Dvojitá radost

Dlouho tu nebylo nic o psech? Jsem tady s intenzivní nápravou.

Jonáš zase pracuje dost daleko na to, aby se mu vyplatilo tam nocovat. Jenže každá nová práce s sebou nese nový starosti, tak je fajn si ty starý odložit doma.

A tak se stalo, že jsem pár týdnů hlídala oba chlupatý idioty.

První tejden byl ještě v pohodě, byla jsem na vrcholu duševních sil a naučila se dvojvodítko ovládat bravurně. První pes se zvládl vymočit, aniž by ho druhý vláčel za sebou nebo mu trefil hlavu ranním proudem. Naučila jsem se správně rozložit váhu a najít těžiště, abych zvládla situace, kdy jeden chtěl vítat a druhej trhat. Prostě perfetkní práce.

Jenže jsem nepočítala s tím, že hlídat budu tejdny dva. A tak jsem si duševní síly nerozložila rovnoměrně. Od toho, abych druhej tejden nedala ani jednoho z nich zpět do útulku mě dělil snad jen poplatek za umístění.

Začneme roztomilejším zážitkem. Už jsem říkala, jak je super mít dva psy? Že se od sebe krásně učí? Třeba když dostali každej kousek banánu. Méďa se do něj s chutí pustil. Teo tak nadšenej nebyl a flusnul ho na zem. Méďa se na něj podíval, otevřel tlamu a ten rozvejkanej banán flusnul na podlahu taky. 

Kdyby zůstalo u nežraní banánů, bylo by to super. Dostalo se to ale do fáze (ne)žraní králíků. Venčila jsem Méďu bez vodítka, Tea na vodítku. To je ta bezpečnější varianta. Myslela jsem si. Zatímco Méďa vyložil ranní náklad, šla jsem to s Teem na vodítku sebrat. Právě jsme byli uprostřed sídláku a i když to bylo hned u keře, nejsem prase, že ano. No a v momentě, kdy jsem měla jednu ruku na vodítku a druhou v igeliťáku, všimla jsem si nezvyklýho ruchu na druhym konci vodítka. Otočila jsem se a zjistila, že ten můj kretén drží v tlamě mládě králíka. Opakuju, nacházím se právě uprostřed sídliště. Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem ječela. Hodně. A nahlas. A začala si všímat, jak je to lidem vlastně úplně jedno. 

No, nakonec jsem si vyřvala hlasivky dostatečně na to, aby ho ten idiot pustil, ale že by to měl malej králík dát, to fakt nevypadalo. Druhej idiot k němu čuchal a vypadal, že si pro změnu chce hrát. Já se rozbrečela.

Že na ně nemám tolik energie si všimli hned. na to oni maj nos. Takže Méďa začal kašlat na přivolání a chtěl vítat všechny. Jeho radost je fakt hmatatelná. Akorát má na tolik dětský radosti moc velký tělo a zuby. A zůstává tak často dost nepochopenej.

"Okamžitě si zavolejte toho psa," křičela na mě hystericky paní s jezevčíkem na vodítku, zatímco jsem pískala na píšťalku a řvala "Ke mně!" Čím víc křičela, tím víc lákala Méďovu pozornost. Až to prostě nevydržel a rozběhl se k ní s roztočeným ocasem a nadějí na hru. Hysterie stupňovala, padaly úvahy o tom, kdo bude hradit veterinární náklady. Za umlácení ocasem? Jako nepřišel mi na přivolání, což je samozřejmě moje chyba a proto jsem se snažila volat a paní prostě pouštět druhým uchem ven. No a najednou mi místo "Ke mně!" vyšlo z pusy: "Abyste se neposrala."

Podobnou hysterii s ním ale zažívám i na vodítku. Nejednou se mi stalo, že výtahem přijel do přízemí někdo se svým psem a viděl, jak čekám na svezení. Místo toho, aby vystoupil a nechal mě nastoupit, zmáčkl tlačítko a odjel zas nahoru. Tak děkuju, dneska jdu asi pěšky.

A tady ještě ukázka toho, jak jsou psi z útulku vděční za svoje pelíšky.

V zemi Piotrů a Wojtků

Podle čeho vybíráte dovolenou? Podle ceny, svých snů nebo podle toho, jak se tam bude líbit psům? Jak asi tušíte, my se přiklonili k variantě třetí.

S Jonášem, kámoškou, dvěma smradlavými psy a jedním vymydleným vipetím aristokratem jsme se vydali do Polska k moři. Chorvatský pláže jsou prázdný, tak co teprve ty u moře, který je jen pro otužilce? No… možná jsme měli věnovat minutku rešerši a zjistit si, že v Polsku to žije. A že jedeme do totálně turistický oblasti, kde na domorodce nenarazíte, protože takovej druh se tam prostě nevyskytuje.

Ubytování vybírala kámoška na základě doporučení dalších chrtařů. Levný spaní, psi bez příplatku a pláž skoro za rohem. Yey! A pak jsme tam přijeli a zjistili, že v ceně jsou nejen psi, ale i hejna komárů. A že nikdo nemluví anglicky a taky moc neumí čísla. Všichni tři jsme vešli na recepci, kde se recepční ujistila, jestli máme ubytování pro dva. No nemáme. Tím se nenechala rozhodit, olízla si prst, aby mi mohla podat papír k vyplnění a dovedla nás na pokoj. Později jsem si všimla, že papír obsahoval poučení o koronaviru (a možná i ten vir samotný). 

Později jsem si všimla, že na tři lidi máme dvě deky. Na pokoji byla jedna stočtyřicítka a jeden rozkládací gauč. Na tom jednolůžku vydávajícím se za dvoulůžko byla ale naférovku položená jen jedna jednolůžková deka a pod ní bylo prostěradlo napnutý na doraz. Jen co jsme si sedli, tak se z obou stran vymrštilo a postel vypadala, jako kdyby měla tanga.

Naštěstí spí psí aristokrat v posteli a kamarádka si vozí vlastní deku. Tímto nás zachránila od mnoha hádek a násilí, protože já prostě deku chci celou a dokud v ní nejsem zamotaná jako buríto, tak se nevzdám.

Po hraní tetrisu, se nás všech 6 na pokoj vešlo a my mohli na první průzkum terénu. Jako prvotřídní asociál jsem zděšeně brblala a snažila se nedýchat, abych nezvýšila pandemický číslo. Pak mi došlo, že vlastně už nastydlá jsem, takže jsem docela v klidu. Než jsme zjistili, kudy se chodí na pláž, udělali jsme si pěknou zacházku do centra, kde se to hemžilo půjčovnama různých vozítek, který se pletou mezi auta i chodce, vkusnými magnety a dalšími turistickými nezbytnostmi.

Taky jsme záhy zjistili, že Poláci milujou psy. Respektive mlaskání na cizí psy a sahání na ně bez dovolení. Takovej národní sport. To s sebou neslo i klady, protože tam pes byl každýmu šumák a my je měli na pláži volně. První metry, kde je hromada lidí, je i hromada košů. Naši miláčci dělali ovšem svoje hromady zásadně až poté, co jsme minuli poslední koš. Takže někteří z nás měli hovno v batozích, další pak v botě. (Boty v tu chvíli nebyly na nohou, nemějte obavy.)

Další den jsme zjistili, že jediný nádobí na pokoji jsou špinavý hrníčky. Do čeho si udělat snídaňovou kaši? Aristokratická psí miska to jistila.

Všichni jsme ale byli z moře totálně nadšení. I Teo, kterej nenávidí vodu, se vrhal do vln a kradl Méďovi balónek. Protože z nějakýho důvodu vlny nejsou tak děsivý jako klidná voda. Jen pan vipet byl po celou dobu upřímně nešťastný. Nenáviděl písek, nenáviděl vodu, nenáviděl horko. A tak se aspoň pomstil tím, že cizím lidem na pláži pochcal stan.

Ještě se vrátím k lásce ke psům a nerespektování osobního prostoru. Na pláži byl Teo poměrně samostatnej a rozhodl se, že tentokrát ten osobní prostor začne narušovat on. Nějaký děcko krmilo vodu houskou (jako nic kromě vody tam nebylo, vážně) a Teo vycejtil svou příležitost. Tak děcko začalo ládovat houskou i mýho psa. A ten se tvářil nadmíru spokojeně a nechtěl odejít. Ještě, když jsem ho za obojek vzdalovala od štědrýho chlapce, stále mu lifroval pečivo.  

Jenže i my museli bejt z něčeho živi, tak jsme našli restauraci blízko ubytka, abych si mohla vyndat rovnátka na pokoji a nemusela to lovit někde na záchodě. Kromě jednoho Poláka bylo všude prázdno. Jenže když seš na reprezentování svýho národa sám, tak se musíš o to víc snažit. Začal nejdřív mlaskat a během chvíli přitvrdil a hodil Méďovi kus svýho jídla. Ne kousek, fakt kus. Jonáš vyjádřil nesouhlas a v tu chvíli se mlaskání změnilo v nadávky. Když ty budeš dělat problémy, tak já budu taky! Tohle není psí restaurace, měli by tady mít košík. Co kdybych měl alergii? No, pokud by to byla alergie na psí kousnutí, tak by košík asi pomohl, o tom žádná. Ještě se rozčílil a odešel od nedojezenýho jídla zaplatit a zmizel. Proč ne.

Jo a kamarádka umí dělat fakt hezký fotky!

Postel z pekla

Přece jenom... i já trávím doma trochu víc času než obvykle. A tak mi došly prokrastinační techniky a výmluvy před sebou samou, a konečně jsem začala řešit vrzající postel. S postelí to byla muka už od začátku. Nejdřív jsem objednala omylem špatnou velikost. Ještě, než mi ji dovezli, jsem si svoji chybu uvědomila a poprosila o změnu objednávky. Po měsíci mi volali, že je postel ready. Jenže v tý původní velikosti. Zkráceně, trvalo to dlouho, než mi přišla. A dlouho trvali i její montáž. Ten krám byl fakt za trest. Nekupujte nábytek z Polska, fakt.

O rok později, když jsme zapomněli, jaká umí být, se začala připomínat zase. Nejdřív lehčím vrzáním na Jonášově straně. Časem to zintenzivnilo ve vrzání, který mi ubíralo na spánku, ale zato přidávalo na agresivitě. Nejdřív jsme problém přecházeli a spali prakticky jen na mojí polovině. A není to zrovna obrovská postel, to mi věřte. Ráno jsem se budila s otlačeným dekorem omítky na čele, ale klad byl v tom, že jsem se budila. To znamenalo jediný, v noci jsem spala!

Tahle postel se ale nevzdává snadno. Svoje vrzání začala rozšiřovat směrem k mojí polovině. V mezidobí jsme vyzkoušeli všechno. Utáhnou, promazat, podložit, poprosit i pomodlit. Zbejvala poslední možnost - napsat mírně zoufalej e-mail prodejci. Odpovědí mi byl požadavek na video, jak postel vrže. Chvíli trvalo, než jsme vymysleli scénář. Video jsem ale nakonec poslala. Teď pro změnu máme specifikovat, KDE to vrže. Kdybychom, doprdelesakrapráce, věděli, kde to vrže, bylo by to poměrně jednodušší a možná bychom to neřešili přes reklamaci. Ale dobrá.

Tohle zvláštní období naštěstí nabízí opravdu spoustu času, tak se Jonáš nabídl, že to zjistí z první ruky. A nechal se zavřít do úložnýho prostoru. Vzhledem k tomu, že jsem prvních pět minut hýkala a slzela z pohledu na uvězněnýho Jonáše a dalších pět minut z toho, jak se ho Méďa snažil osvobodit, trochu se mu pobyt v posteli protáhl. A nutno podoktnout, že to záhadu moc neobjasnilo.

Jonáš byl ten den trochu rošťák.

A tady ještě rozrůstající se džungle. Plant pic is the new dic pic. Proto se omlouvám, že to všem nevyžádaně posílám, ale mám pocit, že když to dělá dobře mně, musí to potěšit i ostatní.

Na cestě k zářivému úsměvu

Už mám rovnátka druhej měsíc, takže jsem nasbírala spoustu postřehů, který ze sebe musím dostat. Jen upřesním, že jsou to Invisaligny. Neviditelný a pekelně drahý. Léčba má být kratší a místo dotahování drátů měníte po 7 až 10 dnech 3D vytisknutý plastový fólie, takže je to poměrně šetrný, protože se to děje postupně. Jenže tvrdit, že je to bezva a pohodlný? Nebudeme si lhát, žejo?

Tak zaprvé, nevěřte těm smějícím se lidem z reklamy. Je už zuby nebolí a rovnátka nejdou vidět. A to z prostýho důvodu. Mají ty zuby totiž dokonale rovný. Vy ještě ne, takže máte na zubech něco, co připomíná zubní plak. A to k úsměvu nepomáhá.

Než jsem si pro ně jela, tak mi došel mail s tím, že mám rovnátka připravená k vyzvednutí. To je rozkošný eufemismus. Kdybych dostala takovou sodu třeba u vyzvednutí balíčku PPL, tak kurýr už sedí. Vyzvednutí totiž spočívalo v očištění, namatlání, obroušení a já-nevím-co-všeho-ještě zubů. Trvalo to několik hodin a čas jsem si krátila snahou o omdlení.

Nejdřív mi nalepili tzv. attachmenty. Ve výkladovém slovníku ortodontistů, kdyby ho měli, by stálo: nevzhledné ostré výstupky umístěné ideálně na nejviditelnější místa zubů v takovém úhlu, aby při kousání potravy docházelo k těsnému kontaktu attachmentu s protějším zubem tak, a tím bylo umožněno zachytávání vnitřních stran tváře.

Lepidlo po této akci bylo nejen na kontaktních plochách, ale taky všude okolo. A to se muselo brousit. Attachmentů mám dohromady 19. Tak moc dlouho se to muselo brousit. Jenže to nejlepší mělo teprve přijít. Stripping. Sexy název, za kterym se skrejvá prachsprostá řezničina. Zabrušování zubů tak, aby se mezi nima udělaly mezery. Jo, tady je ta daň, že i když mám zuby jak žralok ve více řadách, nebudou mi nic trhat. Jenže to místo odněkud vzít musí.

Naštěstí mě ujistili, že dásně se to nedotkne a je to jen nepříjemný, ne bolestivý. Naneštěstí lidem v bílých pláštích tak úplně nevěřím. A nezměnilo se ani když jsem opakovaně plivala krev do umyvadýlka.

A že je to proti drátům bezbolestné. Ale prosím vás. Ty zuby se cítily roky dobře v pozici, ve který byly. A hra na Sudety se jim nelíbí. Dráty mají dokonce i výhody. Drží vám ty zuby tak nějak pohromadě. Sice neřeším čištění okolo zámečků, ale řeším noční můry z toho, že vyflusnu s pastou i svoje zuby. Jak se tak posouvají do vysněný polohy, nechávají za sebou ještě nezpevněnou kost. A to způsobuje, že mi zuby při čištění dělají občas mexickou vlnu. Když sem si poprvé všimla, že se hýbou do všech stran, měla jsem pocit, že se hýbnu rovnou na podlahu, jak se mi zatmělo před očima. Jo a chleba s vypečenou kůrkou? Možná tak jako dekorace.

Spousta videí reálných nositelů ukazovala nadšení z toho, že dotyční zhubli. Ono vyndávat to víc než 3× denně je tak trochu za trest. A taky ten chleba! Jenže já se umím rychle adaptovat. A tak jím sice jen třikrát denně, ale zato porci, kterou nezvládne ani Jonáš a jen uznale kouká. Možná bych měla zdůraznit, že Jonáš je 186centimetový chlap, který se živí fyzickou prací.

Když už jsem tu nakousla to vyndávání. Prý jednoduše vyndáte rovnátka na každé jídlo. Jednoduše to jde, když to zrovna jednoduše nejde. A nebolí to jako prase. A neteče vám krev, protože jste to konečně vypáčili z jednoho attachmentu, ale s takovou vervou, že vám to zub na protější straně málem vyrvalo z čelisti.

Vzpomínáte na ty zábrusy mezi zuby? Tak ty se dokonale starají o to, abych náhodou neměla snahu zapomenout na mezizubní kartáček. Drží se v nich všechno. Možná nakonec moje porce nejsou tak alarmující, když mi třetina zbyde mezi zuby.

I když to tak nevypadá, tak toho ale nelituju. Dokonce už vidím, jak se to rovná. Takže ještě dva roky a je to tam. Tvrdili mi rok a půl, ale myslím, že jsme se tomu v duchu zasmáli všichni, než jsem podepsala vyrozumění o tom, že se mi to možná nesrovná, že mi možná vypadají zuby dříve, a že za to Invisalign nenese žádnou zodpovědnost.

A omlouvám se, že moc nereaguju na komentáře, jsem trochu líná. Vždycky si říkám, že za chvíli a pak je měsíc pryč. Ale moc si toho vážím, jste super! <3

V kůži introverta

Věříte, že pro introverta všechny ty vyhlášky nic nemění? Konečně je ale moje vyhejbání se lidem braný jako slušnost. Naštěstí jsem odjakživa i hypochondr, tak nemusím řešit takový dilemata, jak s rouškou olíznout prst a otevřít pytlík na pečivo. Protože olizovat si ruce kdekoli, ve mně vzbuzovalo hrůzu vždycky. Viděla jsem za vším choroby ještě dřív, než to bylo cool.

Dělám z domova, a že bych byla jako živnostník výdělečná, se moct říct nedá. Žádná změna ani tady. Co se ale změnilo, že moji asociální bublinu mi praskají lidi venku. V mym prostoru, kam nikdo před karanténou nechtěl ani zavítat.

A tak na louce, kde ročně potkám tak deset lidí, potkám těch deset lidí už během jednoho venčení. Ale víte jak to je, když najednou používáte nohy jako dopravní prostředek. Ono vám to rozhýbe střeva. Kam to lépe hodit než do podrostu na okraji louky. Louky na sídlišti. Louky kde venčím Tea na volno.

Jo, sežral to. S chutí a bez výčitek. Abych zmírnila aspoň trochu svůj děs, šla jsem s ním k potůčku, aby to měl čím spláchnout. Vypadal neškodně. Pod čirou vodou jde vidět jen tráva. Asi aby se na ní podíval pořádně, tak vlezl do vody všema čtyřma. A na vlastní packy zjistil, že tam není jen voda, ale taky dobrých patnáct čísel bahna. Tohle venčení soutěž o největšího debila vyhrál s přehledem. Předběhl i lidi s rouškou na krku a zapálenou cigaretou.

Jako pozitivum vnímám, že z fancy látky, kterou jsem si koupila před lety (a nikdy se nenaučila pořádně šít), jsem konečně mohla udělat epický módní doplněk v podobě vlastní roušky. Je moc hezká. S kolibříkama. Ochrana +1, swag +99.

Ale zanadávat si musím i tak. Ve svých skoro 32 jsem si nechala dát rovnátka. Drahý jako prase, protože jsou neviditelný. Tu neviditelnost teď prostě nějak nedokážu ocenit.

Snažím se na nákupy nechodit častěji, než je to fakt nutný (ono s těmi rovnátky to s jídlem žádná pecka není). Ale když už jsem tam šla, tak jsem doplnila i zásobu kytek. A připustila si, že se mi to vymklo z rukou. A čím se při smyslech udržujete vy?

Jako bych tu nebyla

Novej rok, novej start, optimismus a tak? Ne děkuji, to není nic pro mě.

Můj dvacet dvacet zatím vypadá tak, že se mi nedaří najít trvalou práci a živnostničení se stává nákladným koníčkem. Do kapsy hluboko a Teo na to má nos. Klasicky to končí tisíci na veterině s tím, že vlastně nevím, proč problémy má.

Objednala jsem se na kontrolu, abych nemusela čekat. Nasadila jsem mu košík a vydala se tramvají. Teo košík nemá rád, ale zato má rád sundavání košíku o lidi. Když se mu to nepovedlo, zafixoval pohled na mase, který si s sebou někdo vezl jako svačinu do práce. Dobrý kilo syrovýho masa v igeliťáku. V úrovni psí hlavy. Tolik otázek.

Pes se nenajedl a maso zůstalo celé. Takže frustrace veliká. Moje taky, protože jsem přejela zastávku. Vytáhla jsem telefon a chtěla se odnavigovat zpět. V tu chvíli si Teo vzpomněl, že má košík a šel si ho sundat o trávník. O trávník, na kterym bylo hovno. Pokračovala jsem v cestě s telefonem v jedný ruce a s košíkem s hovnem v druhý, podstatně nataženější od těla. Super, jdu včas, to si stihnu odskočit a košík vyčistit, než to tam zaschne.

A realita? Vrata zavřený a nikde nikdo. Chvíli čekám a vidím, jak z ordinace vychází doktorka i se sestrou v civilu a… mizí. Než jsem vyhodnotila situaci, přijel DPDéčkař a zavolal jim. Nic. Znova. Nic. Napotřetí se dozvěděl, že jsou v servisu a přijdou do 15-20 minut. Ok?

Chvíli jsem se bezmocně vztekala a pak šla domů. Pěšky. Protože pamatujete na ten košík? To hovno tam pořád bylo. Po nějaký době, kdy jsem si našla jinou veterinu, kam bych zamířila, zazvonil telefon s omluvou, že musely jet utratit nějakýho psa. No, jednomu z nás lhali.

Ten den vesmír ještě vztyčenej prostředníček nestihl sundat, takže po vystoupení z tramvaje nás míjela skupinka lidí, co by neměla mít žádné zvíře, natož bulla, s nějakým bull mixem. Pes se kamarádit nechtěl. A vyrval se laxním majitelům z vodítka a šel po Teovi. Když vidím, že jsou síly vyrovnaný, tak to extra neřeším, tady jsem ale napřáhla nohu ke kopanci, abych je oddělila, ale než noha narazila na cíl, chytli si ho zpět na vodítko. Tak jsem tu napřaženou nohu tak elegantně stáhla a dělala, že jsem jim psa nakopnout vlastně ani nechtěla.

A protože už toho mám dlouhodobě trochu víc, než moje psychika zvládá, objednala jsem se k psychologovi. Odčekala jsem si víc než dva měsíce, byla na místě včas a v tu chvíli telefon. "Dobrý den, zapomněl jsem si doma telefon, tak jsem se musel vrátit." No, děkuju pěkně, já v mrazu těch 20 minut počkám, horší to už nebude. Snad.