Servus, dovolená!

Další den, už trochu unavení, jsme se vydali k největšímu vodopádu v Evropě. Tuto informaci jsem si neověřila, takže tomu slepě nevěřte. Kromě samotného vstupu se platilo i mýto a mám pocit, že jsme platili i za to, že jsme museli platit. Vodopád byl ale moc hezký. Naše výrazy při výstupu do kopce ne tak úplně. "Nemusím si nic dokazovat," prohodila jsem jako chabou výmluvu, že nahoře už stejně víc neuvidíme a otočili jsme se. Nahoru si to vyšlapovali tlustí lidé v městském oblečení, matky s kočárky, japonské důchodkyně. Všichni se tvářili, že to vůbec nic není. "Koukej po lidech, co sedí na lavičkách, to je víc uklidňující." Ano, ti se tvářili podobně jako já, svět byl v pořádku. Využila jsem půjčenou nepromokavou bundu aspoň tak, že jsem zalezla blíže k vodopádu, kam městští turisté kvůli zvýšené vlhkosti nechtěli. Kdybych si vzala i nepromokavé boty, mohla jsem se kochat déle.

Tohle je jen spodní část, ale možná lžu, radši se jeďte přesvědčit na vlastní oko.

Když měl Ondra už vyměněné obě duše (fakt jsem ráda, že nejezdí na tříkolce), bylo potřeba je vyzkoušet na rovince okolo přehrady. Pořád se mu totiž nespravily brzdy. Krásná rovná asfaltová cesta zmizela hned za zatáčkou a vystřídal ji kopec a štěrk. "A dopr…" Dlouhé stoupání následovalo prudké klesání. A pak znovu. Oživeníčko v podobě krav na cestě jsem po několika výhružných cedulích neocenila, ale byla jsem připravená kdykoliv použít svoji devětadvácu jaku zbraň. Každopádně mi tahle alpská rovinka dala fakt zabrat. Ale kýčovité výhledy to vynahradily.

Poslední den už se mi nechtělo nějak aktivně výletit, lanovkou jsme si vyjeli jen proto, že jsme mohli. Já uslyšela několik hromů, zatvářila jsem se tragicky a tak jsme po pár kilometrech zase jeli dolů. Zpět jsme to vzali přes město Gmunden, jehož název byl tak fascinující, že jsem tam musela jet. A byl opravdu zajímavý. Procházeli jsme se kolem jezera, já si vzala sluneční brýle, protože slunce pálilo dost přesvědčivě. Svoje dioptrické jsem si zahákla za výstřih. Trochu jsem se osvěžila ve vodě a když jsem odcházela, viděla jsem ve vodě záblesk. Hele brýle, třeba se mi budou hodit. No, hodily se mi moc, byly to totiž moje brýle.

Rozloučení s Gmundenem a pár hodin na cestě domů. Dlouhé trasy v autě s sebou nesou i dobrodružné močení na místech, kde byste močit nechtěli. Turecké záchody, záchody bez papíru, les, kde před vámi bylo již několik dalších rodin. Benzínky jsou proti tomu úplný ráj. A tak jsem oželela svá eura a šla si ulevit civilizovaně. U vchodu nikdo nebyl. A já měla v ruce jedno euro a po ruce žádnou kapsu. Oh wait, eurovka zmizela v podprsence. Když jsem vylezla z kabinky ven, už jsem viděla přesně, kam a komu se peníze dávají. "Ehm, asi bych měla zaplatit, že? Moment…" zašeptala jsem a mizela pomalu ven. A po chvíli jsem se vítězně vrátila i s mincí. Tak upřímně potěšeného člověka jsem dlouho neviděla. Možná byl víc potěšený, než kdybych to lovila z podprsenky přímo před ním. A tak nás i přes svůj rumunský vzhled neproklel, a ještě nám popřál šťastnou cestu. Možná jsem nám zachránila život, kdo ví.

A tady ještě automat na klobásy, který jsem zapomněla přiložit posledně.

Hory a kýč

Druhý den jsme dorazili do cílové destinace, do Tyrolska. Přes Innsbruck a Primark, ve kterém jsem chtěla jen kšiltovku proti alpskému slunci, ale odešla jsem s plnou taškou hrozně nezbytných věci, jsme se dostali do vesnice, kde byl náš airbnb příbytek. Ta se jmenovala Aschau, přejmenovala jsem ji na Arschau, němčináři možná ocení. I přes svou kompaktní velikost měla ale vše, co k životu potřebujete - třeba automat na klobásy. A večer hlasitou dechovku.

"Koupíme si sommerpass na lanovky, to vyjde levněji," oznámil mi Ondra za mého protestování, že to stejně nestihneme projezdit. O pár dní později jsem ale mohla prohlásit ženami oblíbené "Já jsem ti to říkala," což za těch 60 éček skoro i stálo. První den jsme lanovku využili. Jsme na dovolené, ne na závodu se svými egy, lezení do kopců nechme jiným dobrodruhům. A tak jsme si mohli užít 14 km příjemného výhledu a ostrého poledního slunce. Byla jsem opravdu moc ráda, že jsem si zabalila mikinu a nepromokavou bundu. Co kdyby. Kdykoli teď ale potkám někoho, kdo má opálenou jen jednu polovinu těla, budu vědět, že šel Panoramaweg v Gerlosu. Na dvanáctém kilometru jsem ale kromě opálení měla i perfektní výslovnost pozdravu "Servus," který jsem pilovala, když mě nikdo neslyšel. Cítila jsem, že ještě pár dní a zatoužím po Lederhosen a vlastním kroji.

Tím, že jsme se ochudili o několik hodin stoupání, cítili jsme se i po výletě relativně svěží. Kolo? Jasně! Vydali jsme se jen údolím, opět jsem svou nulovou fyzičku obhájila tím, že si nemusím nic dokazovat a v duchu mi ukápla slzička nad vlastní leností. "Ondro? Asi se ti vyfouklo kolo, to druhý." Dobrá věc, že domů to byly asi jen dva kiláky. Já radši pomalu jela vedle, než abych se musela chodidlem dotknout země. Od doby, co mi ukradli mé milované nike, musím si na každé túře aspoň trochu postěžovat, že ostatní boty jsou nepohodlné.

Jako rozumná věc, po odložení kol, se oběma jevilo jídlo ve zdejší restauraci. Omylem jsme vešli k Fritzlům, kde přes silné stěny neprošel ani signál. Graukäse se špeclema? Sem s tím. Jen co jsem dostala talíř, překřtila jsem šedý sýr na ponožkový. Olomoucké tvarůžky bledly závistí. Ten smrad mi depiloval knírek. Zažívala jsem těžkou kognitivní disonanci, chuťově to totiž bylo výborné. Bylo toho ale moc. Když jsem viděla, jak číšník vyhlásil slečnu u vedlejšího stolu, která nedojedla, a jak při další pochůzce nenechal bez komentáře, že to po ní dojedl táta, udělalo se mi v žaludku ještě trochu prostoru na pár špeclí. Jsem statečná, to sním, hlavně nepoutat pozornost. Zvítězil ale tradiční sýr z Zillertalu a číšník si za hlazení břicha pochvaloval, že jsem hodná, když jsem mu nechala, protože má stejně hlad. Vyvázla jsem z toho skoro bez újmy. Sýr se mi z pórů linul ještě několik dní. Zapadala jsem.

Původně se mi to mělo vejít do jednoho článku, ale vzpomněla jsem si, že lidi neradi čtou, takže radši dva krátké. Rádo se stalo.

Z Říše do Říše

Kufr, zmatek, kontrola počasí. Šest až deset? No to ne, nikam nejedu. Půjčuju si oblečení, které přežilo islandské počasí a nějak to zvládnu. Balíme věci, letní i podzimní. A balíme kola, věci na turistiku, věci do civilizace. Oh fuck, asi to chtělo větší kufr.

"Nebrzdí mi kolo."

"Děláš si ze mě pr…?

Opakovaným mačkáním brzdy se z nebrzdícího kola stalo kolo vhodné do mírného terénu. Alpy, buďte placaté, ono to nějak půjde.

Po pár hodinách cesty se z kufru transporteru ozvalo psssssssssssssssss. "Co to dopr… je?" "Asi kolo." Máme náhradní duše, tak aspoň něco. "Musím zastavit, nefunguje turbo." Ani se neznepokojuju. Půjčit si auto, které je velké, je super. Půjčit si auto, které je velké a má před servisem, je trochu horší. "Hele, nemusím držet volant," říkám, zatímco jedeme do docela prudké zatáčky. Hledání optimálního rádiusu, při kterém můžeme pustit volant, se stává zábavou na dlouhé cesty. Při mírných zatáčkách doprava se ovšem musí točit volantem na druhou stranu. Pohodlí a bezpečí na prvním místě.

První zastávka Mnichov. Dál se dohodneme. Vybrala jsem hotel, který byl nejlevnější. Ale cena nebyla to, co mě přesvědčilo. Must have nutkání jsem pocítila z fotek, kde jsem viděla sprchový kout hned vedle postele. Jsme designový hotel, hlásal popisek. Věděla jsem, že tohle nemůže být krok vedle. Check in, výměna klíčů za údaje. Bloudění nekonečnou chodbou a hledání čísla 144. "Hele, ta karta tam nejde zasunout." Do jiných dveří šla, ale samozřejmě bez kýženého efektu otevřeného pokoje. "Není to 199?" Prošli jsme se na druhou stranu nekonečné chodby. Nebylo žádné číslo 199. "Co 149?" Běžíme zpět k původnímu pokoji a hledáme sto čtyřicet devítku. "Erm, 146, 147, 150, cože?" A tak Ondra jde zpět na recepci a hodlá zjistit, kde je chyba. "Prý nám dali bílou kartu, tady má být černá." Myslela jsem, že tohle rozdělování už mají za sebou. Kompletní výlet do minulosti byla sprcha, vedle které vedly ze zdi trubky. "Prosím, že jdou otevřít okna, začínám mít obavy."

Hotel navrhnul takový Babica architektury. Když nemáš nápad, dej tam sloup. A tak byl pokoj plný zbytečných prvků a to, co mělo fungovat, trochu pokulhávalo. Sprcha nebyla vyspádovaná, a hadice vedla tak šikovně, že jsem neuváženým pohybem vodu buď vypnula, nebo se opařila. Tím mi zkazili radost z dělání obtisků různých částí těla na sklo, abych skrz ně mohla mávat Ondrovi.

Spánek nám narušilo několik komárů, jinak tam byl dokonalý klid. Ráno, při čištění zubů, jsem zahlídla jednoho z kazičů spánku. Ručníkem jsem se po něm ohnala a v tu chvíli jsem si spojila Ondrovo konstatování, že je celý poštípaný se skutečností, že ta krev se jen tak nevypaří. "Erm, myslíš, že mi to můžou strhnout z karty?" "Nemůžou," a flákl komára na stropě. "Hele, já to zkusím trochu setřít," a vyrobila jsem něco, co vypadalo jako slavná, španělskou babičkou restaurovaná, freska Ježíše. No nic.

Kýčovité fotky z rakouských Alp v dalším článku.

Do Nizozemska a zpět II.

Co by to bylo za výlet do Nizozemska, kdybychom neviděli ceduli I am Amsterdam. Vyrazili jsme proto v největší dopravní špičce z Eindhovenu do Amstru autem. Silný a autentický zážitek. I když ne tak silný, abych to mohla souvisle sepsat, za tu dobu jsem zapomněla skoro všechno, tak to aspoň doplním průměrnými fotkami a budeme dělat, že je to v pořádku.

Vzhledem k tomu, že tam Ondra byl týden před naším výletem na služebce, věděl, jak se nenechat ojebat a parkovali jsme zdarma. V kavárně jsme si dali snídani v ceně kuřby od blonďaté prostitutky, a mohli jsme se vydat vstříc zážitkům.

Nevím proč, ale měla jsem Amsterdam za klidné město plné trávy a kanálů. Bylo to velmi rušné město plné trávy a kanálů. Chmurám jsem nepropadala jen proto, že svítilo slunce a ještě mi žádný cyklista nepřejel mé obří nohy. Už jsme věděli, že jen debil chodí pěšky a koupili jsme si celodenní lístek na tramvaj. Největší dojem na mě stejně ale zanechal prodavač jízdenek, který sedí přímo v ní a má na to i svou vlastní kabinku. Taková protivná verze automatu. A taky mi tam neunikl týpek, který volal ze svého iPhonu, zatímco scrolloval na druhém. Životní úroveň je tam prostě jiná.

Po procházkách centrem za světla jsem neodolala podrobnému prohlížení místností v Red light district. Styl zařízení nepodlehl modernímu a útulnému hygge. Bílé kachličky maličko působily jako řeznictví. Leč maso se tam vystavovalo lidské. Večer jsem tamtudy chtěla jít znovu, protože jsem prostě zvědavá a zajímalo mě, jaká je nabídka. Opět jsem měla nějakou představu, která byla rozšlapána. Podobně příjemně se většinou tváří prodavačky v trafice. Vyvolávalo to ve mně všemožné pocity, kromě chuti vytáhnout peníze. Kdyby vás zajímaly ceny, jsou k nalezení na internetech, včetně dobrých rad. Rozdíl je ve stáří exempláře (napsala bych kurvy, ale rodiče by mi zase volali, že nemám být sprostá) i barvě pokožky. Než s dotyčnou půjdete, domluvte se na ceně a úkonu, jinak budete nemile překvapeni. Je hezké, že si i dnes umí lidé takhle pomáhat.

Rovné linie jsou pro amatéry.

Chození úzkými uličkami a uskakování před elektromobily a koly nás vyhladovělo, tak jsme podlehli lapačům na turisty a dali si vafli a muffin. Dohromady jsme zvládli sníst vafli a u posledního sousta jsme už slyšeli, jak se nám ucpávají cévy tukem. Muffin jsme poraženě uklidili do sáčku a dali do batohu. Výhoda pejskařů, nikdy nejste bez sáčku.

Vzhledem k tomu, jací jsme oba asociálové, vyhnuli jsme se jasným lákadlům, a cokoli, co bylo spojené se sexem (tím myslím muzea), jsme obešli obloukem. Našli jsme si menší muzeum, ve kterém byla výstava části Banksyho tvorby. A protože jsme kromě asociálů také intelektuálové zajímající se o umění, šli jsme se tam schovat před deštěm tam.

Takový přiměřeně velký formát na obraz, schvaluji.

Kromě profláklé cedule bylo nutné navštívit i coffee shop, kde jsme si koupili místní muffin. Vzhledem k tomu, že jsem od přírody srab a moje zkušenost s trávou je taková, že když si ji vaříš jako puberťák v mlíce, není potřeba tam dávat tolik másla ani půl igelitky trávy, přestože je zadarmo, byla jsem vůči tomu skeptická. Snědla jsem menší část a Ondra zbytek (až doma, protože jsme zodpovědní a nudní). Já měla málo, Ondra spíš ne. Dokonce se mu zaktivovaly mimické svaly. Takže jsme se vlastně řehtali oba. Já sice jen jemu, ale i to se počítá.

Nejvíc fancy okno na záchod, co jsem kdy viděla.

Večer jsme se vrátili do Eindhovenu, kde náš čekal ještě další den. Ten jsme využili k návštěvě Phillips muzea (vřele doporučuju), kde jsem nachytala další esa do rukávů, která budu sypat ve vědomostních hrách. Při hledání nějakého důstojného místa, kde bych se ve městě mohla vymočit (nedostatek záchodů je pro tak vychcaného člověka fakt jednou z nejkrutějších věcí), jsme zavítali do obchodního centra (kde mimochodem taky normální záchod nebyl k nalezení). Ale zato jsme si pořídili sadu fixů, yey!

Tím, že jsme dost jezdili po dálnici, tak jsme si všimli zvýšeného počtu farem s koňmi a poníky. Zběsile jsem googlila o koních i zemědělství, ale nenašla jsem žádnou uspokojivou odpověď. Naštěstí mám Ondru, který se nebojí zeptat na správných místech. Při snídani se tak zeptal pana domácího. Svou položenou otázku zakončil bezelstně "You don't eat them, do you?" Tak prý je opravdu nejedí a mají poníkové farmy hlavně pro děti. Myslím, že se tam musím přestěhovat.

Cestu zpět jsme vzali jedním tahem, byla jsem nastydlá a už se mi nechtělo spát na cizí posteli. Cestování na místě spolujezdce jsem ale upgradeovala tím, že jsem se zabalila do spacáku, který jsme měli pro případ, že bychom zase vyfasovali jen jednu malou deku jako v Katowicích. Na benzínkách na mě musel být asi zajímavý pohled, když jsem se klubala z kukly, ale no regrets!

Větrné mlýny jsme viděli dva. Jeden u někoho na zahradě a jeden v Německu. Tenhle je německý...

Do Nizozemska a zpět

Když máte hodně práce, naplánujte si výlet do cizí země, abyste měli hodně práce, která je hodně daleko. Chtěla jsem se podívat do Brugg, ale pak jsem si vzpomněla, že jsem chudá a zvolili jsme lowcost verzi výletu autem s přespáváním u lidí doma. Spousta nepohodlí a autentických zážitků za přiměřenou cenu.

Cíl byl Nizozemsko. Ano, Nizozemsko, ne Holandsko (i když to pak také), ani Nizozemí. Když sedím x hodin v autě, mám takový neduh - hodně přemýšlím a hodně googlím. A pak jsem přemoudřelá a opravuji ostatní. Naštěstí pro okolí většinu mouder zapomenu.

První část výletu jsem si odřídila sama. (Tady čekám na slova uznání.) Jsem řidičem proti své vůli, ale když už jsem si pro tu blbou kartičku tolik vytrpěla, týrá mě Ondra moc rád touto povinností. Poprvé za celou dobu, co máme volvo, mi nebyla na dálnici zima. Měla jsem za to, že je to tím, že žhnu soustředěním a občas hýbu nohama. Vzhledem k modravé barvě spolusedícího Ondry jsem se později dovtípila, že možná bude problém jen se stranou spolujezdce. Netopící topení a utrhlá izolace, nemilé. Ale ani to mě neodradilo od následné výměny kormidla. S lehce namrzlým knírem jsem se mohla po zbytek cesty kochat okolím a googlit nepodstatné věci.

Počasí totiž kochání vyloženě přálo.

První noc jsme trávili v Magdeburgu. Ne, že bych věděla, co je tam zajímavého, ale když už mám své město... znáte to. Ubytování jsme byli klasicky přes Airbnb. Pension Cremeweiß sice znělo jako něco z porna, ale nakonec se to blížilo spíš grotesce. Linie v pokoji byly hodně surrealistické. Pravý úhel byste při sebelepší vůli nenašli. A dřez v kuchyni také ne. Paní domácí nám nabídla domácí koláč, džem i čaj. Milé, pomysleli jsme si, než nám řekla, kde je kasička. Na všech věcech byla cenovka. Na Airbnb byla krátce, něco mi říká, že nebude patřit mezi oblíbené. Ještě nás stihla provést svým obchůdkem plným cetek klasicky německého nevkusu. Uznale jsem pokývala hlavou a chtěla se vytratit. "Nechcete si něco koupit?" Rozhodně nechceme. Zbytek pobytu jsem projistotu vytěsnila do skrytých zákoutí mozku, někam k traumatům z toho, jak mě jako malého chlapce stříhala mamka a k referátům přednášeným před celou třídou.

Magdeburg jsme nestihli za světla. Památky, kromě této, neměli osvětlené. Zato měli osvětlené stromy bez listí. #hipster

Druhý den jsme jeli na další ubytování, kde jsme se chystali pobýt celkem tři noci. Doufali jsme, že to bude aspoň o trošku lepší. Baráček na okraji Eindhovenu byl ovšem skoro zhmotněným snem. Naši domácí byli milí, nápomocní a pokoj neměl chybu ani kasičku. Ráno nám za malý (a předem jasně daný) příplatek připravili snídani. Na to, že jsem vždycky bojovala spíš s nízkou váhou, jsem se vyžrala o dvě kila (možná na tom taky nesl podíl fakt, že levněji si seženete kurvu než jídlo v restauraci a jistil nás proto mekáč, ale to jsou jen spekulace). Toastový chleba, marmelády (jakože ty pravé, z citrusů, to, co není z citrusů je džem; to vím ze školy, ne z googlu), luxusní starý sýr a "zult". Zult je sulc. A byl nám podán jako specialita jejich země. Byla jsem na vážkách a hledala v každém zákoutí internetu, odkud vlastně tato prasárna pochází. Je to Británie, vážení, ani Česko, ani Nizozemsko.

De Blob. Jako fakt.

Přestože na mě většina Nizozemců působila mimořádně vstřícně a vzdělaně, mizel tento rys, jakmile se posadili za volant. Všimli jste si na semaforech oranžové barvy? Praktická, že ano, Díky oranžové máte čas zařadit rychlost a když skočí zelená, už jedete. No, tak oranžová tam není. Nejsem mistr závodních rozjezdů, bylo to oceněno klaksonem. Mají i další krajové speciality. Mimořádně dlouhé odbočovací pruhy. A my zas měli GPS s mimořádně dlouhou reakční dobou. Aktualizovala se srdnatě, leč asi s půlminutovým zpožděním, nikdy se nám nepovedlo odbočit včas. Protože když se nezařadíš dobře hned, nemáš už šanci. A opět budeš oceněn klaksonem. Jo, a všude jsou cyklisti. Tak nějak si představuju peklo pro každého řidiče, plno cyklistů s absolutní předností a totální ignorací předpisů. Houfy frčících cyklistů, mezi kterýma mohou naprosto legálně jezdit i skútry. A to vše v jednom pruhu, který musíte překonat, než budete dávat ještě přednost autům. Najednou už se nebojím jet po Praze, Praha a její řidiči jsou zlatí, fakt! I zen otrlého řidiče Ondry byl lehce narušen.

De blob za tmy a unavené lampy. Jako fakt.

Jak poznáte turistu? Půjde pěšky. Ten naivní hlupák bude hýbat nohama po zemi! Když jsme se rozhodli jít pěšky z centra Eindhovenu na pokoj, který byl pouhých 6 km, vzpomněla jsem si na Ziburu a jeho cestování po čínské dálnici. Auta mají své pruhy, autobus má svůj vyhrazený pruh, cyklisti mají pruh po každém okraji silnice. A chodci? Ti mají smůlu. Jsou místa, kde prostě nepočítají s tím, že někdo půjde pěšky. Tak jsme, nevybaveni kolem ani odrazkami, šli jako největší rebelové po okraji cyklostezky. Už jsem jen čekala, až na nás někdo zavolá policii. "Dvě podezřelé osoby se pohybují po okraji města pěšky, opakuji, PĚŠKY!"

Zbytek výletu rozeberu v druhém článku. Předtím se vás ale zeptám. Věděli jste, že Nizozemci jsou nejvyšším národem? S svými 180 cm jsem si připadala skoro až drobná. Blbé je, že vyrostli během krátké doby, takže většina koupelen má umyvadla a záchody pro panenky, ne pro lidi, co mají skoro dva metry.

Guerilla knitting. Zima bude letos tuhá.

Ale víte, co bylo nejtěžší? Dostat se přes značně znepokojené psy, fakt nás nechtěli pustit!

400 km na východ a 30 let zpátky

Popadne vás občas nutkání vyrazit na výlet, poznávat místa, kam by jinak nebyl důvod jet? Nám se to nestalo, my měli cíl jasný - Katowice. Jeli jsme pro tetování, já teda jen jako doprovod.

Tatérů je spousta, dokonce spousta dobrých. Ale Bianka Szlachta je jen jedna. U nikoho jsem neviděla tolik infantilních kravin jako u ní. Láska na první pohled.

Do Katowic jsme přijeli ve čtvrtek večer, našli ubytováni a zjistili, že obrázky klamou. Postel stošedesátka s jednou přikrývkou jsou pro člověka, který spí zásadně na mumii, ztělesněné zlo. Odložili jsme si věci a šli se najíst. Také away pizza hned pod barákem - sen. Před námi byl jeden zákazník, malinký týpek asi mého věku. Co neměl na výšce, to měl na apetitu, když už si žádal o desátý kousek, došlo mi, že se nenajíme. Bylo před zavíračku, doplňovat to nebudou. Zbyly tři kousky s olivami, děkuji, radši hlad. Ale byli jsme v centru, takže o pár metrů nalevo byla restaurace, která ještě nebyla vyrabovaná. Najezení jsme občasným usnutím překonali noc, ráno si prohlédli centrum, sežrali nejlepší zákusky, jaké jsem kdy měla, a vydali se do studia.

Trochu retro vchod k našemu noclehu

Tatérka byla hrozně příjemná a já zjistila, že polsky v mluveném projevu opravdu rozumím jen slovu kurwa. Po dokončení práce se ujistila, že jsme si Katowice prohlédli a dala nám tip na oběd. Požádali jsme o něco typicky polského. "Až to uvidíte, tak vaše první myšlenka bude what the fuck, stejné pocity budete mít uvnitř, ale vaří skvěle." A opravdu, osmdesátky jako vyšité. Nejen co se interiéru týkalo, také stylem obsluhy. Jazyková nevybavenost byla vyvážena o to větší dávkou nepříjemnosti. Ondra si objednal přesně podle napsaných tatérčiných instrukcí. Kompot neměli.

Já si objednala vepřovou panenku. Na tom se nedá moc co zkazit. Nedá, pokud nejste kreténi. Přistál přede mnou talíř s mokrými hranolky a dvěma plátky masa velkými jako frisbee. Na papír rozklepaný kus masa panenkou nebyl, ani kdyby si to moc přál. Vyndaný byl asi z lednice, bohužel ho zapomněli ohřát. Suchost masa vyvažoval olej v hranolcích. Ondrovo jídlo bylo až na chladivou teplotu v pořádku. I když jsem měla hlad, radši jsem se ani nepokoušela to dojíst. Čekalo nás pár hodin cesty a záchodů nedostatek.

Obsluha zmizela. Chvíli jsem i uvažovala, že se seberu a odejdu, protože tohle bylo fakt špatně. Nakonec je někde nahnal a přišli. Že jsem se téměř nedotkla jídla, které rozhodně nebylo tím, co jsem si objednala, je netrápilo. Naúčtovali za to dvojnásobnou cenu, než byla v lístku. A víte proč? Protože prý v jídelním lístku je cena za 100g. Jedno frisbee mělo 100g, mně se dostalo dvou, aniž bych si o to žádala. Velkorysé. Příště se radši nažeru prány, než aby se muselo nechat 500 za něco nepoživatelného.

Chuť jsme si pak spravili na sushi. Asi nemusím mít všechno tak autentické.

Zpátky přes Wroclaw

Žleby

Po předchozích zkušenostech jsme usoudili, že další zajímavosti najdeme poněkud dál. Hodina jízdy je tak akorát. A taky jsem pořád byla narychtovaná na jeleny. Chci fotit jeleny!

Zastávka byla v oboře Žleby. Obora je obrovská, jelenů je tam věru hodně. Jenže aby měli jeleni klid, nesmí tam návštěvníci. Opět jsme doplatili na naše "neplánujem". Pro návštěvníky tam měli malý výběh s pár vybranými paroháči, kterým bylo, i přesto že jsou bílí, větší vedro než návštěvníkům a váleli se ve stínu. Měli jsme menší objektiv, tak jsme si moc nepofotili.

Prý tam mají i lišku, ta je ale taky návštěvníkům skrytá. Zachránili to sokolnické ukázky. Z té hromady, co jsem už viděla, byly tyhle nejlepší. Nenucený komentář s velkou informativní hodnotou a pouštěli víc dravců najednou. A měli krkavce! Ten jednomu nebohému děcku ukradl housku a pak tam s ní kroužil a přemýšlel, kde ji ukrýt. Dítko nejásalo, my ano.

Pot z nás tekl proudem, seděli jsme na slunci a ještě otočeni přímo do něj, takže fotit jsme se ani nesnažili. Většinu ptáků uvidíte kdekoli, jen tady to měli tak nějak zajímavější. A v hlavě mi utkvěl sup africký se jménem Nelson Mandela. I tomu bylo slušné vedro.

O ohradu dál se válela prasata, moc života nevykazovala. Stačil ale jeden návštěvník se psem a prasátka se rozpohybovala, až jsem měla obavu, že to vezmou skrz plot.

Pan Vepř v běhu.

Paní Vepřová a její potutelný úsměv.

Bosou nohou, to určitě

Hodně jsme se těšili na doporučovanou stezku s názvem Bosou nohou. Z dotací EU vybudovaná stezka vede z větší části na rakouské straně. Začátek by tedy teoreticky mohl být tam. Oficiální vyjádření kde je, jsme my (ani naše navigace) nenašli. Cedulky měli tak malé, až by jeden řekl, že se možná styděli a moc tam lidi lákat nechtějí. Nenechali jsme se odradit.

Dojeli jsme tam po polňačce (značené jako cyklostezka) a auto píchli, kam to šlo. Elegantně jsem vypadla ze dveří přímo do keře, odřela se, bouchla dveřmi tak, že se mi tam udělala slušivá modřina, zula se a vydala se vstříc dobrodružství. Ondra, zkušený barefoot nadšenec, nechal boty v autě. Jdeme přece na stezku, která se jmenuje Barfußweg.

Myslím, že tohle se nám snažilo naznačit, že cesta je docela k posrání.

Znáte to, někdy se představy silně míjejí s realitou. Tohle byl přesně ten případ. Na oficiálních stránkách bylo rozepsáno, jak si vyzkoušíme chození po různých površích a aktivujeme si spoustu důležitých center. Mně se po pár set metrech aktivovala akorát sprostá mluva.

Retrospektivně chápu, že to bylo zamýšleno tak, že se návštěvník na každém z 11 stanovišť zuje a užije si pár metrů chůze po připraveném povrchu. Jen mně přišlo absurdní se 11x zouvat, pucovat nohy a zas obouvat. Má vysněná cesta začala jemným pískem, vystřídal ji lesní povrch, postupně přešla do kamenitého atakdále. Ta reálná byla spíše taková cyklostezka. Ano, normální polňačka lemující vinice. Což byla ta schůdnější část. Po tom se šlo i bez bot dobře. Když povrch přitvrdil o suť a rozmlácené kachličky a cedule hlásala, že je to Spaß für die ganze Familie, přemýšlela jsem, co a kdy se zvrtlo. Uznávám, že čekat normální zábavu od národu, jehož národní sport je zavírání rodiny ve sklepě, bylo lehce naivní. Nazula jsem boty. Ondra mohl jen závidět.

Na jednom ze stanovišť byl velký sud s lavičkou. Sednout si do stínu bylo mimořádně žádoucí. Oba jsme zírali směr strop, kde byla neidentifikovatelná krabička plná sršní (či sršňů, oba tvary jsou správně, bojovnice za rovnoprávnost jásají). Doma jsme se dovzdělali, že to byl reproduktor, ze kterého se ozývají zvuky ptáků. No dobře.

K sudu vedly schody, kde byla změť šišek a nějakého bordelu. Šlo se po tom příjemně. Když jsem se z téhož zdroje dozvěděla, že schody jsou stupňované podle různých materiálů, od nejtvrdšího po nejměkčí, musela jsem se znovu podívat na fotku, jestli mi něco neuniklo. Dávám trojku za snahu.

Následující stanoviště ve tvaru obřího nočníku bylo také odpočinkové. S burčákem a nějakým předraženým občerstvením. Obsluhoval Čech, který si lámanou němčinou stěžoval na dnešní dobu a chválil komunisty. Ironie. Místo občerstvení jsme se zanořili skoro po kolena do bahna. To bylo hodně příjemné. Vzhledem k tomu, že ve stínu bylo nějakých 30°C a stínu bylo poskromnu, bylo studené bahno úplný ráj. A konečně to byl povrch, který se nesnažil rozbít naši zhýčkanou městskou pokožku. Hadice s ledovou vodou na opláchnutí ten zážitek ještě umocnila. Nechtělo se mi jít dál.

Další z povrchů, kterým jsme si mohli aktivovat různá centra, byl válcem upěchovaný štěrk. Jít po rovném tvrdém povrchu, na kterém se vyskytují jednotlivé volné štěrkové kamínky, to je vážně nezapomenutelný zážitek. Vytahuji boty.

Dostali jsme se k rozcestí. Jedna šipka vedla ke konci (za předpokladu, že budeme naše ledabyle zaparkované auto považovat za začátek) a druhá ukazovala na delší okruh. Jdeme delší, tohle chci prostě celé, žádné podvádění. Sešli jsme z polní cesty a šli chladnou lesní pěšinkou. Hodně příjemné. Dokud jsme málem nešlápli na trčící šrouby. Barefoot stezka, steampunk edition.

Na konečném/ prvním stanovišti byl i gril. Proběhl kolem nás sysel a my měli nutkání ho jít ulovit, kuchnout a to celé zapít vlastní močí. Bear Grills by byl tak pyšný.

Jo, a koho by mrzelo, že neviděl zvěř v oboře, mohl si zahrát na safari zde.

Jen mu nesměla vadit značná neaktivita zdejší fauny.

Zámky a (chybějící) zvěř

Nejsem si jistá, co je s tamními obyvateli špatně, ale něco ano. Možná bych taky byla ještě víc mimo kontakt s realitou, kdyby mi o víkendu z obecního rozhlasu hrála dechovka. Teď naprosto vážně. Mohl by mi někdo objasnit, jestli se to tam děje běžně, nebo jsme jen vychytali dny, kdy nějaký pomstychtivý důchodce nahackoval síť rozhlasů?

A taky proč jsou všude dýně? Jakože prostě naprosto všude? Před každým domem se u chodníku válely osiřelé pohozené dýně všech velikostí. Někde byly vydlabané a vyřezané, to jsem ještě schopná nějak pochopit, výskyt nožem netknutých dýní je pro mě ale i nadále záhadou. Je to forma protestu? Pozdrav dýňovému králi? Následek invertního přepadení, kdy se vám po vloupání majetek zvětší o několik desítek dýní a vy si tu událost nechcete připustit, proto je pohodíte ven?

Chtěli jsme vidět víc než dýně, dali jsme tak na další z tipů pana domácího. Vyjeli jsme do nedalekých Židlochovic, kde je mimo zámku i volně přístupná obora. Naladěna na focení jelenů, jsem se nemohla dočkat. Po několika minutách svižné chůze jsme objevili bažanta a veverku. A to jsem hledala i hezky v trávě, protože jsem tušila, že zvěř se vedru nebude natřásat před objektivy na ideálním světle, ale zalehne někam do stínu a bude dělat, že tam není. Byla v tom sakra dobrá. Tak dobrá, že jsme opravdu neviděli ani kopýtko. Stádo ospalých muflonů si dovolím opominout, nebyli fotogeničtí a ještě vypadali jen jako kozy s malinko většími rohy. Not cool!

Možná je také popudila rozhlasová dechovka. Že tam opravdu byli, to jsem si jistá. Za dřevěnou plentou se tam minimálně jeden kus s parohy vyvaloval. Tak aspoň fotka ptáčka.

Další zastávka byla v Lednici. Kam v tom parnu také jet. Opět bych to nazvala klamavou reklamou, vedro bylo na zdechnutí. Chtěla jsem tam hlavně kvůli sokolnickým ukázkám, mám k sokolničení takový vřelejší vztah (dřív jsme dravce měli) a také mě zajímal souboj dvou sokolnických sdružení, která tam jsou a hrozně se navzájem uráží. Nutno dodat, že ti, co jsou přímo v lednickém areálu, k tomu mají trochu i právo, protože byli první. Ti druzí jsou z odnož bývalého člena té první, nechali si téměř totožný název a používají k propagaci fotky, které nejsou jejich s ptáky, které nevlastní. Podle těch originálních mají velmi agresivní styl marketingu. Z toho jsem byla nadšená, aspoň je najdeme hned!

Nenašli jsme je. A málem jsme nenašli ani ty původní. Značení nebude jejich silná stránka. Z ukázek jsme stihli polovinu. Nebylo to špatné. Příště míň tlačit na pilu s humorem a víc klást důraz na věcné info. Sbírku dravců (a sov) mají ale slušnou a to včetně ne úplně obvyklých druhů, rozhodně stojí za návštěvu. Zde puštík a sbírka supů.