21.02.2013
Na chvíli se přestanu obouvat do druhých a zametu si před vlastním koberečkem. Ne doslova, ještě jsem si nepořídila ten lítací ze zemí arabských. Dospěla jsem k závěru, že umím vařit, dobře vařit. Ale aby mi to nestouplo do hlavy, povedlo se mi během pár minut připálit rýži s litrem sojového mléka takovým způsobem, že by se to nedalo požít ani v době největší nouze. Jenže tohle byl prostě ten den, kdy se rozhodnete, že bude k večeři rýžový nákyp a chuťové buňky se na to naladí a nelze se smířit s myšlenkou, že nákyp prostě nebude. Velmi nadšeně jsem šla do mrazu a nakoupila ingredience znovu, abych pak mohla vydrhnout hrnec a začít nanovo.
Tentokrát jsem u rýže stepovala celou dobu a míchala jak divá. Zato kolegyně si tam do hrnce dala rýži a odklidila se do pokoje. Bublalo to všemi směry, a kdybych to nevypnula, nedopadla by o nic lépe. Ale občas i já mívám záchvat dobročinnosti. Nutno dodat, že i přes poděkování to znovu zapnula a připálila.
Za zvláštnost považuji, že největší nápor je v kuchyni kolem 10 hodiny večerní. To je umění si pak připravit i pouhý toast se šunkou.
Vařívám po návratu z práce, to tam bývá jen Abdulovic, ale ta vydá za několik dalších spolubydlících. Pro svého pána totiž vaří pravidelně i 3 různá jídla najednou. Takže na plotny se stěží probojuji a můžu děkovat, že tam jsou 2 trouby. Bohužel i přes to, jak často a hodně vaří, se to stále nenaučila. Spáleninu cítím téměř denně a minule mi za chichotu povídala "Cinamon, cinamon, Abdul no happy, no happy." /čti přesně jak vidíš plus filmový ruský přízvuk/ a pak mi došlo, že ona nasypala na maso místo chilli skořici. Skoro stejné.
Odbočím od tématu vaření a ještě se zastavím u sousedů. Kromě toho, že mu takhle vyvařuje, mu i myje vanu a napouští koupel, nosí jídlo do pokoje, nehledě na to, že musí jít do a ze schodů i 3x za sebou, aby donesla všechno. Kolikrát se vrátí s tím, že není spokojen a předělá to. A mé škodolibé jádro je ve svém živlu.
Další díl k přečtení ZDE.
Žádné komentáře:
Okomentovat