Hodně jsme se těšili na doporučovanou stezku s názvem Bosou nohou. Z dotací EU vybudovaná stezka vede z větší části na rakouské straně. Začátek by tedy teoreticky mohl být tam. Oficiální vyjádření kde je, jsme my (ani naše navigace) nenašli. Cedulky měli tak malé, až by jeden řekl, že se možná styděli a moc tam lidi lákat nechtějí. Nenechali jsme se odradit.
Dojeli jsme tam po polňačce (značené jako cyklostezka) a auto píchli, kam to šlo. Elegantně jsem vypadla ze dveří přímo do keře, odřela se, bouchla dveřmi tak, že se mi tam udělala slušivá modřina, zula se a vydala se vstříc dobrodružství. Ondra, zkušený barefoot nadšenec, nechal boty v autě. Jdeme přece na stezku, která se jmenuje Barfußweg.
Myslím, že tohle se nám snažilo naznačit, že cesta je docela k posrání.
Znáte to, někdy se představy silně míjejí s realitou. Tohle byl přesně ten případ. Na oficiálních stránkách bylo rozepsáno, jak si vyzkoušíme chození po různých površích a aktivujeme si spoustu důležitých center. Mně se po pár set metrech aktivovala akorát sprostá mluva.
Retrospektivně chápu, že to bylo zamýšleno tak, že se návštěvník na každém z 11 stanovišť zuje a užije si pár metrů chůze po připraveném povrchu. Jen mně přišlo absurdní se 11x zouvat, pucovat nohy a zas obouvat. Má vysněná cesta začala jemným pískem, vystřídal ji lesní povrch, postupně přešla do kamenitého atakdále. Ta reálná byla spíše taková cyklostezka. Ano, normální polňačka lemující vinice. Což byla ta schůdnější část. Po tom se šlo i bez bot dobře. Když povrch přitvrdil o suť a rozmlácené kachličky a cedule hlásala, že je to Spaß für die ganze Familie, přemýšlela jsem, co a kdy se zvrtlo. Uznávám, že čekat normální zábavu od národu, jehož národní sport je zavírání rodiny ve sklepě, bylo lehce naivní. Nazula jsem boty. Ondra mohl jen závidět.
Na jednom ze stanovišť byl velký sud s lavičkou. Sednout si do stínu bylo mimořádně žádoucí. Oba jsme zírali směr strop, kde byla neidentifikovatelná krabička plná sršní (či sršňů, oba tvary jsou správně, bojovnice za rovnoprávnost jásají). Doma jsme se dovzdělali, že to byl reproduktor, ze kterého se ozývají zvuky ptáků. No dobře.
K sudu vedly schody, kde byla změť šišek a nějakého bordelu. Šlo se po tom příjemně. Když jsem se z téhož zdroje dozvěděla, že schody jsou stupňované podle různých materiálů, od nejtvrdšího po nejměkčí, musela jsem se znovu podívat na fotku, jestli mi něco neuniklo. Dávám trojku za snahu.
Následující stanoviště ve tvaru obřího nočníku bylo také odpočinkové. S burčákem a nějakým předraženým občerstvením. Obsluhoval Čech, který si lámanou němčinou stěžoval na dnešní dobu a chválil komunisty. Ironie. Místo občerstvení jsme se zanořili skoro po kolena do bahna. To bylo hodně příjemné. Vzhledem k tomu, že ve stínu bylo nějakých 30°C a stínu bylo poskromnu, bylo studené bahno úplný ráj. A konečně to byl povrch, který se nesnažil rozbít naši zhýčkanou městskou pokožku. Hadice s ledovou vodou na opláchnutí ten zážitek ještě umocnila. Nechtělo se mi jít dál.
Další z povrchů, kterým jsme si mohli aktivovat různá centra, byl válcem upěchovaný štěrk. Jít po rovném tvrdém povrchu, na kterém se vyskytují jednotlivé volné štěrkové kamínky, to je vážně nezapomenutelný zážitek. Vytahuji boty.
Dostali jsme se k rozcestí. Jedna šipka vedla ke konci (za předpokladu, že budeme naše ledabyle zaparkované auto považovat za začátek) a druhá ukazovala na delší okruh. Jdeme delší, tohle chci prostě celé, žádné podvádění. Sešli jsme z polní cesty a šli chladnou lesní pěšinkou. Hodně příjemné. Dokud jsme málem nešlápli na trčící šrouby. Barefoot stezka, steampunk edition.
Na konečném/ prvním stanovišti byl i gril. Proběhl kolem nás sysel a my měli nutkání ho jít ulovit, kuchnout a to celé zapít vlastní močí. Bear Grills by byl tak pyšný.
Jo, a koho by mrzelo, že neviděl zvěř v oboře, mohl si zahrát na safari zde.
Jen mu nesměla vadit značná neaktivita zdejší fauny.
Žádné komentáře:
Okomentovat