Rychle, než zapomenu podstatné detaily, shrnu náš výlet. Ještě ponekud nastydlá jsem vyrazila s drahým směr Dublin. Ideální destinace, pokud jste nachlazení. Už v letadle hlásili, že je větrno a přistání to jen potvrdilo, vítr si s letadlem hrál a ze mě se stával věřící. Spolucestující byl z mých komentářů viditelně nadšen, tak jsem své vyděšené "To si děláš prdel!" trochu ztišila a přistáli jsme i tak celí.
I když jsem věděla, že autobusy berou jen přesnou sumu za jízdenku, neměla jsem přesně. Autobusáci ani nemůžou vracet, hází se to do automatu, který mají u sebe a místo vrácené sumy dostanete lístek, který se dá na nějaké centále proměnit za peníze. Takže dobrá rada, připravte si 2.60 EUR na osobu.
První den bylo sice větrno, ale slunečno. Než jsme se ubytovali, proběhali jsme historické centrum. Zaujalo mě, s jakou lehkostí dokážou úplně shodit historickou budovu tím, že na ni fláknout cedule, hrad nabarví na modro, vedle postaví moderní a ne příliš oku lahodící budovu a že potřebujete u hradu třeba zaparkovat? Není problém, zaparkujte přímo u něho. V centru hrají hudebníci a ti co nehrají na nástroje, hrají aspoň na city. Žebráků je tam požehnaně. Bylo mi řečeno, že málokdo z nich je bez domova, většinou je to jejich full time práce. Žebráci se psem jsou ohraní, jeden to vytáhl o stupěň výš. K psovi přibyl i králík.
Tady už byl pán po šichtě.
Po zběžném průzkumu města jsme se přihlásili na hotel a rovnou se pokochali výhledem, odpovídal naprosto fotkám na webových stránkách.
Vybavení pokoje mělo čítat topení, žehličku, fén, toaletní potřeby. Byla jsem nesmírně ráda, že to poslední jmenované tam vážně bylo. Budiž jim připočtenu k dobru, že personál byl velmi příjemný. Jo a možná až moc akční. Nevěděla jsem, že uklízí pokoje i během pobytu. Lehce jsem se zastyděla, když jsem se vrátila do pokoje a měla jsem uklizené i špinavé spoďáry.
Na Dublinu je mi velmi sympatické, že je vcelku malý, dá se tam bez potíží chodit pěšky a provoz není tak hrozný. Na druhou stranu tam člověk nestačí koukat, co se stihne za krátkou dobu semlít. Jeden den jsme byli svědky zatčení dvou teplákovců a druhý den byla na skoro stejném místě sanitka a houf policistů u jiného, bezvládného, teplákovce. Dobrodružství lze zažít i v rychlém občerstvení. I když tahle pobočka nebyla tak úplně rychlá. Slečna za kasou by neuhlídala šneka. Omylem si vypojila kasu ze zásuvky a zaboha nemohla přijít na to, proč nejde otevřít, Až třetí pracovník tu záhadu odhalil. Chaoticky nám rovnala objednávku na tác, to, co spadlo, sebrala ze země a dala na tác taky. Asi po 15 minutách od vkročení do pobočky jsme byli obslouženi a v poloprázdné místnosti si sedli. Vedle seděl nějaký strejda a fotil si cizí slečnu, ta radši rychle odešla a strejda se zabavil jinak. Z tašek na stůl vysypal nedopalky a jal se shromaždovat tabák na vlastní cigaretu. Za odhazování obraných vajglů na zem se k tomu dopracoval, zabalil si nářadí a odebral se ven. Cestou ještě sáhnul po několika hrstech papírových obrousků a tím výstup ukončil. Doufám, že fotografie slečny a ubrousky nemají nějaké bližší spojení.
První den jsme padli do postele po deváté hodině, jak jsme byli vyřízení. Ještě, že tak. Už v půl sedmé se od stropu ozývaly zvuky jak z armádního cvičení. Později se ukázalo, že máme pokoj pod kuchyní. Ráno bylo deštivé a ani během dne se nic změnit nemělo. To mi narušilo plán jet na polostrov Howth a užít si konečně krajinu. Nakonec jsme tedy zůstali ve městě, navštívili muzeum, Science Gallery na Trinity College, část Phoenix Parku (je to největší městský park v Evropě, na něj je i celý den málo, takže jsme vážně jen nakoukli) a starou destilárnu Jameson Whisky, kde jsem objevila své nové nejoblíbenější pití. Whisky se zázvorovou limonádou a limetkou. On i samotný Jameson nebyl k zahození. Všechno stálo za to, jedinou nevýhodou byl nedostatek času. Na pravé irské puby se čas samozřejmě našel. První byl na řadě ten nejznámější - Temple bar. Příjemná živá muzika a velká koncentrace turistů. Po povinném (pivní fanda ze mě nebude) ochutnání guinesse přímo do zdroje jsme se přesunuli do menšího pubu, kde jsem ruinovala peněženku whiskou. Za zvláštnost považuju, že na záchodech vám ubrousky na utření podávají černoši. A ještě zvláštnější je, že už někdo nedělá scény o rasizmu.
Dublinský hrad
U doků vládlo nádherné počasí.
Třetí a poslední den jsme se brzo, no dobře, před desátou, odhlásili z hotelu. A protože svítilo slunce, vyjeli jsme směr Howth. I přes rýmu jsem cítila vůni moře a ryb. Když už je člověk takhle u zdroje, museli jsme si koupit fish and chips. Kolem nás se slétli rackové a začal žebrací maraton. Kaskadérské kousky, s jakými dokážou hozené sousto chytit, jsou k nezaplacení. Žebrat přišli i menší letci.
Kdyby někdo tušil, co je to za ptáka, napište mi to :)
Procházka po Howtu byl jeden z nejhezčích zážitků vůbec. Téměř nedotčená krajina na pobřežích a vcelku hustě obydlený zbytek poloostrova, to byl zajímavý kontrast. Čas nás tlačil, tak jsme zvolili tu přírodnější část, bylo téměř liduprázdno, slunečno a prostě nádherně. Ale i tak jsem se musela zavztekat, když drahý objevil úžasnou zkratku mezi ostružinami a prostě jsme se museli táhnout do bahnitého srázu, kde se mi povedlo pokřtít šedé (a hlavně nové) kahoty rozmáčklou ostružinou. Drahý měl štěstí, že byl deset metrů předemnou a moje plíce byly asi dva metry za mnou. Než jsme se vydrápali nahoru, už jsem byla zas klidná.
Kašlu, smrkám, sotva se hýbu, ale nelituju ani v nejmenším.
