Jak jsem se tu vlastně ocitla

Napadlo mě, že by nebylo od věci se i malinko představit a udělat vám obrázek o tom, proč tu jsem.

Studuji překladatelství v Německu. Bydlím teda těsně na hranicích, takže nemusíte tleskat, jak jsem šikovná, nazvala bych to spíš leností. Jednou z podmínek pro dokončení školy je 5 měsíční praxe v zahraničí. Původní plán byl takový, že strávím semestr na anglické škole, ale tam nedopadlo vše tak, jak by dopadnout mělo a nezbylo dost volných míst. Nečekaně nezbyla jen dvě místa a já se ocitla mezi těmi dvěma štastlivci. Místo školy jsem si musela najít práci v oboru a nečekala jsem, že lidé budou až tak neochotní přijmout neplaceného otroka. Škola byla velmi nápomocná v hledání. Prý mám posílat víc e-mailů. V termínu jsem nesehnala nic, takže mi nezbylo nic jiného, než si vzít rok volna a na praxi odjet později. A zůstat na ní déle.

A právě tady na škole, kde jsem musela nejprve absolvovat přípravný kurz a složit něco ve smyslu německé maturity, se vyvinula má láska k muslimům (těm arabským, jiní mi nic neprovedli). Do třídy jich se mnou chodilo požehnaně. Kupodivu jsem se snažila jejich kulturu nejprve pochopit, ale když na mne spolužák denně naléhal, ať mu připravuji svačiny, že jsme přece kamarádi, tak jsem mu řekla, že rozhodně nejsme a že jím vepřové. A tak to asi tak nějak začalo. Denně na mě chrochtali cosi v jejich řeči, než jsem po nějaké době zjistila, že to znamená "chcípni". Urážky byly na denním pořádku, ale vybrali si špatnou "oběť". Na to jsem moc tvrdohlavá, abych se nechala urážet. Tak jsem si z nich dělala srandu a pak se nepatrně bála chodit na vlak po tmě.

Moje vrozená drzost a tím způsobené obavy mých blízkých mě "přinutily" k tomu, abych začla dělat bojový sport. Teď můžu být drzá a cítit se u toho bezpečněji.

To je tak asi vše k tomu, co jsem to vlastně zač.