Máme tady stupid neighbour contest?

 Pamatujete, jak si chtěl soused Majlou zabít čivavu a pak mě za to nahlásil na policii, žejo? Tak přesně po půl roce od tohohle křtu Jabloncem jsem dostala do schránky tohle:

Mísilo se ve mně hodně pocitů. Špetka křivdy, ždibíček beznaděje a pár gramů čirý nenávisti. Nakonec se na prvních příčkách usadil strach z vysvětlování s obrovským údivem, kolik že promile to musíš mít, aby ti Majla připadala jako německej ovčák trhající ploty.

S oporou neurolu a milujícího manžela jsem vyrazila vysvětlovat na magistrát. Ještě před tím jsem se poradila s AI, jak se obhájit – její rady, abych o sousedovi nemluvila jako o debilovi, byly až bolavě trefný.

Paní na magistrátu byla přítomností manžela poněkud zaskočená, ale když viděla můj utrápenej výraz, že tohle je moje premiéra, co na mě někdo zavolal policii, tvářila se značně chápavějc. Posadili jsme se, nastartovala počítač a předčítala, co se stalo. Následně se ujistila, jestli jsem majitelkou toho německýho ovčáka. Jo i ne, žejo. Dilema jsem vyřešila tím, že jsem jí tu ozubenou bestii ukázala na fotce. Pak už bylo snadný vysvětlit, jak čivava opakovaně napadala mýho předchozího psa a majitelé měli na párku. A že se holky nebudou kámošit zjistili už kdysi, když jim podběhla pod plotem na příjezdovou cestu a Majla jí zahnala zpátky. Po necelý hoďce jsem odcházela o půl litru potu a dvě stovky lehčí. Kdyby tušili, že vyváznu tak levně, tak by mi asi radši donesli zacálovat tu veterinu, smolík.

Každopádně tím to neskončilo. Tihle psí zaříkávači, který se psem chodej ven jen, když svítí slunce, a to ještě maximálně před barák nebo na zahradu, si pořídili štěně. Trvalo necelý tři tejdny a z hodnýho štěňátka se stal další chlupatej vývržek z pekla. A protože Majlina reaktivita se výrazně zlepšila, bylo to adekvátní navýšení obtížnosti během návštěv zahrady. Akorát uřvaný duo trhá bubínky, a i když jsem maličkato zlomyslná, tak nechci bejt navrch ještě hluchá.

Aby mi na zahradě bylo ještě o chlup příjemnějc, čistil si někdo jinej ze sousedstva přes plot garáž. Kam namýst střepy, lišejník a tři kolečka mechu? Jo, mně na trvalkovej záhon. Děkuju převelice. To mám nejspíš za to, že jsem jim v zimě odmítla přestěhovat svůj půltunovej vyvýšenej záhon spojenej se zemí a jim tam právě proto do garáže chodil zloděj.

Ani to mě ale nenaštvalo natolik, abych překonala lenost a napsala blog. Poslední motivátor byl fakt, že ke dvěma uřvaným psům si pořídili štěně ještě jedno. Zanedbávat jednoho psa je pro začátečníky, zkriplit dva psy je už o něco pokročilejší level, ale když chceš bejt v něčem fakt dobrej, tak sky is the limit. A snad i ten novej plot.

Je libo trocha oxidu uhelnatého?

 

Dneska jsem se probudila říkala jsem si, že by byla škoda, kdybych měla produktivní pracovní den. A tak jsem se rozhodla, že místo toho udusím sebe a jedním šmahem vezmu i oba psy. Beztak jeden furt jen řve a na druhýho mám zase chuť řvát já.

Takhle to úplně nebylo, ale výsledek dost podobně vypadat mohl. Totiž o víkendu jsem okusila, jaký to je, když přestane topit plynovej kotel, a žádná pecka to nebyla. Se servisákem na drátě se v tom Jonáš trochu pohrabal a naštěstí to nebyla žádná pecka ani následně. A kotel zase kotlil, jak se patří. Akorát jistota tepla byla maličko otřesena.

Dneska dostala další ránu – to jsem okusila, jaký to je, když netopí krbovky, který dohání to, co ani plynovej kotel v tomhle prvorepublikovym bytě se stropama vyššíma než schodek v rozpočtu, nezvládne. Naložila jsem do něj dřevo jako každej den, otevřela průduchy, zapálila a začala čuchat, že tu něco nehraje.

Čichovej vjem mi potvrdil i zrak. Ze všech otvorů se valil kouř dovnitř. Dokonce jsem tak našla i otvor, o kterym jsem dodnes nevěděla, že tam je. Někdy komín blbě táhne a nechce se to rozhořet, tak jsem tam nešvihala trochu kartonu. Když nehořel ani papír, došlo mi, že je tu něco blbě.

Jenže když jsem otevřela dvířka, hořet to začalo, směr ohně a kouře šel neomylně dovnitř bytu. Takže výsledek je, že to nehoří tak, aby to byt ohřálo, ale hoří to dost na to, abych se udusila. Že bych tu chtěla čekat několik hodin, než to dodoutná, se říct nedalo. Už tak tu se všema otevřenejma oknama teplota dosahovala příjemných 16 °C, ale viditelnost byla pořád spíš nic než moc.

Našla jsem teda největší hrnec, co tu máme a pohořívající dřevo a brikety jsem do něj naházela, abych to následně mohla v koupelně zalejt vodou a vygenerovat další oblak toxickýho kouře. Well done. Teď mám vanu plnou mokrýho ohořelýho čehosi, který nevím, kam dám.

Nervní jako debil jsem u toho pojídala čokoládu jak chleba, a do toho všeho zazvonil školník zdejší ZUŠky, se kterým jsme byli dohodnutý, že si vyzvedne harmoniku, kterou po nás poslala babička. Byl trochu zaraženej a snažil se vzít roha co nejrychlejc. Myslela jsem si, že je to štiplavým pachem kouře. Dokud jsem si v zrcadle nevšimla, že jsem měla čokoládu úplně všude, včetně zubů. No nic, najednou umřít na udušení nevypadalo tak špatně.

Kolem a kolem mám doma zimu, vrstvu popela jak v Pompejích a smrdím jak kdybych si spletla udírnu se saunou.

Jo, a zrovna nedávno se nám vybily baterky v hlásiči CO, který měly držet ještě další tři roky. Stalo se to v noci, kdy na nás křičel, takže to Jonáš jen vypnul a dál to neřešil, protože když se doteď nic nestalo, nestane se nic ani dál. Well, hádám, že tuhle jistotu nám to trošku rozbilo.

 

Největší úspěch? Nezabila jsem sebe ani psa

 Vlastně jsem ani nestihla udělat roční shrnutí od toho blbýho nápadu adoptovat si Majličku. To znamená, jediný, už nejsem tak zoufalá a nepotřebuju se z toho vypsat co dva tejdny. Ne, že by Majla byla o tolik lepší, ale naučila mě nemít žádná očekávání. I to je vlastně progres.

Takže pojďme zabilancovat:

• Kola: z původního zabíjení na 200 metrů zvládá bez větších emocí, aby kolem ní projelo. To ale neznamená, že stejně v pohodě vyřeší, když kolo někdo vede. Dvě odlišný věci, to je jasná věc.
• Kamiony: dokud jedou tak jsou jen středně děsivý, jakmile stojí a u toho jim ještě přede motor, tak jde o život a je potřeba to dát patřičně najevo. Jestli mě Majla něco naučila, tak sakra dobře držet vodítko a nosit nesmeky i když je jen trochu kluzko.
• Psi: z neustálýho řvaní na všechno, co vypadá jen trochu psovitě, se dostala do fáze, kdy občas zaslechnu, jak majitelé druhýho psa vykládají tomu svýmu, ať se podívají, jak je pejsek vychovanej. A pak tu jsou momenty, kdy bych tyhle věci říkala já jí, ale přes řev mě moc neslyší.
• Vycházky: ve městě v menším provozu dobrý, je to frajer jak hovado a většinu cesty vnímá a jde na prověšeným vodítku. V lese jsem se naučila střídat strany, ať mě táhne do pangejtu vždycky podobně dlouhou dobu a nemám křivý záda. A radši hledáme trasy jen po rovině, protože moje noha funguje stále tak na 70 %. Velká radost. Přesně proto jsem chtěla psa.

Spoustu pejskařů jsem během roku překřtila, aby Jonáš hned věděl o kom mluvím. Zatímco s Teoušem jsme lidi pojmenovávali po jménech jejich psů a potkávali jsme tak paní Amálkovou, paní Edíkovou a podobně. s Majlou jsme se ke jménům psů nedostali. A musíme se spokojit s Tupou bábou, Starým zmrdem nebo Kokotem s německým ovčákem.

Starej zmrd je ten pohádkovej dědeček, na kterýho jsem řvala už po chvíli vlastnění tý mojí střapatý radosti. Jeho hobby se od tý doby stalo to, že na mě číhal za auty a vyrážel přímo proti nám, když jsme byly dostatečně blízko. Že jeho pes řve jak o život? Nevadí, hlavně že zkazí den někomu jinýmu. Když to Majla začala ustávat a řval jen jeho pes, bylo to hodně mňam mňam. 

U Tupý báby jsem si ale musela sáhnout do svědomí. Začala jsem jí vídat s jinym pejskařem, jehož psa Majla nechtěla zabít, postupně jsem ji začala zdravit, vysvětlila situaci a po pár dalších tejdnech se oba psi zvládají už potkat v klidu. A to na sebe ječívali oba. Takže si Jonáš musí zvykat na novou přezdívku, protože se fakt cejtim provinile.

Během roku jsem nakoupila asi 8 knížek o psech, výchově a komunikaci a zvládla je i přečíst. Mám za sebou hodiny online kurzů a webinářů od lidí z celýho světa. Taky jsem vyzkoušela 6 cvičáků, z toho 3 osobně, zbytek online. A odnesla si z toho hlavně to, že cvičit psy a vydávat se za odborníka může každej. A to bez prdele, žádnej certifikát netřeba. A ani moc vědomostí a pochopení o tom, jak zvířata fungujou. 

A tak jsem se třeba za 900 stovek dozvěděla, že aby pes pochopil NE, mám ho vystrašit (což u psa, kterej se bojí všeho novýho, fakt chceš) a že jí mám odepřít všechny hračky, čuchání a žvejkání, protože je závislá na dopaminu. Místo toho jí mám doma uvazovat, ať se naučí seberegulovat. Což je perfektní rada od někoho, kdo hulí jednu ikosku za druhou a má viditelně vřelej vztah k jídlu. Just saying.

Náš odborník na lovecký psy chtěl vyzkoušel elektronický obojek s tím, že uvidíme, jak to zvládne. Na doplňující dotazy reagoval ublíženě. Naštěstí nejsem jediná, kdo má pocit, že egíčko mu práci značně komplikuje.

Rady jako, že v lese vypíná, protože chce běhat, byly taky moc nápomocný. Jako běhat stopro chce, za zvěří a ne se mnou v patách. Ale asi lepší než rada, ať jí do lesa neberu. Zatím největší smysl dávají webináře od Šusty a online setkání se cvičákem Koira, kdybyste někdo chtěl o psech slyšet něco, co má hlavu a patu. 

Teď mám před sebou další online kurz, tak dám vědět, jak to půjde. Vyhazování peněz za vzdělávání se ohledně psů je momentálně moje největší hobby. A protože není potřeba žádnej certifikát ani sebereflexe, možná ty psy začnu cvičit taky, ať se mi vrátí náklady. :D

Neprodáváte domeček na samotě? Beru ho!

 Název blogu poslední rok začíná zase odpovídat mýmu rozpoložení. Ale terapie psaním není k zahození, tak s chutí do ní.

Je to přesně rok, co jsem musela nechat Tea uspat a třičtvrtě roku od toho, co jsem si rozhodla zkomplikovat život Majlou. Jakoby, pořád bych mohla mít děti, muset se chodit socializovat s ostatními rodiči a koukat na dětský pořady, takže mít psa autistu je asi ještě docela fajn.

Bohužel to vlastnění psa znamená nechtěnou interakci s ostatními majiteli psů. Sousedi mají agresivní čivavu. Proti ní je Majla miloučkej plyšáček. Ta malá čubka podbíhala plot a kousala nám psy i kotníky už od doby, co tu bydlíme. Jenže Majla není Teo a rozhodně si to nenechává líbit. Majitelé si ji proto pak už na zahradu brali s vodítkem, aby neřvala u plotu. Jenže jeden den jí na vodítku neměl majitel, ale dědek z jejich vchodu, a přišel s ní k plotu se slovy "Že by se mohly kamarádit." Vytřeštila jsem oči, říkala, že to není dobrej nápad. "Proč?" Tvl proč asi, dyť ten zplozenec pekla útočí i na hýbající se stébla trávy. 

Než jsem stihla zprocesovat celý dění, proletěla Majla dírou v plotě a začala čivavu mordovat. Přes zeleň jsem neviděla, co se stalo, nicméně dědek ji čapnul a hodil přes plot. A jak se přiblížila k plotu znovu, začal do ní kopat. A kopal a nechtěl přestat, Majla se začala bránit a ten koloběh nějak nechtěl skončit. No, dlouho jsem neřvala na dědky v ulici, tak jsem to napravila a souseda jsem přejmenovala na všechny známý nadávky, který mě v tu chvíli napadly. 

Bála jsem se dohry, protože jsem nebyla taky bez viny, o díře jsem věděla. Jenže jsem fakt hodně pracovala na tom, aby můj pes toho jejich ignoroval, což jde jen do určitý míry, ne když ho narveš řvoucího přímo před čumák nestabilního psa. Až o pár tejdnů později nás odchytil majitel čupakabry a chtěl vědět mojí verzi historky. Dědek mu totiž tvrdil, že seděli v altánku a Majla tam vletěla sama bez důvodu. Zajímalo by mě, jak se pánovi s tak křivou páteří žije.

Nakonec soused vypadal, že dědkovi nevěří všechno, co mu nakukal, protože se ptal, jestli náhodou nebyl opilej, asi si přihne rád. To ale nic nemění na tom, že snaha z Majly dělat funkčního psa se zase posunula zpátky – chvíli trvalo, že se přestala bát prudkejch pohybů, a pár dní na to jsem s ní musela na veterinu, kde při injekci rafla doktorku. Což nečekal nikdo, včetně ní, protože tam jsme pečený vařený.

No, a proč to celý píšu. Od ledna fakt nedělám nic jinýho, než že hledám, jak pracovat s bázlivým psem, jak řešit reaktivitu, jak zvládat pozornost se psem, kterej má nejsilnější loveckej pud ve střední Evropě. A pak vždycky udělám tu chybu, že se na něco zeptám na internetu nebo zkusím cvičák.

Zatím jsem se dozvěděla, že dávám málo pamlsků, že nemám dávat pamslky vůbec, že dávám pamlsky pomalu, že pamlsky maj mít různou hodnotu a mám je mít seřazený podle zásluh. Jo a taky že nemám psa vůbec řešit a vyřeší se to samo. Ideálně by měla dostat elektriku. A v žádným případě elektriku nepoužívat. A teď jsem se dozvěděla ještě to, že když jsem nervózní, mám si začít zpívat. A to asi udělám, ať jsou ostatní nervní taky.

Majla se svou milenkou.

Když ti místo lezení zbylo akorát jezení

 Takový to, když vidíš příspěvek holky, co si pár týdnů před tebou zlomila na boulderu obratel a už leze, zatím co ty s banálním zraněním kotníku lezeš akorát k doktorovi. Čtyři měsíce a noha stále v píči. Nepotěší. Ale už k tomu mám aspoň diagnózu.

I když čtvrtej doktor nebyl úplně hroznej, stejně na mě jeho "Nemusíme dělat magnetickou, protože jsem byl primář." nedělalo dobrej dojem. Fyzioterapeut mi na moje stížnosti, že to fakt bolí a že mě bolest pravidelně budí v noci, řekl, že jsem měla asi trochu poraněnej vaz. Hádám že nebyl ve škole premiant. Po spoustě rozmluv s chatem GPT, kterej mě jako jedinej ujišťoval, že průběh hojení není rozhodně optimální, a ať jdu k jinýmu doktorovi, že to vypadá na Sudeckův syndrom, jsem to hecla, vylovila koruny a šla na soukromou kliniku.

Světe div se, tam už dorazilo 21. století se všema zobrazovacíma metodama a hnedka mi na to koukla na sonu. A nebyla happy. Takhle to vypadat nemá. Poprvý jsem si nepřipadala jako simulant a stálo to jen něco přes dvojku. Paní doktorka byla mega pečlivá, ale šilhala. Což pro mě začalo bejt lehce děsivý až v momentě, kdy mi hodlala do tý bolavý nohy narvat injekci. Na oční vadu jsem zapomněla hned ve chvíli, kdy si začala pobrukovat, to bylo ještě o něco děsivější. Zvládla jsem nebrečet a jsem na to náležitě pyšná.

Domů jsem odcházela s žádankou na magnetickou, protože očividně primářka ještě není a tudíž nevidí, co je tam špatně. Trochu mě znervoznilo, že na žádance bylo zaškrtnutý RTG, ale byla jsem ready na obhajobu s ujíždějícím okem, pátej rentgen by mě už trochu nasral.

Ale dobrý, všechno dobře dopadlo a MR mohlo začít. Nebylo to moje první rodeo, ale bylo to poprvý, co jsem nemohla zůstat v triku, ale dostala jsem tenhle slušivej mundur, do kterýho zapomněli asi přidat textilní vlákna. Jakože why even bother?

Po dvou tejdnech jsem si udělala zase vejlet na kliniku. "Vy už jste viděla výsledky?" ptala se paní doktorka. Opověď, že neviděla, ji moc nepotěšila, s povzdechem začala vyjmenovávat co všechno je tam blbě. Na každou kůstku a vaz se našel řádeček. A víceméně to jen potvrdilo diagnózu od jazykovýho modelu, kterej nefunguje na bázi ega, na rozdíl od primářů.

Protože na MR šlo vidět, že každej z vazů byl poškozenej, dostala jsem tentokrát injekci ze všech stran. Mezitím tam stihla několikrát zaklepat s dotazama recepční a "Nemůžu!" nebrala jako odpověď. Úplně jsem neocenila, když mezi dveřma řešily nějakou banalitu, zatímco mi z kloubu trčela jehla.

Každopádně jsem dostala předepsaný rehabky s tím, že ty přístroje u nás na severu asi mít nebudou, ale ať to kdyžtak zkusím. Nemají, tak jsem se chtěla objednat zase tam. Kde jsem se následně dozvěděla, že jeden z nich nemají taky. Ani na netu jsem nenašla žádnou kliniku, kde by to měli, zato na bazoši jsem uspěla, a jen za 22k. 

A tak se dál každou noc budím bolestí a moc nevím co s tím. Ale zase je dobrý, že se aspoň probudím. I malý radosti se počítaj, I guess.

Další kripl do party

 Zrovna nedávno jsme si s Jonášem uvědomili, že máme fakt pohodu. Já se můžu válet se zkriplenou nohou na gauči a řešit maximálně to, jestli půjdu vyšívat, nebo si přečtu další kapitolu. Jonáše zase krize středního věku dovedla k novýmu koníčku - maluje miniatury. A to jen díky tomu, že nemáme děti, zato máme dost času, yes! 

Každopádně to ale neznamená, že mám klídek, pořád mám psychiku, kterou baví způsobovat mi muka. Neděje se zrovna nic hroznýho? Pojďme vymyslet, co by se mohlo stát. A v tomto rozpoložení jsem na zemi našla jednu naušnici, pecku s pořádně ostrým koncem. Druhá nikde nebyla. Nikde. 

Logicky jsem usoudila, že ji sežrala Majla, protože je úplně blbá. A tak jsem se snažila dovolat na veterinu. Asociál, kterej by radši umřel, než aby si zavolal rychlou, zvedl telefon! Nikdo to nebral, tak jsem měla spoustu času na vymejšlení scénářů. Po několika hodinách mě ale cosi osvítilo a šla jsem prohlídnout podrážky bot. Jo, Jonáš ji měl zapíchlou v pantofli. Nechápu, že si toho cvakání nevšiml. Ale dobrý, první pes přežil.

Bejlíčka jsme vezli na hlídání k našim, protože byť už po bytě zvládám cosi jako chození bez berlí, venku je pořád potřebuju. Poseděli jsme, popovídali jsme a chystali se k odchodu. "On se bojí chodit po schodech z verandy," pověděla mamka a to bylo něco pro moje uši. Strachy se přece musí odnaučovat, o tom něco vím. A tak se Jonáš vyzbrojen pamlsky vydal Bejlyho odnaučovat strachu z kovovejch schodů. 

Ráda bych řekla, že se to povedlo, ale ze strachu jsme udělali trauma nejen psovi, ale i rodičům. Ten chlupatej lofas usoudil, že bezpečnější než pomalej sestup dolů, je zpanikařeně skočit z prvního schodů až dolů. Kdyby za sebou nezačal nechávat kaluž krve, vypadal by ten skok i poměrně neškodně.

Long story short, zlomil si podélně dráp až do lůžka, musel pod narkozu, kde mu to cvakli až do živýho a mám svýho belhajícího parťáka. Ladili jsme i barevně <3

Malý radosti s velkou nohou

 Za pár dní to bude měsíc, co jsem se stala oberlenou. Kdybych věděla, že v tuhle dobu stále nebudu chodit, asi bych krotila nadšení po sdělení toho, že to není zlomený, ale "jen" vymknutý. 

Moje noha zatím prošla proměnou z Hulka přes Shreka a Fionu (když jsem se zvládla oholit) až po nohu mrtvoly a nakonec kotníček mírně obézní paní. Když vstanu, nechce se mi ublinknout bolestí a na noze můžu už i stát, což mi poskytuje spoustu možností a výrazně menší riziko, že si udělám něco dalšího.

Sice si pořád nedovedu donýst jídlo z linky na stůl nebo na gauč (jen díky tomu nevážím o 10 kg víc), ale zato už zvládnu vyluxovat celej byt. Stačí k tomu jedna noha a kancelářská židle, dokonalost! Pohyb popředu je poměrně náročnej, pozadu ale narážím do věcí. Než se ale rozchodím, vypiluju to k dokonalosti a spojím klady obou směrů.

Bohužel mi teď při psaní došlo, že na židli se můžu došoupat i s jídlem, sbohem štíhlá postavo, ahoj zvýšený cholesterole.

Konečně jsem si mohla zasít zeleninu na záhonek, akorát se zalejváním je to horší, ale od toho je tu Jonáš. Práci na zahradě hodlám ještě rozšířit, takže dneska jsem si tam doskákala s podložkou na klečení a po čtyřech se posunovala okolo trvalkovýho záhonu, abych vyškubala plevel. A jsem z toho tak nadšená, že jsem o tom musela napsat blog.

Taky zvládám cvičit jednonohou jógu a díky svalům z berlí udělám víc shybů než kdykoli jindy. Což znamená asi šest místo původní nuly. Takže na to, že mám skoro nula kroků, se mi svaly na těle docela držej, až na tu zraněnou nohu, která je viditelně atrofovaná a na objemu neztrácí jen díky otoku. 

Na fotkách to nakonec vypadá docela mírumilovně, barvičky byly ve skutečnosti mnohem víc sexy.