22.02.2013
Díkybohu, že nám v pokoji topí dostatečně na to, abych se mohla uklidňovat jedením zmrzliny z kyblíčku.
Stále mám nedostatek oblečení, není divu, ještě jsem té zmrzliny nestihla spořádat tolik, abych dohnala průměrnou anglickou konfekční velikost. Dneska jsem vyrazila se špetkou optimismu znovu na nákup. I pláštěnka je prodyšnější než kdejaká halenka. A ty střihy, mohli by k tomu prodávat ještě stanové kolíky. Ale možná je to další z taktik muslimů, jak ovládnout Evropu. Než aby se tady člověk rozčiloval nad střihy a materiálem, půjde si radši koupit burku, když už ignorovat módu, tak pořádně.
Jeden by si řekl, tak si jdi vyprat to, co sis sem přivezla, ne? Ne! Kolem pračky kroužím už několik dní a pořád se v ní pere. Jaká náhoda, že většinou to jsou věci pana Abdula.
Stěna do koupelny je tenká jak papír a každé ráno slýchávám vydatné kuřácké CHRRRCHHHHH, možná je to jen arabština, ale podle toho, co dnes zapomněli spláchnout, to asi nebyla mluva. Vážně, vážně by nešlo spláchnout to, co vytáhl až z paty svých prapředků? A já mám po tomhle brát vážně stížnosti na můj neumytý hrnec?
Pak je tu ještě další věc a tou je založení bankovního účtu. Co by na tom mohlo být složitého, stačí jít do banky a za 10 minut máte aktivní účet a kartu do pár dní. V normální zemi, ne tady. Jsou to tři týdny zpátky, co jsme se vydali založit účet, všechno šlo hladce a do 14 dní prý obdržíme poštou číslo k účtu a kartu. Neobdrželi. Tak jsme se vydali do města znovu, na stejnou pobočku a jaké bylo překvapení, že tam ani nejsou údaje v počítači. A ještě nám bylo řečeno, že je k tomu potřeba smlouva od zaměstnavatele a plat a podobné relevantní informace.
Na tohle jde udělat jediné. Doplnit kyblíček zmrzlinou.
Další díl k přečtení ZDE.
Žádné komentáře:
Okomentovat