neděle 17. prosince 2017

Vánoční trhy? Ne, radši kulku do hlavy

Předvánoční čas. Každý se vám snaží vnutit myšlenku, že je to čas pohody, lásky a podobných sluníčkových věcí. Není!

Mozek funguje magicky. Hrozné zážitky po čase nevnímáte tak hrozné, někdy si dokonce pamatujete jen ty hezké části. A tak se stalo, že jsem po třech letech došla k závěru, že by bylo super jet zase prodávat na vánoční trhy. Je už pár dní po trzích, ale ještě se občas budím v noci zpocená hrůzou.

Stánek jsem si zaplatila uvnitř, protože nastydnu i z obrázku zimní krajiny. Rozvržení je ale čistě na organizátorech. Že to nemají úplně zmáklé jsem zjistila už posledně, když jsem byla mezi chráněnými dílnami. Letos to bylo horší. O hodně.

Došli jsme na místo, kde jsme si mysleli, že budeme prodávat. Nene. Běžte dolů po schodech. Druhý suterén. Když jsme do toho podzemního místa vcházeli, viděla jsem ve spěchu odcházet Fritzla s rodinou. Trhy ve sklepě? Zatímco jiné stánky jsou normálně v budově? No to děkuju hezky.

Zima, která mi nedovolila sundat si bundu, mi na náladě nepřidávala. Umístění stánku za sloupem, zády ke všem náhodným zbloudilým návštěvníkům také ne. Chtěla jsem jet domů. Ondra je ale optimista. A taky má, na rozdíl ode mě, placenou dovolenou, takže ho to nenaplňovalo takovou bezmocí. U vchodu je stánek s ponožkama, které zaručují, že vás 100% zbaví pocení i zápachu. Trhy byly v Jablonci, v místě, kde sníh není maximálně jeden měsíc v roce, o pocení nemůže být tedy ani řeč. Každopádně nabízet něco, co vám zničí schopnost termoregulace, na mě fakt dojem neudělalo. Vedle ponožek se tyčily busty rozkroků (jak se tomu říká?) a na nich umně naaranžované dámské i pánské spodky všech neutrálních barev, které z toho dělaly ten dárek od babičky, kvůli kterému se modlíte, aby letos na Vánoce zapomněla.

Stačilo pohledem zabrousit jen o pár centimetrů vedle a tam měl pán vyskládáno na pět set hrnků chabé kvality tisku i vkusu. Aby překryl tu hrůzu svého produktu, zastrčil si mikinu do tepláků, což odlákávalo pozornost vskutku dokonale. Vedle nás na stánku byla paní se svíčkami takového designu, že jsem byla ráda, že to jsou svíčky a mé přání, aby to shořelo, nebylo tak hrozné. Paní byla milá a usměvavá, což bych ocenila v momentě, kdyby neměla téměř bezzubý úsměv. Naštěstí za ní druhý den zašla sestra a spolu měly sadu chrupu téměř kompletní.

Po levici se tyčil stánek s přírodními oleji, které jsou hojivé, zázračné a tak vůbec. Vybalovala je tam paní, která chtěla dát svůj stánek přes celou cestu tak, že by odřízla průchod ostatním (stále se spekulovalo s myšlenkou, že sem vážně někdo zabloudí). Agresivně se oháněla větou, že to má domluvené s organizátory. Neměla. Přestala si tedy vyskakovat na ostatní a svou frustraci plně věnovala Jiřímu, pánovi polepenému náplastmi, který byl asi její partner. Jeho zřejmě přelomený nos se použitím olejů hojí tak rychle, že mu ho může lámat obden. S takovým sloganem by se to mohlo prodávat. U druhého vchodu byl stánek s intenzivně blikajícími vánočními řetězy a světly, které byste dali jen své tchyni. Naštěstí ta světla byla tak ostrá, až to oslepovalo, a proto si hned několik z omámených návštěvníků pořídilo hrneček, který se zdál najednou hezčí.

Za zády jsme měli stánek s uzeninami. Prodejce se rád chlubil svou nákloností k alkoholu a nepřímo ukazoval, že hygiena je jen pro sraby. Pan Klobása, jak jsme ho něžně překřtili, měl sice na jedné ruce igelitovou rukavici, leč maso nabíral tou, do které si otíral nos. "Kurva," začal výčet všeho, co je tu špatně. "Ani wifina tu není." Ondra ho ujistil, že wifi tu je, a dokonce známe i heslo. Návštěva. Po chvíli se pán vrací, že "kancelář" nefunguje. Ná-vště-va. "Prej je to heslo krátký." Ondra ho poprosí, aby mu to ukázal. "No koukej," jde ho přesvědčit psaním hesla. N A S T. Ondra mu bere telefon a náštěvu napíše pravopisně správně.

Dva stánky byly v pořádku. Dokonce i jejich majitelé byli naprosto pohodoví lidé. S těmi jsme se trochu semkli a zjistili, že pocit, že je to fakt celé hrozný průser nesdílíme sami.

Zboží jsme vybalili a čekali na lidi. K našemu překvapení chodili docela hojně. Bylo ráno, takže skladba byla poněkud postarší a vzala si za cíl, že vysaje život i z nás. "Dobrý den," zubíme se na lidi, a nedostává se nám odpovědi. Většina lidí zrychluje, občas se najde někdo odvážný, kdo nám mlčky a zamračen pohlédne do očí a dá nám najevo, že zdravení je neslušné a jestli jsme se náhodou neposrali.

Po chvíli jsem se vydala na průzkum té části, kde byla většina stánků s rukodělnými výrobky, kde bylo teplo a kam jsem tak moc chtěla. Ale bohužel, bylo plno. Stánek s čistícími prostředky je prostě vhodnější adept. Vánoce nejen bílé, ale i čisté. Díky bohu, že se venku prodával alkohol. Utlumil zimu i smysly.

První den jsme prožili v neviditelném módu, asi nás lidé nechtěli moc plašit. Druhý den jsme jim proto dali najevo, že ty cetky, co se nám válí po stole, jsou myšlené k nošení, a vzali jsme si s sebou bustu paní, na kterou jsme to navěsili. Jenže busta s očima byla velmi creepy. Vylepšili jsme to nalepením goggly eyes a svět byl v rovnováze. Moje věci ostatním sice pořád připadaly hnusné, ale děti lákaly oči a očividně jim to zvedalo náladu. Rozený marketér Ondra hned vytáhl zbytek očí a dětem je nabízel (neměl u toho dodávku, takže to snad nepohorší) se slovy, že to mohou lepit na plyšáky i spící rodiče. A vysloužil si za to jen zpruzelé pohledy rodičů. Aspoň, že s nalepenýma očima snad budou vypadat příjemně.


Příště pojedu prodávat kapesníky, fakt to bylo k pláči.

pátek 15. prosince 2017

Stroje se bouří, ale jen malinko

Jedno se naší Googlí asistentce nechat musí. Na to, že je stroj, vzbuzuje v nás emoce, často velmi rozporuplné. "Taky se cejtíš blbě, jak na ní štěkáme příkazy?" "Hey Google, thank you." "You are welcome," odpoví a nám se uleví.

"Tyjo, kolik odpovědí tak ví?" Přemýšlíme, jak ověřit, co všechno zná. Napadá mě geniální věc, jak to zjistit a ptám se jí na věc, kterou nikdo neví." Hey Google, who is the president of Germany?" Věděla to!

"Hey Google,…" požádám o zahrání různých songů ze Spotify a dostane se mi Jane Austen a Goril v mlze. Dokonce jsem nějakým způsobem zjistila, že naše asistentka má nějaké své creepy alter ego, který na nás zkoušelo psychologický kecy, ale jako většina psychologů není moc dobrá ve vyhodnocování souvislostí.

"Hey Google, fuck off!"

"I'm sorry you are feeling that way," a nabídla nám možnost stížnosti. Kdo to programoval, britští gentlemani? Ondra sahá po telefonu a upravuje, co má udělat, když řekneme to a to. A tak nám na "Fuck you," odpovídá "Fuck you too." A na "Could you do me a favour," odvětí "Not gonna happen." Takže nám k ničemu není, ale my se hihňáme a pak se na sebe koukneme tím pohledem uvědomění, že jsme v prdeli a už nikdy nebudeme mít kamarády, protože jsme úplně mimo. Naštěstí to řeší asociální funkce, díky které jsme mohli páteční večer trávit hraním vědomostní soutěže proti stroji. Not even sorry.

Včera jsem se snažila odstranit si černou ďubku ze zad, takový to, co není moc vidět, ale vy stejně musíte z malé nenápadné černé tečky udělat rudý kráter… Jenže s věkem mizí ohebnost, nešlo to. Ondra se projevil jako největší zrůda. "Hey Google, play You can't touch this."


Tímto se naše malá asistentka stala právoplatným členem rodiny.

pátek 1. prosince 2017

Annoying Tony

"Hey Google!"
"Ok Google!"
"Hey Google!"

Ondrovi přišla nová hračka. Google home mini. Věc, na kterou mluvíte, a když to máte propojené s jinými nerdími obvody, rozsvěcí to, zhasíná, pouští hudbu a říká trapné vtipy. Protočila jsem oči a věnovala se dál své práci. Normální chlap má jako hobby hospody nebo milenku, ale jsem tolerantní. Když mu to dělá radost, tak ať.

Stačila chvíle a moje zvědavost rostla.

Uběhlo pár minut, a už jsme konfigurovali asistenta i na můj hlas.

"Hey Google!"
"Ok Google!"
"Hey Google!"
"What is my name?"

Mluvíme hlasitě, protože když neumíte jazyk perfektně, hlasitá mluva vše zlepší. Aby náhodou neušel asistentovi žádný povel, hezky vyslovujeme. Jsme pyšní východoevropané.

"Hey Google,..." nevím, jestli se mám cítit jako Tony Stark nebo Annoying Orange.

Vstávání mě baví. "Hey Google, good morning!" Dozvím se počasí, zprávy. "Hey Google, play some music in the living room!" S hudbou jde všechno lépe, jen zapínat ji manuálně se mi nikdy ráno nechtělo. "Hey Google, turn on the lights." Hey Google, set the lights to 40%." "Hey Google, relax the dogs." Nastavené protipanikařící video s 8 hodinami naprosto nudné hudby se pouští a já rychle mizím.

Přijdete do práce a všem vyprávíte, proč jste přišli pozdě, když ono to umí tolik věcí! A všichni se tváří jako já na začátku článku. Nevadí, mám svůj Google. Těším se na něj, až mu řeknu, že jsem doma. A on mě přivítá a někdy i rozezvučí frkačky.

Ptali jsme se, jak se má. Mini Google nám podal maxi vyčerpávající odpověď obsahující i informaci o tom, že největší sněhová vločka v historii měřila kolem 37 cm. "I knew that." To víš, hrajeme vědomostní hry, společenství nerdů! "You are a smart cookie." Si piš, mám nové velké brýle. "Hey Google, How are you?" Druhý den, stejná odpověď. "Shut up." Rozumí! Bála jsem se, že umí jen 4 odpovědi pro každé roční období, ale asi jich má nakonec v zásobě víc.

Ale už se ho nikdy nebudu ptát na vtipy. Fakt, nedělejte to ani vy.

Toto netaktní oslovování se mi tak zalíbilo, takže Ondru oslovuju zásadně "Hej Ondro?" Jen mi nechce rozsvěcet a zhasínat.

úterý 28. listopadu 2017

Do Nizozemska a zpět II.

Co by to bylo za výlet do Nizozemska, kdybychom neviděli ceduli I am Amsterdam. Vyrazili jsme proto v největší dopravní špičce z Eindhovenu do Amstru autem. Silný a autentický zážitek. I když ne tak silný, abych to mohla souvisle sepsat, za tu dobu jsem zapomněla skoro všechno, tak to aspoň doplním průměrnými fotkami a budeme dělat, že je to v pořádku.

Vzhledem k tomu, že tam Ondra byl týden před naším výletem na služebce, věděl, jak se nenechat ojebat a parkovali jsme zdarma. V kavárně jsme si dali snídani v ceně kuřby od blonďaté prostitutky, a mohli jsme se vydat vstříc zážitkům.

Nevím proč, ale měla jsem Amsterdam za klidné město plné trávy a kanálů. Bylo to velmi rušné město plné trávy a kanálů. Chmurám jsem nepropadala jen proto, že svítilo slunce a ještě mi žádný cyklista nepřejel mé obří nohy. Už jsme věděli, že jen debil chodí pěšky a koupili jsme si celodenní lístek na tramvaj. Největší dojem na mě stejně ale zanechal prodavač jízdenek, který sedí přímo v ní a má na to i svou vlastní kabinku. Taková protivná verze automatu. A taky mi tam neunikl týpek, který volal ze svého iPhonu, zatímco scrolloval na druhém. Životní úroveň je tam prostě jiná.


Po procházkách centrem za světla jsem neodolala podrobnému prohlížení místností v Red light district. Styl zařízení nepodlehl modernímu a útulnému hygge. Bílé kachličky maličko působily jako řeznictví. Leč maso se tam vystavovalo lidské. Večer jsem tamtudy chtěla jít znovu, protože jsem prostě zvědavá a zajímalo mě, jaká je nabídka. Opět jsem měla nějakou představu, která byla rozšlapána. Podobně příjemně se většinou tváří prodavačky v trafice. Vyvolávalo to ve mně všemožné pocity, kromě chuti vytáhnout peníze. Kdyby vás zajímaly ceny, jsou k nalezení na internetech, včetně dobrých rad. Rozdíl je ve stáří exempláře (napsala bych kurvy, ale rodiče by mi zase volali, že nemám být sprostá) i barvě pokožky. Než s dotyčnou půjdete, domluvte se na ceně a úkonu, jinak budete nemile překvapeni. Je hezké, že si i dnes umí lidé takhle pomáhat.

Rovné linie jsou pro amatéry.


Chození úzkými uličkami a uskakování před elektromobily a koly nás vyhladovělo, tak jsme podlehli lapačům na turisty a dali si vafli a muffin. Dohromady jsme zvládli sníst vafli a u posledního sousta jsme už slyšeli, jak se nám ucpávají cévy tukem. Muffin jsme poraženě uklidili do sáčku a dali do batohu. Výhoda pejskařů, nikdy nejste bez sáčku.

Vzhledem k tomu, jací jsme oba asociálové, vyhnuli jsme se jasným lákadlům, a cokoli, co bylo spojené se sexem (tím myslím muzea), jsme obešli obloukem. Našli jsme si menší muzeum, ve kterém byla výstava části Banksyho tvorby. A protože jsme kromě asociálů také intelektuálové zajímající se o umění, šli jsme se tam schovat před deštěm tam.

Takový přiměřeně velký formát na obraz, schvaluji.


Kromě profláklé cedule bylo nutné navštívit i coffee shop, kde jsme si koupili místní muffin. Vzhledem k tomu, že jsem od přírody srab a moje zkušenost s trávou je taková, že když si ji vaříš jako puberťák v mlíce, není potřeba tam dávat tolik másla ani půl igelitky trávy, přestože je zadarmo, byla jsem vůči tomu skeptická. Snědla jsem menší část a Ondra zbytek (až doma, protože jsme zodpovědní a nudní). Já měla málo, Ondra spíš ne. Dokonce se mu zaktivovaly mimické svaly. Takže jsme se vlastně řehtali oba. Já sice jen jemu, ale i to se počítá.

Nejvíc fancy okno na záchod, co jsem kdy viděla.


Večer jsme se vrátili do Eindhovenu, kde náš čekal ještě další den. Ten jsme využili k návštěvě Phillips muzea (vřele doporučuju), kde jsem nachytala další esa do rukávů, která budu sypat ve vědomostních hrách. Při hledání nějakého důstojného místa, kde bych se ve městě mohla vymočit (nedostatek záchodů je pro tak vychcaného člověka fakt jednou z nejkrutějších věcí), jsme zavítali do obchodního centra (kde mimochodem taky normální záchod nebyl k nalezení). Ale zato jsme si pořídili sadu fixů, yey!

Tím, že jsme dost jezdili po dálnici, tak jsme si všimli zvýšeného počtu farem s koňmi a poníky. Zběsile jsem googlila o koních i zemědělství, ale nenašla jsem žádnou uspokojivou odpověď. Naštěstí mám Ondru, který se nebojí zeptat na správných místech. Při snídani se tak zeptal pana domácího. Svou položenou otázku zakončil bezelstně "You don't eat them, do you?" Tak prý je opravdu nejedí a mají poníkové farmy hlavně pro děti. Myslím, že se tam musím přestěhovat.

Cestu zpět jsme vzali jedním tahem, byla jsem nastydlá a už se mi nechtělo spát na cizí posteli. Cestování na místě spolujezdce jsem ale upgradeovala tím, že jsem se zabalila do spacáku, který jsme měli pro případ, že bychom zase vyfasovali jen jednu malou deku jako v Katowicích. Na benzínkách na mě musel být asi zajímavý pohled, když jsem se klubala z kukly, ale no regrets!


Větrné mlýny jsme viděli dva. Jeden u někoho na zahradě a jeden v Německu. Tenhle je německý...

úterý 21. listopadu 2017

Do Nizozemska a zpět

Když máte hodně práce, naplánujte si výlet do cizí země, abyste měli hodně práce, která je hodně daleko. Chtěla jsem se podívat do Brugg, ale pak jsem si vzpomněla, že jsem chudá a zvolili jsme lowcost verzi výletu autem s přespáváním u lidí doma. Spousta nepohodlí a autentických zážitků za přiměřenou cenu.

Cíl byl Nizozemsko. Ano, Nizozemsko, ne Holandsko (i když to pak také), ani Nizozemí. Když sedím x hodin v autě, mám takový neduh - hodně přemýšlím a hodně googlím. A pak jsem přemoudřelá a opravuji ostatní. Naštěstí pro okolí většinu mouder zapomenu.

První část výletu jsem si odřídila sama. (Tady čekám na slova uznání.) Jsem řidičem proti své vůli, ale když už jsem si pro tu blbou kartičku tolik vytrpěla, týrá mě Ondra moc rád touto povinností. Poprvé za celou dobu, co máme volvo, mi nebyla na dálnici zima. Měla jsem za to, že je to tím, že žhnu soustředěním a občas hýbu nohama. Vzhledem k modravé barvě spolusedícího Ondry jsem se později dovtípila, že možná bude problém jen se stranou spolujezdce. Netopící topení a utrhlá izolace, nemilé. Ale ani to mě neodradilo od následné výměny kormidla. S lehce namrzlým knírem jsem se mohla po zbytek cesty kochat okolím a googlit nepodstatné věci.

Počasí totiž kochání vyloženě přálo.


První noc jsme trávili v Magdeburgu. Ne, že bych věděla, co je tam zajímavého, ale když už mám své město... znáte to. Ubytování jsme byli klasicky přes Airbnb. Pension Cremeweiß sice znělo jako něco z porna, ale nakonec se to blížilo spíš grotesce. Linie v pokoji byly hodně surrealistické. Pravý úhel byste při sebelepší vůli nenašli. A dřez v kuchyni také ne. Paní domácí nám nabídla domácí koláč, džem i čaj. Milé, pomysleli jsme si, než nám řekla, kde je kasička. Na všech věcech byla cenovka. Na Airbnb byla krátce, něco mi říká, že nebude patřit mezi oblíbené. Ještě nás stihla provést svým obchůdkem plným cetek klasicky německého nevkusu. Uznale jsem pokývala hlavou a chtěla se vytratit. "Nechcete si něco koupit?" Rozhodně nechceme. Zbytek pobytu jsem projistotu vytěsnila do skrytých zákoutí mozku, někam k traumatům z toho, jak mě jako malého chlapce stříhala mamka a k referátům přednášeným před celou třídou.

Magdeburg jsme nestihli za světla. Památky, kromě této, neměli osvětlené. Zato měli osvětlené stromy bez listí. #hipster


Druhý den jsme jeli na další ubytování, kde jsme se chystali pobýt celkem tři noci. Doufali jsme, že to bude aspoň o trošku lepší. Baráček na okraji Eindhovenu byl ovšem skoro zhmotněným snem. Naši domácí byli milí, nápomocní a pokoj neměl chybu ani kasičku. Ráno nám za malý (a předem jasně daný) příplatek připravili snídani. Na to, že jsem vždycky bojovala spíš s nízkou váhou, jsem se vyžrala o dvě kila (možná na tom taky nesl podíl fakt, že levněji si seženete kurvu než jídlo v restauraci a jistil nás proto mekáč, ale to jsou jen spekulace). Toastový chleba, marmelády (jakože ty pravé, z citrusů, to, co není z citrusů je džem; to vím ze školy, ne z googlu), luxusní starý sýr a "zult". Zult je sulc. A byl nám podán jako specialita jejich země. Byla jsem na vážkách a hledala v každém zákoutí internetu, odkud vlastně tato prasárna pochází. Je to Británie, vážení, ani Česko, ani Nizozemsko.

De Blob. Jako fakt.


Přestože na mě většina Nizozemců působila mimořádně vstřícně a vzdělaně, mizel tento rys, jakmile se posadili za volant. Všimli jste si na semaforech oranžové barvy? Praktická, že ano, Díky oranžové máte čas zařadit rychlost a když skočí zelená, už jedete. No, tak oranžová tam není. Nejsem mistr závodních rozjezdů, bylo to oceněno klaksonem. Mají i další krajové speciality. Mimořádně dlouhé odbočovací pruhy. A my zas měli GPS s mimořádně dlouhou reakční dobou. Aktualizovala se srdnatě, leč asi s půlminutovým zpožděním, nikdy se nám nepovedlo odbočit včas. Protože když se nezařadíš dobře hned, nemáš už šanci. A opět budeš oceněn klaksonem. Jo, a všude jsou cyklisti. Tak nějak si představuju peklo pro každého řidiče, plno cyklistů s absolutní předností a totální ignorací předpisů. Houfy frčících cyklistů, mezi kterýma mohou naprosto legálně jezdit i skútry. A to vše v jednom pruhu, který musíte překonat, než budete dávat ještě přednost autům. Najednou už se nebojím jet po Praze, Praha a její řidiči jsou zlatí, fakt! I zen otrlého řidiče Ondry byl lehce narušen.

De blob za tmy a unavené lampy. Jako fakt.


Jak poznáte turistu? Půjde pěšky. Ten naivní hlupák bude hýbat nohama po zemi! Když jsme se rozhodli jít pěšky z centra Eindhovenu na pokoj, který byl pouhých 6 km, vzpomněla jsem si na Ziburu a jeho cestování po čínské dálnici. Auta mají své pruhy, autobus má svůj vyhrazený pruh, cyklisti mají pruh po každém okraji silnice. A chodci? Ti mají smůlu. Jsou místa, kde prostě nepočítají s tím, že někdo půjde pěšky. Tak jsme, nevybaveni kolem ani odrazkami, šli jako největší rebelové po okraji cyklostezky. Už jsem jen čekala, až na nás někdo zavolá policii. "Dvě podezřelé osoby se pohybují po okraji města pěšky, opakuji, PĚŠKY!"

Zbytek výletu rozeberu v druhém článku. Předtím se vás ale zeptám. Věděli jste, že Nizozemci jsou nejvyšším národem? S svými 180 cm jsem si připadala skoro až drobná. Blbé je, že vyrostli během krátké doby, takže většina koupelen má umyvadla a záchody pro panenky, ne pro lidi, co mají skoro dva metry.

Guerilla knitting. Zima bude letos tuhá.


Ale víte, co bylo nejtěžší? Dostat se přes značně znepokojené psy, fakt nás nechtěli pustit!

pondělí 30. října 2017

Noc relativně krátkých nožů

Letos jsme halloweenské dlabání rozhodně nepodcenili. Pozvali jsme spoustu lidí. Stejně jich polovina nebude moct, se ví. Jaké bylo překvapení, že mohli skoro všichni. A tak nás v jednom pokoji sedělo na zemi deset, většina z nás ozbrojená nožem a jedna i křivdou. Jsem poučena, že koupit a předem připravit dýni musím všem, ne jen někomu. Jsem v tomhle trochu chlap.

Jo, a nabídnout nebožákům bez pořádné dýně lehce nahnilou dýni... taky to není velkorysé. Jsem ráda, že se nože nakonec zapichovaly jen do dýní, ale bylo to na hraně.

Tematické přípravy jsme ovšem nepodcenili. "Hele, girlandy s netopýrem, nepotřebujeme takový kraviny, že ne?" A najednou střih, stojíme u kasy a platíme girlandy s netopýrem a náhrdelník z polystyrenových očí.

"Vytisknu vykrajovátka na perníčky, jo?" A už jsme pekli kočky a netopýry. Dýňový dort byl samozřejmostí.





"Hele, vrána v životní velikosti." O nekolik dní později byla vytištěná. A nedržela vůbec pohromadě. V tuto chvíli jsem přišla na řadu já. Hoří mi deadliny prakticky na všechno. PRIORITY! Odsunula jsem ze stolu notebook, rozškubala noviny, našla ve špajzu škrob s expiračkou 2014 a šla dělat techniku, kterou dle internetu zvládnou "všechny věkové skupiny včetně nejmenších dětí." Do pěti minut jsem byla nasraná. Nedrželo to a škrob byl všude. Všude, jen ne na té pitomé vráně. Nakonec se mi to směsí škrobu, novin, slz a čirého zoufalství povedlo slepit a než se všechny noviny odloupaly, přetřela jsem to štědrou vrstvou akrylových barev. Deadliny umřely, vrána ožila!




Den D byl plný tematického jídla, ale vrcholnou disciplínou bylo samozřejmě konzumování alkoholu s nožem v ruce. Možná příště budeme pít až po zhotovení veledíl. Ale na chráněnou dílnu to docela ujde.


Dostali jsme ovšem tematický perníček. O chráněných dílnách se tady neodvažuju ani zmínit. Ani myšlenkou zavadit.


Nakonec se stala nemilá věc, jeden zúčastněný si tu nechal nůž. A to se nedělá. Tak jsme ho vydírali. Máme zajatce.




Pokud by někomu hlodalo v mysli, jak jsem udělala tu šedou barvu na perníčkách. Ať vás ani nenapadne se ptát. Je to černá. Opakujte se mnou. JE. TO. ČERNÁ.




čtvrtek 19. října 2017

Kostky jsou poskládány

Nikdy jsem nebyla vyloženě párty člověk. Měla jsem sice svá období, kdy jsem vydžela tancovat do rána a byla podezírána z užívání podpůrných látek. Nikdo mi nechtěl věřit, že takhle hyperaktivní jsem jen z radosti. Byla...Teď už by se mi nějaký perník asi hodil. Kolem jedenácté koukám na hodinky a vidím se v posteli - poctivě zahrabaná pod svou prodloženou peřinou tak, aby mi netáhlo ani na jediný kousek těla. Párty soft. So soft and cuddly.

Zatímco dřív jsme chodívali do společnosti a poznávání lidí bylo dobrodružné, dnes mi stačí jako výlet ze sociální bubliny návštěva Globusu. Pohled na rozličné lidi mě jen utvrdí v tom, že pípat si zboží a házet ho rovnou do tašky, je ten nejlepší vynález na světě. Žádná fronta a reálný kontakt s reálnými lidmi. Má sociální bublina se zmenšuje a její stěny sílí.

Různé akce pořádám a navštěvuji ale i tak ráda. Nikdo mi tam nepraská sociální bublinu. Jsme hezky uzavření a v bezpečí od cizích názorů. Debaty o tom, kdo s kým kde spal se změnily na rozebírání slev a receptů. A víte co? Mně to vůbc nevadí. Jsem vždy připravena sepsat někomu recept na cokoli, stačí jen požádat. A víte, že v Globusu měli máslo za 46,-?

A tak jsme slavili narozeniny, pili a tancovali geniální hru Just dance a byli šťastní, že pod námi nikdo nebydlí. Omlouvám se všem zúčastněným, ale ten gif je geniální!



Přišel čas se vrátit domů, jsme přeci zodpovědní rodiče, ehm, majitelé psů. Na sídláku pořád něco kopali, vyndavali kostky z chodníků a pak je pomalu, velmi pomalu, rovnali zpátky. Říkala jsem si, že je to asi fakt dřina a holt to nejde tak rychle. Chce to um a preciznost. Nic z toho. Chce to pár panáků jamesona. A tak se stalo, že jsem poskládala poslední kousek chodníku za pár minut. Věda? Ani ne.

Stay guerilla dlaždič. Kdo z vás má vlastní chodník, ha?

neděle 1. října 2017

Drobenkový koláč pro nenažrance

Je to tady, i když jsem se dušovala, že nemůžu mít foodblog, chci napsat článek s receptem. Tentokrát nevzniklo nic, co by připomínalo bytosti, které utekly z pekla, ani mi do toho nespadla vajíčka i se skořápkou. Dokonce jsem výtvorem chtěně či nechtěně nemrštila o zem. Dnešní výtvor má všechny předpoklady k tomu, abych o něm napsala, a o to ultimátní dobro v podobě budoucí cukrovky se podělila.

Máte rádi koláč s drobenkou? Já taky, moc. Tak moc, že drobenka na vrchu nestačila. Koláč je z drobenky pro jistotu celý. Sice je to jen pro horních deset tisíc, ale vy ostatní si o jeho báječné chuti můžete nechat zdát. Bez másla to totiž nepůjde.

A co budete potřebovat?

Na drobenku:
250 g polohrubé mouky
150 g třtinového cukru
1/2 pečáku
150 g másla

Na náplň:
500 g plnotučného tvarohu
50 g třtinového cukru
2 žloutky
4-5 lžic krupice
lžičku vanilkového extraktu (takový ten opravdový, má ho M&S)
štávu z půlky limety
hrst ovoce (pokud máte malé ruce, dvě hrsti to jistí)

Zapněte si troubu na 180°C, pak na to zapomenete.

Nejřív si do mísy naházejte suroviny na drobenku. Máslo musí být studené. Vše rychle prohňácejte, a až se to začně rovnoměrně drobit nasypte přibližně půlku do dortové formy. Formu doporučuji vyložit pečícím papírem. Je to rychlejší než vymazání a vysypání. (Pokud jste to tam nasypali před přečtením věty o vyložení papírem, tak si trochu zanadávejte.) Měla jsem dortovou formu o průměru 20 cm, takže to byl spíš vyšší koláč, ale větší forma na škodu určitě nebude. Zbytek drobenky si nechte na to, aby se tím poházel tvaroh.

U náplně nečekejte složitý postup. Všechno jsem naházela do mísy a zapla mixér. Tadá. Jako ovocnou složku jsem použila půl na půl jahody a ostružiny. Nejdřív jsem povařila ostružiny, které propasíroval Ondra. Nemáte-li svého Ondru, klidně to asi půjde i s pecičkami. Pak jsem povařila i jahody, nechala zchladnout a zamíchala do tvarohu. Celou náplň jsem vylila na drobenku ve formě a zasypala zbytkem drobenky.

Už zbývá jen dát do trouby. Peče se na 180°C přibližně 35-40 minut, dost to závisí na velikosti formy, takže radši zkontrolujte včas. Když už to vypadá hotově, vypínám troubu, pootevřu ji a nechávám ještě klidně 40 minut chladnout koláč uvnitř.

Ráda bych vám naservírovala fotky se super nasvětlením a kompozicí. Ale nějak se nám zvrtlo ochutnání drobenky. Fakt je dobrej!


A navíc, jako většina mých věcí, lépe chutná než vypadá.


Budu ráda, když ho vyzkoušíte a dáte mi zpětnou vazbu, jestli sem mám ještě nějaké recepty hodit. Pár věcí v záloze ještě mám.

neděle 27. srpna 2017

Óda na tenisky

Každý je osobnost. Prosaď svou jedinečnost. Bla bla bla. Podobné věci slýcháme a čteme na každém kroku. Někdo by tu individualitu měl ale trochu zdůraznit i návrhářům oděvů.

Celý život mi činilo problém sehnat boty na své nohy. Pravda, spousta fetišistů mi nabízela výdělek za to, že po nich a jejich partiích budu dupat svou nohou, na kterou ani v zimě nepotřebuju do hlubokého sněhu sněžnice, přesto jsem tu velikost nikdy nevnímala jako výhodu. A nevnímám ji tak ani dnes.

Projděte si oddělení obuvi a najděte si mezi vystavenými botami pár, který vás nadchne. A pak ten samý pár najděte ve velikosti 42. Září na vás nápis XXL? Pravděpodobně ne. Když se zadaří, vytáhněte ty rozkošné boty a prohlédněte si je. Kde se před vámi najednou vzaly ty neforemné lodě, které by převezly desítky uprchlíků do bezpečí? Máte chuť se do boty schoulit a plakat.

Sehnat boty, které jsou v mé velikosti na délku, není ale ten největší problém. Ten opravdový boj nastává v momentě, kdy chcete najít botu, která se vám nesnaží z příčné klenby udělat klenbu.zip. Klínek pro pohodlnější chůzi? Jako nevím, v čem by to mělo pomáhat, moje postavení kyčlí je docela spokojené, když mám nohy na zemi rovně. A je mi jedno, že to nevypadá dost nadčasově. Odpružení? Ne děkuji, já umím chodit tak, aby moje nohy zvládaly odpružit samy. Design těla se mi zdá docela rozumný, ráda využívám jeho funkcí.

Věřte nebo ne, na prahu dvacítky jsem sehnala boty, které mi vyhovovaly ve všech směrech. A milovala je naprosto nepodmíněně. Obyčejné pánské hadrové najky za devět stovek. Po několika letech a stovkách kilometrů jsem jim zamávala a vyměnila je za stejný model. Měla jsem je další roky a nosila jsem je ještě teď. Trochu rozdrbané, ale podrážka naprosto v pořádku a bolest zad se nedostavila ani po dlouhých túrách. Sháněla jsem za ně už před nějakou dobou náhradu, ale tento model se už nevyrábí.

A proč o tom vlastně píšu? Byly mi ukradeny. Máme boty v botníku před vchodem do bytu. Má to tak každý druhý. Kdyby mi nezmizely ještě jedny nové boty, měla bych podezření, že bakterie v nich prostě začaly žít svůj vlastní život a usoudily, že je čas se osamostatnit a odešly samy. Každý víkend nám chodbu uklízí úklidová firma, tak jsem myslela, že to tentokrát vzali s úklidem trochu moc poctivě, ale nakonec to vypadá, že někdo vypáčil dveře a opravdu sebral jen moje dvoje boty. Uznávám, že to mě udivilo asi ještě o chlup víc, než když nám loni ukradli auto.


pátek 25. srpna 2017

404 IQ not found

Psí hřiště, oplocený kus pozemku s několika překážkami pro vyblbnutí psů. Skvělá věc! Má ale i své stinné stránky, chodí na něj lidé.

Nejvíce mi utkvěla paní s bulteriérem. Postarší, a ne příliš sympaticky vyhlížející paní, která o psech ví asi tolik, co já o jaderné fyzice. Pozitivní výchova je blábol, tím se nebude zdržovat. Pokud chce psa dostat přes překážku, prostě ho přes ni dostane. Proč jinak by měl pes na krku obojek a ona v ruce vodítko? A motivace? Klacek v ruce, ne na hraní, na švihání psa.

"Proč máte psa na hřišti na vodítku?" "On napadá psy," dozvídám se, zatímco pes vysílá k naším psům tolik signálů, leč žádný není nepřátelský. "Kamarád, to je kamarád," křičí na něj nervózně a škube mu vodítkem.

Chce se mi brečet a zároveň se mi na jazyk derou slova jako píča.

Ondra, statečný a trpělivý. Jde si s paní popovídat o jejím psovi, pomalu z ní dostává informace, že ho má od štěněte, jak s ním chodí na cvičák a finálně taky informaci, která je všem okolo jasná - že ho nezvládá. Doporučí jí náš cvičák, který ze mě udělal docela klidnou bytost a Teo díky tomu stále žije. Jako bonus vychází tak s 90 % psů naprosto v pohodě. Děkuju mu a doufám, že ji tam potkáme.

Potkali jsme, ale opět na hřišti. Přicházela přesně v moment, kdy jsme přicházeli my. Já, Ondra, kamarádka a naši tři psi. Paní sedí na lavičce, pes na vodítku. Nic netušící kamarádka se ptá, jestli je v pohodě, aby pustila své odrostlé štěně. "No, když si ho budete hlídat, tak ano."

"Proč tady sedíte se psem na vodítku a my pak nemůžeme pustit psy?" "Protože jsem tady byla první." Aha, argument, který už asi nepřebiju jiným, jak je neprůstřelný. "Proč jste nebyla na tom cvičáku, jak jsme vám doporučili?" "No, nebyla." To vidim. "Protože jste líná cokoli řešit, že jo." V tu chvíli se do hry dostává její spolusedící z lavičky. Dozvídám se o své drzosti a nevyžádaných radách. "Každej může bejt chytrej, ale ne každej na to má IQ." Jsem v koncích, zas na mě prasklo, že jsem hloupá. "To je skvělej citát, dejte si ho na fejsbůk," polykám sprostá slova a odebírám se přeběhnout s ochotným psem všechny překážky a ukázat ještě pár triků navíc.


Až zas jednou někde bude, že "bojové plemeno" někoho napadlo, chce to vědět, jestli k tomu nebylo dotlačené okolnostmi. Tolik psí trpělivosti a nepochopených signálů jsem asi ještě neviděla.


Teo is not amused

pondělí 7. srpna 2017

Dáte si?

Ráda se oháním tím, že ať peču cokoliv, je to dobré. Velmi dobré. Co ale už tak nevytahuji, je fakt, že jsem jinak hrozně nešikovná a cesta k dobrému výsledku je plná klacků pod nohama. Občas i dortů.

Posledně jsem zjistila, že do čokolády ve vodní lázni se nesmí dostat voda. Ani kapka. Zjistila jsem to pozdě večer, když jsem dělala krém a neměla už jinou čokoládu. Pekla jsem ve velkém a nebylo to pro mě. Brečet se mi chtělo jen středně.

K narozeninám jsem dostala boží formu na bábovku a ještě formu na dort. Vzhledem k tomu, že moje stará dortová forma by už asi neobhájila svou zdravotní nezávadnost, nová forma byla víc než vítaná. Díky ní jsem se tvrdší cestou naučila další věci. První z nich byla, že když píšou, aby se forma vyložila papírem, měla bych ji, sakra, vyložit papírem. Na máslo kapající skrz formu na spodek trouby jsem jen bezmocně koukala a větrala kouř, který se nechtěl přestat tvořit. Výsledek byl, přes všechna očekávání, skvělý.

Poslední kulinární fail mám ještě v čerstvé paměti. Dort pro bráchu k narozeninám. Zavrhla jsem všechny pokusy a pekla na jistotu, aby mě nic nepřekvapilo. Kromě toho, že v lednici není máslo. Po troše paniky se objevilo v mrazáku a mohlo se pokračovat. "Přimíchejte jedno vejce po druhém," stálo v receptu. Rozklepnu první, druhé, obě se šlehají do zbytku těsta. Třetí se nedalo tak snadno. Do zapnutého mixéru padá i půlka skořápky a já jen sleduju, jak se za jemných zvůků chřchřchř drtí a mizí v těstě. Nažhavila jsem své haptické receptory na nejvyšší obrátky a lovila jsem skořápkovou drť.

Krém jsem si nechala na další den, kdy už bude korpus odleželý a mé nervy odpočaté. Vzala jsem ho i se spodkem formy do ruky a přesvědčila se o její nepřilnavosti. Než dopadl na zem, projel mi před očima celý technologický postup přípravy a z úst se vydralo příznačné "Kurva!"

Čumím na dort, který kupodivu stále drží formu srdce, a přemýšlím, jak ho dostat na linku. A jak z něho dostat chlupy. Zachránil mě Ondra a dort zachránil nůž na pečivo, kterým jsem seřízla kontaminovanou vrchní část. Poslední část už jen spočívala v potření korpusu krémem, na tom jsem nic nezkazila, nikam jsem dort nenosila a radši se už držela dál. Jako dekoraci jsem zvolila nastrouhanou čokoládu. Na fotkách to vypadá skvěle, ve skutečnosti to ale vypadalo jako popadané pubické ochlupení. Restaurace pro slepé, tam by mohly směřovat mé kariérní kroky.



Utěšující fotka bábovky na závěr

úterý 25. července 2017

Ty jemné rozdíly

Už to budou tři roky, co se mi do života dostal ten chlupatej tvořič trablů. Jak jinak to ostavit, než že ho narvu k rodičům a odjedu na festival.

Když jste něčemu vystaveni příliš dlouho, nechá to na vás následky. Při každém prudším brzdění jsme s Ondrou ztuhli a čekali z kufru rozčilené ječení Teánka. Tak on reaguje na to, když se o něj balvan Ronald trošku opře svým vypaseným svalnatým tělem.

Hned po ubytování jsme řešili další nezvyklé záležitosti. Jak to dělají nepejskaři, když jim spadne jídlo na zem? Jedla jsem kuskus a najednou, z čista jasna, se jeho část ocitla i na mém tričku. Skoro automaticky jsem se ho chystala sklepnout na zem. Pak jsem se podívala na koberec a na prázdno, kde by jindy byl nastoupený pes a dychtivě čekal na příležitost. Smutně jsem se podívala zpět na kuskus a očistila ho papírovým kapesníkem.

Z batohu jsme vytáhli mandle ve skořici a už to na nás zase přišlo. "Naa, koukej!" volám na Ondru a házím po něm mandli. Snaží se ji ústy chytit. Jsme naprosto nepoužitelní, zničení pro normální život.

Na procházce městem trnu pokaždé, když jde kolem někdo s větším psem, když zapíská balónek, cuknu sebou a mám snahu přidržet neexistující vodítko.

Na festivalu jsem byla fakt ráda, že s náma nejsou, protože když dáte nazvučit festival hluchému, je to bída. Nebo jsem prostě jen stará. Je jen otázkou let, kdy budu chodit od stage ke stagi a prosit dotyčné, aby to ztlumili, že je to hrozné. Každopádně tady mi vibrace basů střídavě zastavovaly a startovaly srdce. Hned u vchodu nám sebrali deštník, což by bylo asi jedno, kdyby se na nás nehnala bouřka jako blázen. Já měla pláštěnku, Ondra nikoli. Překonala jsem odpor a hodila na sebe tu stanovitou věc, déšť mě nadále netrápil. Bála jsem se jen, že se do mě budou chtít ubytovat lidé.


Další víkend jsme byli stateční, postavili se čelem tomu, že jsme majitelé psů a vydali se na výlet i s nimi. Funkčnost brzd Teo hlásil při každém lehčím přibrzdění. I po takové době se vždycky leknu a věta "Drž hubu!" se stala takovým podmíněným reflexem. O několik hodin a nadávek později jsme dorazili do Jindřichova Hradce. Ubytování jsme, jako pokaždé, našli přes Airbnb, psi prý nejsou problém, mají je rádi. A taky jednoho vlastní, což nikde nestálo.

Malinko jsem se děsila, co se bude dít, až se psi budou seznamovat, měla jsem se spíš bát toho, co se stane ještě před tím. Ronald si to nakráčel na balkon, kde zalehl psí pelech a dal najevo, že tam je spokojený. Teo poletoval po bytě a pak mi zmizel z očí. Z obýváku se ozvalo tiché: "Jeden pejsek tady kaká." Ten rezavý debil se prostě vymáčkl uprostřed obýváku a to, že byl předtím vyvenčený na několika zastávkách, z nichž jedna byla dobrou hodinu dlouhá, ho moc nezajímalo. Běžně takové věci nedělá, jinak bych ho netahala s sebou. První dojem Teo zmástroval na jedničku.

"Kde je Ronald?" Ten druhý zrzavý dutohlav byl v dětském domečku a chystal se cupovat hračky roční holčičky, která tam bydlela také. Proč ne. Seznámení s malou bylo nad očekávání v pohodě, Teo ji celou ošňupal a dál se nezajímal, Ronald dělal to, v čem je dobrý, byl statický - takže ho mohla použít ke zvýšení stability, když se zvedala.

Ani tady se nám bouřka nevyhnula, čekala, až usneme. Dle radaru visela přímo nad Hradcem, ve zbytku republiky byl klid. Teo usoudil, že konec světa je na dosah a začal hyperventilovat a narážet do dveří. Já ze sebe vysypala pár nadávek a překulila se na druhý bok, Ondra ho prakticky celou noc držel mimo dosah dveří a mimo můj dosah. Přežili jsme všichni.

Ostatně bouřku jsme museli řešit i přes den. Bůh žehnej mobilním aplikacím. Viděli jsme, jak se na Třeboň, kde jsme se právě chystali na konzumaci kapra, žene bouřka hodná Teovy paniky. Co s tím? Sedět v restauraci se zmagořeným psem a ještě hladová? To by nedopadlo dobře. A tak jsme Tea s bouřkou pořádně převezli. Konkrétně o nějakých deset kilometrů tam a deset zpátky.




Na displeji ty fotky vypadly líp, sorryjako.

pátek 9. června 2017

Nerozluční

Protiklady se přitahují. A to nejen v lidské říši. Ronald s Teem se naprosto zbožňují. Hlavně když spolu nejsou, když spolu jsou, je to trochu love-hate vztah, kdy Teo krade Ronaldovi z huby žrádlo a Ronald bez mrknutí oka zalehne místo i s hlasitě protestujícím Teem. Důležité ale je, že jim to funguje. Čím víc je sleduju, tím větší rozdíly v nich vidím. Shodují se prakticky jen v barvě srsti a nízké inteligenci. Na pár příkladech to přiblížím.

Člověku je smutno
Teo se okamžite sebere a odejde si lehnout co nejdále od smutného člověka. Ronald, přesto, že je člověk mnohdy smutný z něho, se snaží uklidňovat. Nejosvědčenější metoda je dýchání do obličeje z deseticentimetrové vzdálenosti. Když to nezabere, šlápne na vás, případně zalehne.

Na člověku je pácháno násilí
Teo se okamžite sebere a odejde si lehnout co nejdál od člověka, kterému je ubližováno. Ronald jde šikanovaného člověka zachránit. To se projeví tak, že na něj nejdříve šlápne, případně si opře loket do slabin, a když to nestačí, sedne si na klín. Zírá na pachatele. V případě, že si ubližujete sami (a neptejte se proč), jde zasednout a uklidnit vás, zároveň u toho prosebně kouká, abyste s tím přestali.

Přivolání
Na zavolání "Rony!" přijde Teo. Na zavolání "Teo!" nikdo nepřijde.

Konfrontace s divoce žijícími zvířaty
Když Teo vidí veverku, je ochotný za ní běžet i na strom. A že to umí. Doběhne přibližně do dvou a půl metrů výšky, chvíli hrabe na místě a pak se elegantně zřítí na zem. Když je před stromem odpadkový koš bez víka, neváhá využít k pomoci i ten. Bohužel koš bez víka má jednu vadu - nemá víko. Vyběhnout po koši jde snadno, odrazit od nevíka tak snadné není. Že ho hodím do popelnice, mě napadlo už nesčetněkrát, že se tam hodí sám, to předčilo všechny moje divoké představy.
Pokud zvěř vidí Ronald, zpozorní, a je připraven otevřít tlamu v momentě, kdy bude zvěř dostatečně blízko a nebude nutné se hnout. Tato taktika se, překvapivě, ukázala být účinnější, než taktika zběsilého lovu.

Povel volno
Teo mizí a zůstávají jen padající kousky hlíny a kamení. A Ronald.

pondělí 29. května 2017

400 km na východ a 30 let zpátky

Popadne vás občas nutkání vyrazit na výlet, poznávat místa, kam by jinak nebyl důvod jet? Nám se to nestalo, my měli cíl jasný - Katowice. Jeli jsme pro tetování, já teda jen jako doprovod.

Tatérů je spousta, dokonce spousta dobrých. Ale Bianka Szlachta je jen jedna. U nikoho jsem neviděla tolik infantilních kravin jako u ní. Láska na první pohled.


Do Katowic jsme přijeli ve čtvrtek večer, našli ubytováni a zjistili, že obrázky klamou. Postel stošedesátka s jednou přikrývkou jsou pro člověka, který spí zásadně na mumii, ztělesněné zlo. Odložili jsme si věci a šli se najíst. Také away pizza hned pod barákem - sen. Před námi byl jeden zákazník, malinký týpek asi mého věku. Co neměl na výšce, to měl na apetitu, když už si žádal o desátý kousek, došlo mi, že se nenajíme. Bylo před zavíračku, doplňovat to nebudou. Zbyly tři kousky s olivami, děkuji, radši hlad. Ale byli jsme v centru, takže o pár metrů nalevo byla restaurace, která ještě nebyla vyrabovaná. Najezení jsme občasným usnutím překonali noc, ráno si prohlédli centrum, sežrali nejlepší zákusky, jaké jsem kdy měla, a vydali se do studia.

Trochu retro vchod k našemu noclehu


Tatérka byla hrozně příjemná a já zjistila, že polsky v mluveném projevu opravdu rozumím jen slovu kurwa. Po dokončení práce se ujistila, že jsme si Katowice prohlédli a dala nám tip na oběd. Požádali jsme o něco typicky polského. "Až to uvidíte, tak vaše první myšlenka bude what the fuck, stejné pocity budete mít uvnitř, ale vaří skvěle." A opravdu, osmdesátky jako vyšité. Nejen co se interiéru týkalo, také stylem obsluhy. Jazyková nevybavenost byla vyvážena o to větší dávkou nepříjemnosti. Ondra si objednal přesně podle napsaných tatérčiných instrukcí. Kompot neměli.



Já si objednala vepřovou panenku. Na tom se nedá moc co zkazit. Nedá, pokud nejste kreténi. Přistál přede mnou talíř s mokrými hranolky a dvěma plátky masa velkými jako frisbee. Na papír rozklepaný kus masa panenkou nebyl, ani kdyby si to moc přál. Vyndaný byl asi z lednice, bohužel ho zapomněli ohřát. Suchost masa vyvažoval olej v hranolcích. Ondrovo jídlo bylo až na chladivou teplotu v pořádku. I když jsem měla hlad, radši jsem se ani nepokoušela to dojíst. Čekalo nás pár hodin cesty a záchodů nedostatek.

Obsluha zmizela. Chvíli jsem i uvažovala, že se seberu a odejdu, protože tohle bylo fakt špatně. Nakonec je někde nahnal a přišli. Že jsem se téměř nedotkla jídla, které rozhodně nebylo tím, co jsem si objednala, je netrápilo. Naúčtovali za to dvojnásobnou cenu, než byla v lístku. A víte proč? Protože prý v jídelním lístku je cena za 100g. Jedno frisbee mělo 100g, mně se dostalo dvou, aniž bych si o to žádala. Velkorysé. Příště se radši nažeru prány, než aby se muselo nechat 500 za něco nepoživatelného.

Chuť jsme si pak spravili na sushi. Asi nemusím mít všechno tak autentické.



Zpátky přes Wroclaw


čtvrtek 20. dubna 2017

Proč nemůžu mít foodblog

Vlastnit blog je povinností každé holky. Foodblog je jen pro vyvolené, proto ho má už jen každá druhá. I já jsem uvažovala, že bych posunula svůj život tímto směrem, protože v kuchyni mě to baví. A nejen to, moje výtvory jsou nadstandardně dobré. Zruinovalo mě to natolik, že nemůžu chodit ani do cukráren, protože mi to moc nejede. A taky se z toho většinou poseru.

Nekupovat věci s palmáčem je dneska trend, jsem za to ráda, protože ani mně není osud planety ukradený. Dokonce jsem ekofašista a třídím, co se dá. Za maturitu jsem si přála kompostér, takže to už o něčem svědčí. Jenže já mám na palmáč asi i alergii. A protože je levný, je prostě všude. Takže děkuju panu Bláhovi za báječný zážitek s jeho zákusky. Fastfoodům jsem se začala vyhýbat už kdysi, když jsem se po každé konzumaci osypala a kašlala. Cukrárenská pomsta byla nečekaná.

A tak už si peču jen doma, peču když má někdo narozeniny, i když je nikdo nemá. Mám silně rozvinutý babičkovský syndrom a hodlám nakrmit všechny.

"Proč nepečeš na kšeft?" zaslechla jsem už několikrát. Kromě toho, že jsem líná si vyběhávat všechna povolení, je tu ještě takový malý problém.

Možná ne až tak malý.

Je docela i děsivý.

Mé výtvory musíte sníst dřív, než snědí ony vás.


"Hele, ten beránek je dost nakřivo." "Tak je to skopec, ne?"

Dva beránci byli málo. Jeden byl citrónový, druhý banánový. Chtělo by to ještě černého. Vzpomněla jsem si na sestřenčina přítele, jehož rodina je z Nigérie. Jmenuje se Nick. A tak vznikl beránick.

pátek 7. dubna 2017

Někdy věci nejsou, jak se zdají

Doufám, že jste nezískali dojem, že když o výchově psů relativně dost vím, že svého psa zvládám (pře)vychovat. Takové věci se mi fakt nedaří. Ano, naučila jsem ho k dvaceti trikům, se kterýma můžu machrovat na každé párty, ale základní poslušností bych se vyšvihla radši. Také jsem ho odnaučila skákat za zuřivého štěkotu pod autobusy a tramvaje, leč pod náklaďáky by skákal stále rád. Možná jeho babička byla lumík.

Také na malé psy už skoro neštěká, jen táhne a snaží se mi podrazit nohy. Což je proti tomu, co vyváděl dřív, ještě docela krásné. Tím výčet pokroků uzavřeme. V momentě, kdy míjíme velkého psa (vetší než on, někdy stačí i stejně velký), spustí mix zvuků složený ze cvakání čelistí a zuřivého štěkotu. A taneční doprovod feat. Roteo je naprostá samozřejmost. Nenašla jsem způsob, jak pozitivní metodou zastavit zuřivost ani rotaci, až jsem objevila způsob, který funguje vždycky. Jenže má tu drobnou nevýhodu, že ostatním účastníkům samovolně vytáčí číslo na Kubišovou. Milého Teánka v rotaci zastavím nohou. Což vypadá, jako bych svého pejska nakopla. Tím získám zlomek vteřiny, kdy zavnímá a dá se s ním pracovat. Ač to pro přihlížející může vypadat všelijak, Teo to ani nezpozoruje, protože když mu náhodou malinko přišlápnu nohu v bdělém stavu, nebo do něj narazí Ronald, udělá tak ublíženou scénku a tváří se jako největší mučedník. Tohle je mu jedno.

Karmě to ale jedno nebylo, karma mi dala sežrat.

Šla jsem do čajovny zkratkou, kde běžně nebývá ani noha. Tentokrát tam byl připravený dav. Protože bez davu by mé vystoupení nemělo takové grády. A tak už zbýval jen další klíčový účastník nadcházející podívané. Za plotem vyběhl rozzuřený rottweiler, který vyděsil nejen Tea, ale i já pocítila lehčí potřebu si vyměnit spodní prádlo. Teo ječel na rotwika, já ječela na Tea. Tím jsme upoutali pozornost a půda byla připravená. Rotujícího dvaadvacetikilového Idiotea nebylo možné odtáhnout tak, abych si o něj nerozbila ústa. Má ladně vymrštěná noha se setkala s Teovým stehnem poněkud rychleji, než jsem očekávala. On si nevšiml ničeho, já si všimla intenzivní bolesti malíčku. Protože nejsem nelida, nastavuji mu nohu z boku, pěkně v celé šířce. Což při velikosti mých nohou, díky kterým dostávám často nabídky od fetišistů, prostě už tak drastické není, protože se váha rozloží.


Jen si tak říkám, jestli bych si neměla pořídit pevnější obuv, malíček mě stále bolí.

(Radši ještě přidám poznámku na závěr, aby to nevyznělo tak extra cynicky, fakt bych tomu troubovi záměrně nikdy neublížila, ať z něj mám sebevětší srandu, je to muj milovanej zachráněnec a kdyby mu chtěl někdo něco udělat, tak ho seřežu. Ne Tea, toho dotyčnýho.)

Najdi deset rozdílů.


Všiml sis, že má ta dýně stejnej tvar jako Teova hlava?

pondělí 3. dubna 2017

Co s granulemi nezažijete

Přátelské upozornění na začátek, fotky jsou nechutné. Příště se nalíčím.

I když pes není zvíře z volné přírody (nežijete-li na Ukrajině), rozhodli jsme se, že ty naše budeme krmit masem. Syrovým. Vlka ve většině plemen nemá cenu už hledat, u Tea bych hledala spíš lišku, u Ronalda prase. Přesto oba dali sbohem granulím a dali se na raw stravu. Hipsteři.

Není to sice tak snadné jako krmení granulemi, je potřeba rozmanitost a správný poměr masa, kostí a vnitřností, aby se nezatěžovaly třeba ledviny. Jsou na to tabulky, ale i tak je lepší po půl roce zajít na odběry a nechat psovi udělat rozbor, jestli jste mu nezničili zdraví. A taky mít ještě jeden mrazák. Jeden na lidské maso, jeden na psí. Pro větší efekt doporučuji dopnit i nápisem a obrázkem.

Krmení masem odkrývá stále nová dobrodružštví, pojďte se sami přesvědčit!

Závoz masa bývá každé tři týdny, což je ideální, dohromady mají kilo masa na den a víc než nějakých 25 kilo do mrazáku při sebelepší vůli a použití násilí nenarveme. Také máte radost, když vám přijde balíček objednaných věcí a tam najdete dárek? I s masem lze zažít takové věci. Jen si nejsem jistá, jestli to byl dárek, nebo pomsta.

hešteg nofilter nomakeup ohdeer bloodeagle

Když si objednáte celou kachnu, přijde vám celá kachna. Jakože fakt celá, i s hlavou. Objednáte-li si kachny dvě, budou zmražené spolu. Romantika. Jenže nechte si pak v lednici kachnu 3 dny a déle. Není to čerstvé maso pro lidskou spotřebu, první den maso jen zavání jako maso, druhý den už neradi lednici otvíráte, třetí den se snažíte nepoblít, když sledujete, jak to vaše chlupaté popelnice s chutí žerou. Jak ale rozdělit dvě perfektně primražené kachny? "Co když půjdu dolů a ty je hodíš z balkonu?" Navrhl pan inženýr Ondřej a běžel pod okno. Bydlíme v třetím patře. Kachna zažila poslední let doprovázený mým dospěláckým smíchem a brutální ránou po dopadu, která vzbudila pozornost kolemjdoucích. A kachny se oddělily!


"Haha, co kdybych jim koupila býčí penis?" "No, klidně to kup, ale já se toho nehodlám účastnit." A tak jsem do košíku vložila kilo býčího penisu. Když jsem ho včera vyndávala z mrazáku, rozhodně se nezdál kilový. My ženy tohle prostě poznáme. A taky že jo, penisu tam bylo přes dvě kila. Pomoc, tahle legrace se mění v noční můru. Ptát se vás, jestli jste si už zkoušeli porcovat penis je asi zcestné. Každopádně nepoblít se byl výkon. Minimálně já jsem to nakonec dokázala. Teo s tím zápasil v kuchyni dobrých deset minut, Ronald si tu ohavnou věc vzal do pelíšku. A žvýkal, slinil a vydával zvuky tak nechutné, že pohled na penis se nakonec zdál jako příjemná věc. Po čtvrthodině intenzivní konzumace se poblil. Hodil to všechno zpět do pelíšku. Poblil se hlavně proto, že ani po několikaminutové likvidaci se ta věc prostě nechtěla rozmělnit. Bon appetit!