29.01.2013
Tak jsme přiletěli. Podle stupně závisti přátel a známých bych čekala duhou ověnčené město s cválajícími jednorožci. Snažím se nepodlehnout prvnímu dojmu, ale pytle s odpadky lemující silnice, mi to zrovna neulehčují. Na jistotě mi nepřidává ani to, že jsem tu světlejší než většina obyvatel a to opravdu o mnoho odstínů.
Projíždí bájný dvoupatrový autobus a na ploše několika metrů čtverečních má reklamu - na mobilní tarif s 60 minutami do Afriky zdarma. To stačí k tomu, aby mi došlo, že se to s barevnou skladbou obyvatel moc lepšit nebude.
Bydlíme, není to žádná hitparáda, ale za průměrný český plat máme pokojík, kde člověk může rozpažit, to je dobrý start. Postele budou večer, internet za 14 dní. Tak aspoň vybalíme věci, které se vejdou do skříně a pohodlně se na zbytek dne usadíme v kufru a přikusujeme toastový chléb, jednu z cenově přijatelných potravin.
Koupelna. To je taky kapitola sama pro sebe. Umyvadlo se dvěma oddělenými kohoutky. Jeden s teplotou Mordoru a u druhého čekám, kdy se z něj začnou sypat kostky ledu. Nastává otázka, jak si umýt ruce. Kmitání zleva doprava se vyloženě neosvědčilo, tak se otužuji. Jestli přijdu na to, jak se to používá, budu samozřejmě informovat. Jsme šťastni, že vana má sice taky kohoutky, ale klasické - dá se na nich nastavit přiměřená teplota. Teda teoreticky by to na nich jít mělo, praxe je poněkud náročnější na nervy. Ale střídání horké a ledové vody prý tělu prospívá. Možná tohle je ten pravý důvod toho, že tu není téměř nikdo v zimním oblečení. A možná jsem odhalila i příčinu drahých nájmů, ani jeden z kohoutků v celém baráku netěsní.
Další zajímavost je posedlost tříděním odpadu a na druhé straně se nechává svítit většina světel v baráku dnem i nocí.
Nesmím zapomenout na lidi. I když u některých bytostí mi to označení nepřijde adekvátní. Čím větší a rosolovitější jsou, tím větší je pravděpodobnost, že budou třímat v tučné ručce dobrotu a tlačit ji do sebe. Poklidný nákup, jsme téměř u kasy, když v tom se to stane - nechtěný oční kontakt s jednou z těchto mnohobuněčných, spíš přemnohobuněčných, bytostí. Sedí to na lavičce a s takovou chutí si to olizuje válcovité prstíky, že mám strach, že se do nich každou chvíli zakousne. Když je obřad dokonán, s výrazem největšího úsilí se zvedne a přemístí se do invalidního vozíku s logem supermarketu, ve kterém právě jsme (takže je víc než jasné, že to není vozík pro invalidy, ale pro líné). Dál už v popisu nemůžu pokračovat, protože jsem si zapíchla tužky do očí.
Povšimněte si stylových plastových pytlů s odpadky
Další díl k přečtení ZDE.
Žádné komentáře:
Okomentovat