Dost často ztrácím trpělivost s lidma, který jednaj nelogicky a dělaj zbytečný chyby. A tak mi v tom karma vymáchala rypáček.
Jeli jsme s Jonášem využít poslední teplej víkend s tím, že se třeba ještě stihnu spálit a nebudu zas celej rok trpět nedostatkem vitamínu D. Kousek za německou hranicí je zatopenej lom, kde je čistá voda, málo lidí a cyklostezka, kde se můžu rok co rok snažit učit na bruslích. Kolečka už mám ošoupaná, jezdit pořád neumím.
Zaparkovali jsme podél cesty, protože na parkovišti už nebylo místo. To mi trochu hodilo vidle do močicího plánu, ale protože jsem buran, otevřela jsem přední i zadní dveře od auta a vyčůrala se v zákrytu. Pak už jsem na sebe jen naházela chrániče všech částí těla, vyházela z batohu všechno kromě peněženky a telefonu, a byla ready jít nadávat na bruslení. Ještě jsem kontrolovala, jestli Jonáš zamknul (zapomíná relativně často, nebo po cestě vzpomíná, jestli zamknul) a šli jsme na to.
Za necelou hodinku jsme byli zpět, a u auta nám vykecávalo poměrně dost lidí. Jako vcelku asociální tvor jsem tuhle skutečnost moc neuvítala, ale do auta jsme museli tak jako tak. Long story short. Byli tam proto, že oboje dveře byly pořád rozcapený dokořán a vypadalo to jako vloupání. Polizei byla na cestě. Seecurity (doufám, že ten německej pun ocení aspoň Ondra) nám vysvětlila, co se dělo a já zas vysvětlila, že jsem úplně blbá. Nezmizelo vůbec nic, dokonce se tam střídali lidi, co auto hlídali.
Tak až někdy budete mít zase pocit, že všichni lidi jsou hrozný a všechno je negativní, zlý a beznadějný, zajeďte si do Německa. A nebo prostě jen vypněte ten fejsbůk.
A protože je to krátkej článek, vizuálně ho prodloužíme roztomilou fotkou.
