou 2 trouby. Bohužel i přes to, jak často a hodně vaří, se to stále nenaučila. Spáleninu cítím téměř denně a minule mi za chichotu povídala "Cinamon, cinamon, Abdul no happy, no happy." /čti přesně jak vidíš plus filmový ruský přízvuk/ a pak mi došlo, že ona nasypala na maso místo chilli skořici. Skoro stejné.

Odbočím od tématu vaření a ještě se zastavím u sousedů. Kromě toho, že mu takhle vyvařuje, mu i myje vanu a napouští koupel, nosí jídlo do pokoje, nehledě na to, že musí jít do a ze schodů i 3x za sebou, aby donesla všechno. Kolikrát se vrátí s tím, že není spokojen a předělá to. A mé škodolibé jádro je ve svém živlu.

Další díl k přečtení ZDE.

VII. Staří i noví sousedé

20.02.2013

Mé čidlo na měření absurdna opět září rudě. A ano, opět za to můžou sousedé. To, že přes zákaz kouří v domě jsem už rozdýchala, ale že si tam přes jasný zákaz nastěhují dítě, to už je na mě moc. Ano, Abdul má dítě, ne s tou fešandou, se kterou žije, má ho s nějakou Angličankou. Takže vana není napuštěná 3x denně, ale tuším, že byla 5x. I v 6 ráno, proč ne. Dneska se špunt asi zase zatoulá.

Čekala bych, že si to dítko trochu vycvičí, přeci jen je to "jenom" holka. Omyl, slečna je ukázkový spratek, ječí, tříská dveřma, rozdává povely. Aspoň už nepotřebuji budík. Jen potřebuji uklidňující léky.

Včera Abdul zapálil "lampion štěstí", aby té malé kudlance udělal radost, a pustil ho vzhůru do oblak. Letěl pár metrů, pak se vznítil a spadl sousedům na barák. To udělalo radost naopak mně.

---

Ale i přes porušování všech možných zákazů v domě mu nepřijde hloupé nás napomínat za nepořádek v kuchyni - 2 neumyté talíře a pánvička. To naruší stabilitu vesmíru a slunce exploduje. Tím, že nemám potřebu s ním mluvit, nabyl dojmu, že neumím anglicky a mluví na mě hrozně pomalu, plácá u toho rukama a já se nesmírně bavím. Aspoň si nestěžuje mně, ale jen drahému.

Ještě přibyli další sousedé, nic proti nim nemám a snad ani mít nebudu, ale… Slečna nosí na doma společenské šaty a k tomu válenky. Klasický oděv pro vaření. A ten zvuk, když šoupá nohama o neumytou zem, z toho se mi rolují chlupy. Ona na mě asi taky teď nevzpomíná s láskou. Upravovala jsem se v koupelně a nepřišlo mi nutné se tam zamknout. Dveře se otevřely, ona si zvedla víko od záchodu a mně bylo hloupé na ni zavolat, protože bych ji vyděsila; tak jsem jen mlčky zírala a doufala, že si mě nějak v míru všimne. Naštěstí se otočila ještě, než se uvelebila na míse a všimla si, že není sama, ale rozhodně to bez šoku nebylo. A to jsem byla nalíčená, mé ego utrpělo nepatrnou újmu.

Další díl k přečtení ZDE.

Jak jsem se tu vlastně ocitla

Napadlo mě, že by nebylo od věci se i malinko představit a udělat vám obrázek o tom, proč tu jsem.

Studuji překladatelství v Německu. Bydlím teda těsně na hranicích, takže nemusíte tleskat, jak jsem šikovná, nazvala bych to spíš leností. Jednou z podmínek pro dokončení školy je 5 měsíční praxe v zahraničí. Původní plán byl takový, že strávím semestr na anglické škole, ale tam nedopadlo vše tak, jak by dopadnout mělo a nezbylo dost volných míst. Nečekaně nezbyla jen dvě místa a já se ocitla mezi těmi dvěma štastlivci. Místo školy jsem si musela najít práci v oboru a nečekala jsem, že lidé budou až tak neochotní přijmout neplaceného otroka. Škola byla velmi nápomocná v hledání. Prý mám posílat víc e-mailů. V termínu jsem nesehnala nic, takže mi nezbylo nic jiného, než si vzít rok volna a na praxi odjet později. A zůstat na ní déle.

A právě tady na škole, kde jsem musela nejprve absolvovat přípravný kurz a složit něco ve smyslu německé maturity, se vyvinula má láska k muslimům (těm arabským, jiní mi nic neprovedli). Do třídy jich se mnou chodilo požehnaně. Kupodivu jsem se snažila jejich kulturu nejprve pochopit, ale když na mne spolužák denně naléhal, ať mu připravuji svačiny, že jsme přece kamarádi, tak jsem mu řekla, že rozhodně nejsme a že jím vepřové. A tak to asi tak nějak začalo. Denně na mě chrochtali cosi v jejich řeči, než jsem po nějaké době zjistila, že to znamená "chcípni". Urážky byly na denním pořádku, ale vybrali si špatnou "oběť". Na to jsem moc tvrdohlavá, abych se nechala urážet. Tak jsem si z nich dělala srandu a pak se nepatrně bála chodit na vlak po tmě.

Moje vrozená drzost a tím způsobené obavy mých blízkých mě "přinutily" k tomu, abych začla dělat bojový sport. Teď můžu být drzá a cítit se u toho bezpečněji.

To je tak asi vše k tomu, co jsem to vlastně zač.

VI. Abdul, v(d)ěčné téma

15.02.2013

Zdá se, že zážitky se sousedy ještě nebudou jen tak brát konce. Soužití s nimi mě naplňuje zvláštním a uspokojivým pocitem, že jsem normální.

Hádky o odpadky už s největší pravděpodobností skončily. Abdul donesl do kuchyně koš. Podle toho, kolik jich tam donesl, než byli všichni spokojeni, by jeden řekl, že má na prodej použitých košů živnost. Popravdě ani nechci vědět, kde je vzal, ani ty popelnice v sousední místnosti.

Jeho žena se stále nenaučila vařit a on jí stále nadává za nedosolené jídlo, za připálené jídlo, za jídlo, které barevně neladí s talíři,…

---

Ovšem tyto neshody jim zřejmě velmi prohlubují vztah. Každou noc zapnou arabskou hudbu, hlasitě, ale ne DOST hlasitě. To navodí atmosféru, trocha smíchu a dál nemohu pokračovat, protože má jemná duše je trhána na kusy.

Včera mi nadšeně sdělila: "Mý skůl, mý skůl! Frí paunds! Nou ingliš, nou džob, gůd ingliš, gůd džob." Pochopila jsem z toho, že začala dělat anglické kurzy. Pevně věřím, že má nadaného učitele. A trpělivého. V kuchyni začala zuřivě hledat chléb, kdo by řekl, že ten holomek bude zrovna v lednici. Za slov : "Džus, džus, džus, džus,…" odcupitala nahoru a kdybych nešla spát, stojím tam v údivu doteď.

Nikdy jsem nemívala pocit, že bych měla problém s osobní hygienou, ale pro ně jsem asi chodící nákaza a při každém pohybu ze mě padají miliardy bakterií. Pokaždé, když po mně navštíví koupelnu, slyším jen zvuk spreje a následné čištění. Takže už i já mám svého marockého otroka a můžu se pochvalně poplácat po rameni.

Ještě nám Abdul uvařil čaj a k mému údivu všichni žijeme. Dozvěděla jsem se, že důvodem jejich stěhování bylo to, že jim jejich bývalí spolubydlící dělali naschvály. Co bych to byla za Magdu, kdyby mě hned nenapadla nějaká levárna. Napouští si vanu průměrně třikrát denně a pak se tam nikdo jiný nedostane, tak mám pod postelí špunt z vany.

Také soused se projevil jako správný škodolibec a schválně začíná konverzaci s Abdulovic ženou. Prý vůbec nemá tušení, co říká, ale hrozně ho baví, jak to říká. Její projev je směsí citoslovců a posunků. Bavili jsme se o tom, že drahého málem napadl Polák, když se vracel v noci z práce a dozvěděli jsme se: "Taka, taka, alkohol bad, no drink, no drink, taka taka" to vše provázely posunky pěstmi. Začíná se mi tu i líbit.

Další díl k přečtení ZDE.

V. Nadvláda velbloudů

13.02.2013

Dnešní povzdechnutí věnuji našim novým sousedům. Přibyl nový obraz v kuchyni, normální hodiny vyměnili za nádražní a asi aby mi udělali radost, přidali tam i sošku velblouda. Hned vedle porcelánového kačera s kyticí umělých růží. Mé oko krvácí. Jestli se snaží o dietu a tohle je má odlákat od jejich lednice, funguje to očividně dobře, protože mi mizí jídlo z naší lednice. Zmizelo i struhadlo, ale i když mám bohatou fantazii, nedovedu si představit, co s ním chtějí dělat. Jejich výbava kuchyně by mohla dobře stačit i pro takovou menší školní jídelnu a struhadlo vážně měli svoje.

Přinesli svoji konvici na čaj, vypojili naši. Pak přestěhovali mikrovlnku na druhý konec kuchyně, toaster na místo mikrovlnky. Doufám, že jim to uklidnilo čakry a už tam nehodlají stěhovat nic dalšího.

---

Také po mě paní Velbloudová chtěla půjčit 10 liber. Ač jsem tvrdila, že mi lhaní nejde, tady to šlo samo. Nakonec si půjčila od sousedů a den na to chtěla dalších padesát. Aby to nebylo málo, přiblížila se ke mně pomalu na milimetr a vybafla s vyděšeným výrazem: "Don't tell Abdul!" Jestli mě bude ještě chvíli srát, tak to Abdulovi tellnu a ještě po ní fláknu kozačky, které mám před svým pokojem a jí nedají klidné spaní a musí je přerovnávat a ještě prosit souseda, aby mi řek, ať je uklidím jinam. Dneska sousedovi taky došla trpělivost a vyčinil jí za to, že si pořád stěžuje na ostatní a pak největší bordel dělá ona, takové množství kosmetiky, které má v koupelně se běžně dá vidět jen v drogerii.

Další sousedé diktaturu řeší po svém. Abdul rozhodl, že odpadky se budou dávat tam, kam řekl on a ne tam, jak jsme byli zvyklí a neustále jim ty jejich uklízí, protože oni se svého místa nevzdali. Vlastně mají muslimského otroka, za to je obdivuju. Já si na kozačky připíšu, že místo uklízení by je mohli ještě umýt.

Abych to shrnula, náš společný nepřítel nás stmelil a bavíme jak staří kámoši a konečně mám šanci mluvit anglicky.

Další díl k přečtení ZDE.

IV. Poznávání různých kultur

06.02.2013

Poklidná procházka centem Londýna. No dobře, to bylo moc ironie i na mě. Auta houkají na všechno, co se hýbe i nehýbe. Taky bych houkala, kdyby všichni jezdili v protisměru. Řidičský um je tu tak skvělý, že se nemusí dbát ani na nějaká světelná znamení na semaforech. Všechna světla jsou vlastně zelená. Už jsem si taky zvykla a přecházet na opravdovou zelenou ani nezkouším.

Stále si říkám, že mě tu jen tak něco nerozhodí, ale když kolem vás projede rikša s rapujícím umělcem, stejně se údivu nevyhnete, ještě když u toho tak šibalsky mrkne mezi beaty. Jen co se z toho oklepu, vidím hlouček lidí okolo polonahého mladíka svázaného v řetězech. Přesně věc, kterou bych čekala před Národní galerií. Nakonec se ukázalo, že to není žádná sado/maso exhibice, ale jen vystoupení jakéhosi komika. Za to, že musel vystavit bradavky mrazu, jsme mu dali i nějaké drobné.

---

Peníze jsou tady vůbec podivné. Je hezké, že královna je tak uznávaná, ale vážně na mě musí ten její ksicht zírat z každé mince a bankovky? Možná mě to odnaučí mít peníze tak ráda. A že by bylo logické mít minci nejnižší hodnoty velikostně nejmenší? Nikoli, prostě trochu té anarchie v této konzervativní zemi být musí. Váha některých mincí by zabila i chodce, kdybych ji pustila byť jen z prvního patra.

A že jsem si tak laškovně postěžovala na spolubydlící? Už teď toho lituji. Včera se přistěhoval pár, očividně takového toho nejrozšířenějšího a ne úplně mírumilovného vyznání a hned začíná prosazovat své zásady. Moc se těším na setkání, kde budeme debatovat o používání kuchyně. Doufám, že k tomu bude i prezentace s obrázky. Možná by nebylo od věci, kdyby nejdřív použití sporáku vysvětlil své ženě. Včera to vypadalo, že tam připekla minimálně slona.

Není už nejmladší, a jak už to bývá, údržba je rok od roku těžší a koupelna se zaplnila od podlahy ke stropu kosmetikou. Očividně se přistěhovali s celým karavanem, tolik věcí, které přivezli, by nepobrala ani dodávka. Večer půjdu na zahradu hledat velbloudy. I v počtu 7 lidí nám zbyly v kuchyni volné skříně, ale na co volné skříně, když to jde narvat do těch již obsazených, Oni ještě neví, že schovat jídlo do mé skříně není zrovna chytré řešení, pokud nechtějí držet diety. Chodba se zaplnila obrazy s pouští, velbloudy a týpky obalených v utěrkách, přesně můj vkus. Já věděla, že tohle přesně tam ještě chybělo. Teď už to není jen dům, ale domov.

A jako odměna, pán s nachlazenými bradavkami:

Další díl k přečtění ZDE.

III. Sousedi

04.02.2013

Ač máme pohodové spolubydlící, několik věcí mě nepřestane udivovat. Oni si o nás očividně taky myslí svoje, protože jakmile se objevíme v plném počtu dvou kusů, zmizí do svých pokojů. Když nás potkají v oslabení, tak se ale baví normálně. Ale to, že se v pokoji nikdy nezapomenou zamknout, mi nepřestává vrtat hlavou, já vím, že by se v Čechách mohly testovat alarmy a jiné bezpečností prvky, protože co neukradne Čech, nezvládne ukradnout nikdo, ale i tak, nevypadáme zas tak zákeřně.

Mezi jejich další záliby patří mytí nádobí po půlnoci, přemýšlím o skryté kameře, abych viděla, co tam s tím dělají, ale dosahuje to hlasitosti metalové koncertu. Občas si k tomu i zazpívají, proč ne že, v nájemní smlouvě je pouze zákaz hraní na hudební nástroje v době nočního klidu o zpívání ani zmínka.

---

Dalšími nájemníky jsou tu patří myši. Chtěla bych napsat, že jsou to černí nájemníci, ale v tomhle městě by to asi vyznělo jinak, než bych chtěla. My patříme mezi ty šťastnější, kteří jen slyší, jak si to myšky štrádují stěnami, zpívající duo ze zdola ty malé hlodavé svině i navštěvují. Myši lidi, ne naopak, aby nedošlo k nedorozumění. Hlavně že nám po zahradě chodí macaté kočky. Snažím si je spřátelit dávkami žrádla a pak je nainstaluju dovnitř.

Na stěně se nám tvoří boží znamení. Drahý tvrdí, že je to plíseň a hned to smyje, ale já si trvám na svém, je to nějaký vzkaz a ráda bych zjistila jaký. Jeden ze zamykajících se spolubydlících před 4 dny zmizel a mám dojem, že to spolu souvisí. Možná jen umřel a je stále v pokoji, jen my žijeme v omylu, že je venku, protože je jeho pokoj zamčený, za pár dní se to každopádně asi dozvíme. Zatím neslyším bzukot a ani nic neprosakuje stropem.

Další díl k přečtení ZDE.

Inspirace z mola

Možná je nevhodné lidi takhle fotit a smát se jim, ale to neznamená, že to nebudu dělat.

Lituju, že nemívám častěji foťák v ruce, nejlepší outfity proto nebyly zachyceny. Například postarší vysoký pán v džínové minisukni, topem nad pupík a boty s vysokými podpatky.

Tak nabízím aspoň útěchu v podobě moderní čepice ala Lego panáček:

---

Jakýsi protest:

A gang, se kterým bych nechtěla přijít do pře o hamburger:

II. Trocha přírody

30.01.2013

Jedna věc se musí nechat, a to opravdu pěkné parky, kde je tráva i v zimě zelená. U nás těžko uvidíte z pod tajícího sněhu zářivě zelenou trávu. Ale tady pozitiva opět končí.

Slunečné počasí, na procházku do parku jako dělané. Oblečeme se jarněji, svítí slunko a je přes 10°C, chyba číslo jedna. Po vystoupení z autobusu jsem málem odletěla na další zastávku, marně se uklidňuji myšlenkou, že když tam běhají lidé v kraťasech a krátkém triku, nemůže tam být přece TAKOVÁ zima.

---

Beru si rukavice, čepici, přiškrtím se šálou a pak se chci projít po té výše zmiňované, krásně zelené trávě. Chyba číslo dvě. Ocitám se pár centimetrů pod povrchem a do bot mi vrchem proudí voda a začínám chápat, proč je tu běh tak oblíbený sport - jiný způsob na zahřátí ledových nohou venku není. Ale stále to nevysvětluje tu část populace, která i v tomhle nosí baleríny a nevypadá u toho tak zabahněně, zoufale a zmrzle jako já.

A opravdu, dneska jsem si při cestě do práce vyzkoušela, že běžet bahnem zabrání nejen natečení vody do bot, ale dokonce i jejich znečištění. Kaluž vody, rozlévající se po celém chodníku a kterou bych nejradši zdolávala na kánoi, jsem chtěla obejít trávou, ale okamžitě mi začaly mizet nohy, tak jsem nasadila anglické tempo a zachránila se před jasným utonutím.

Svým způsobem je roztomilé, že se řídí heslem "Keep calm and…", ale někdy to přeci jen přehání. Dobrým příkladem je příběh mrtvé lišky ležící u cesty ve frekventovaném parku. První den si tam ležela, obličej zarytý do sněhu a člověk si řekl, chudák, srazilo ji auto. Když tam ležela druhý den, trochu mě zarazilo, že nikdo neřeší, jestli si jejich děcko hraje na pískovišti nebo v mrtvole. Třetí den jsem neměla ani sílu to komentovat. Myslím, že čtvrtý den se prostě sebrala a šla umřít na důstojnější místo. Možná to byla ta samá, kterou jsem našla o pár dní později v Hyde parku.

Ale tohle ser-na-všechno heslo má i svoje nesporné výhody, do práce jsem ještě nikdy nepřišla na čas a zůstat tu do konce pracovní doby? To se prostě nedělá.

Fotopřídavek (na požádání mohu dodat i mrtvé Bystroušky):

Další díl k přečtení ZDE.

I. Počáteční šoky

29.01.2013

Tak jsme přiletěli. Podle stupně závisti přátel a známých bych čekala duhou ověnčené město s cválajícími jednorožci. Snažím se nepodlehnout prvnímu dojmu, ale pytle s odpadky lemující silnice, mi to zrovna neulehčují. Na jistotě mi nepřidává ani to, že jsem tu světlejší než většina obyvatel a to opravdu o mnoho odstínů.

Projíždí bájný dvoupatrový autobus a na ploše několika metrů čtverečních má reklamu - na mobilní tarif s 60 minutami do Afriky zdarma. To stačí k tomu, aby mi došlo, že se to s barevnou skladbou obyvatel moc lepšit nebude.

Bydlíme, není to žádná hitparáda, ale za průměrný český plat máme pokojík, kde člověk může rozpažit, to je dobrý start. Postele budou večer, internet za 14 dní. Tak aspoň vybalíme věci, které se vejdou do skříně a pohodlně se na zbytek dne usadíme v kufru a přikusujeme toastový chléb, jednu z cenově přijatelných potravin.

---

Koupelna. To je taky kapitola sama pro sebe. Umyvadlo se dvěma oddělenými kohoutky. Jeden s teplotou Mordoru a u druhého čekám, kdy se z něj začnou sypat kostky ledu. Nastává otázka, jak si umýt ruce. Kmitání zleva doprava se vyloženě neosvědčilo, tak se otužuji. Jestli přijdu na to, jak se to používá, budu samozřejmě informovat. Jsme šťastni, že vana má sice taky kohoutky, ale klasické - dá se na nich nastavit přiměřená teplota. Teda teoreticky by to na nich jít mělo, praxe je poněkud náročnější na nervy. Ale střídání horké a ledové vody prý tělu prospívá. Možná tohle je ten pravý důvod toho, že tu není téměř nikdo v zimním oblečení. A možná jsem odhalila i příčinu drahých nájmů, ani jeden z kohoutků v celém baráku netěsní.

Další zajímavost je posedlost tříděním odpadu a na druhé straně se nechává svítit většina světel v baráku dnem i nocí.

Nesmím zapomenout na lidi. I když u některých bytostí mi to označení nepřijde adekvátní. Čím větší a rosolovitější jsou, tím větší je pravděpodobnost, že budou třímat v tučné ručce dobrotu a tlačit ji do sebe. Poklidný nákup, jsme téměř u kasy, když v tom se to stane - nechtěný oční kontakt s jednou z těchto mnohobuněčných, spíš přemnohobuněčných, bytostí. Sedí to na lavičce a s takovou chutí si to olizuje válcovité prstíky, že mám strach, že se do nich každou chvíli zakousne. Když je obřad dokonán, s výrazem největšího úsilí se zvedne a přemístí se do invalidního vozíku s logem supermarketu, ve kterém právě jsme (takže je víc než jasné, že to není vozík pro invalidy, ale pro líné). Dál už v popisu nemůžu pokračovat, protože jsem si zapíchla tužky do očí.

Povšimněte si stylových plastových pytlů s odpadky

Další díl k přečtení ZDE.