Proč mít duševní pohodu, když můžete mít psy

 

Kolik pelíšků na psa je akorát? Protože když u nás byl řemeslník chvilku poté, co mi umřel Teo, hrozně ho udivilo, že jsou na zemi dva pelíšky, ale v bytě jen jeden pes.

No a teď máme psy dva, ale pelíšků pět. A šestej opřenej o stěnu, protože neprošel náročnou porotou. Z podlahový plochy okolo 70 metrů tak zabírají pelechy metry skoro 4, což je rozměr hezkýho dvoulůžka. Nebo plochy, na který bychom nemuseli zakopávat o psí pelechy.

K rozhodnutí, že budeme pelechovým královstvím jsme nedošli ze dne na den, kdepak. Cesta k tomu trvala skoro dva roky. Původně měl každej svůj pelech v obýváku a jeden pak byl v ložnici, kde Majla trávila čas radši. Asi protože tam mohla potají svoje pelíšky znásilňovat nebo požírat. Najít pelech, kde je ideální poměr pohodlí a nedostatečný (chuťový) atraktivity, je opravdu kumšt. Zatím vychytáno nemám.

Bejly má pelech tak akorát na svoje obří tělo. Nejradši však trávil čas na menším, co má Majla. Majla zase naopak vyžaduje hodně prostoru, aby na něm mohla zabírat co nejmenší možné místo, tak si to prohodili. Značka ideál? Tohle spojení naši psi odmítají znát.

Tenhle pelech teda prošel intenzivní vášní, pak do něj Bejly opakovaně vyblil igelitku trávy a nakonec ho jeden z nich pochcal.  Do novýho pelechu jsem už prozíravě koupila nepromokavý prostěradlo.

Protože oblíbenej pelech v určitou denní hodinu nerovná se oblíbenýmu pelechu v jinou hodinu. A tak Bejly začal chtít čím dál častějc ten velkej zpátky. Jenže zároveň má hrozný FOMO a musí běžet ke dveřím pokaždý, co se tam něco šustne. Majla FOMO nemá, zato má o pár mozkovejch buněk víc, takže jen ležela v dostatečný vzdálenosti, aby si tam při jeho výběhu mohla pohodlně ulehnout. Kam si ovšem Majla lehne, tam zůstane dlouhý hodiny. Jí je jedno, že tam budou ve dvou, Bejlyho to ovšem trápí velice.

Dokud mu ho kradla jen přes den, nebyl to takovej problém, ale začala ho krást i na noc. A když Bejly nemá v noci pohodlí, nebude ho mít nikdo. O to se staral dramatickým popocházením a následným vrháním se vstříc tvrdý podlaze, u kterýho vždycky děkuju bohu, že pod náma nikdo nebydlí. Jednou jsme ho našli spokojeně spinkat na gauči a od tý doby jsme ho tam odkazovali, aby byl konečně klid.

Jenže když může na gauč jeden, musí tam logicky moct i ten druhej. Na gauči začala teda pospávat i Majla. Tak proč máme sakra pět pelechů?

Protože jsem Majle koupila látkovou boudu, ve který ji budu převážet v autě, ale ona si z toho udělala útočiště, když se něčeho bojí, takže jsem neměla to srdce jí to sebrat. Jenže na noc v tom spát nechtěla, ale stejně by ráda spala v ložnici, takže tam vedle kennelky přibyl ještě jeden pelech. To se dělo zároveň během výše zmíněnejch pelechovo-gaučovejch šachů. No, a nakonec i Bejly usoudil, že v ložnici je nejlíp, a to ideálně na tvrdý podlaze. Což by bylo v pohodě, kdyby to nebyl starej artrotik. Tak tam přibyl pelech ještě jeden, aby mohl slastně ležet vedle něj.

Najednou ale Bejlymu došlo, že může pelechy taky krást. Nejvíc se mu v poslední době líbí na Majlině ložnicovým. Tentokrát to špatně nese ona. Samozřejmě další 4 pelechy a jeden gauč nejsou dost, našla jsem proto princeznu spát v krabici, ve který je hromada smradlavejch ručníků, protože jí do toho dávám k vyčuchání granule, aby jídlem trávila aspoň 2 minuty místo 2 sekund.

Člověk je prostě musí milovat. A bejt vděčnej, že má vyvýšenou postel, kam tihle trapiči nemůžou!

Jak jsme na Šumavě neměli těstovinovej salát

 

Po skoro dvou letech jsme sebrali odvahu a rozhodli se vyjet na dovolenou i s Majlou. Protože pobyt v přírodě má s tímhle chlupatým autistou stále k zenu hodně daleko, padla volba na už několikrát osvědčený polský pobřeží, protože rovinky. Akorát že počasí se s blížícím se termínem vypadalo míň a míň přívětivě, rozhodli jsme se nakonec pro jižní Čechy, protože rovinky.

Jih Čech naše myšlenky dovedl až k Šumavě, kde jsme ještě nikdy nebyli. Akorát jsme po cestě ztratili hlavní myšlenku – ty zpropadený rovinky, který zajistí, že i s pochroumaným kotníkem zvládnu výlety s Majlicí. Jestli totiž Majla někde umí pořádně zabrat, tak je to zásadně z kopce.

Jeli jsme ještě s kámoškou a jejím psem. Protože když už to nemá bejt oddech, tak ať to není oddech pořádně. Tři asociálové a tři psi naprosto odlišnejch povah jsou jistota, že se nudit nebudeme. Apartmán s názvem trojka byl jen třešničkou na dortu.

Bydleli jsme na samotě u lesa, a nákup surovin na vaření byl tak naprostý must have. Trvanlivý věci jsem pobalila doma, zbytek dokoupíme, něž dojedem, ať to máme čerstvý. Nápad jistě dobrej. V plánu byl těstovinovej salát s tuňákem a cottage sýrem. Kdybych ovšem nezapomněla koupit ten sýr a nezaregistrovala bych to až v době, kdy vařím těstoviny. Jonáš vyrazil zachránit situaci v nejbližší večerce. Cottage nebyl, omáčka na těstoviny naštěstí jo.

Další den si od nás Jonáš chtěl oddechnout a vyrazil autem do 20 minut vzdálenýho města pro cottage. Rovnou se zeptal, co ještě vzít, tak jsem mu to sepsala a poslala. Se sýrem na prvním místě. S kámoškou jsme už byly hladový, naštěstí je pak salát otázkou čtvrt hodiny. Kdo četl nadpis, asi tuší, že tak snadný to nebylo. „Ty mě asi nebudeš mít ráda, ale zapomněl jsem ten cottage.“ Směju se, jakože dobrej vtip, koukám na útrpnej výraz a dochází mi, že to, ty vole, není vtip, ale ADHD v praxi.

Na řadu přichází kuře. Dobrovolně bych maso na dovolenou nikdy nekoupila, ale nechala jsem se dotlačit kamarádkou, který to přišlo jako bezva nápad. Moje obavy se ještě prohloubily, když jsem zjistila, že je tam plynová trouba. Akorát jsem nevěděla, jestli se víc bát udušení plynem, nebo salmonely, protože v tomhle historickym krámu se to nepropeče ani omylem.

Nevadí, dáme to do zapejkací mísy, nakrájíme brambory, zalejeme smetanou… Oh wait, tady není zapejkací mísa. Ani pekáč. Nerezovej hrnec bude muset stačit. Po celý věčnosti a sežraný čokoládě se na ubytku zvedla teplota o 10 stupňů, ale vrchní část naší krmě byla stále tvrdá. Zapejkat něco v malý vysoký nádobě, když jde teplo jen zespoda, není až tak bezva nápad. V čase večerky ale večeře byla hotová a nikdo se z toho neposral.

Další den přišel na řadu zbytek kuřete, tentokrát v podobě stehen pečenejch na placatým plechu bez možnosti je čímkoli přikrejt. Zatímco se maso tepelně opracovávalo, prskal olej na stěny trouby a vytvářel kouř s rakovinnejma částicema, který jsme větrali průvanem do okolí. I tohle jídlo dopadlo nad očekávání dobře. Alobalovejch grilovacích pekáčků jsme si všimli až následně. To už jsme neměli ani kuře, ani vůli připravovat teplý pokrmy.

Vejlety a další fotky budou příště, ať to není tak dlouhý, Tak hodná na vás budu!

I Bejly si konečně zasloužil svůj příspěvek

 

Většinu blogový slávy dostává Majla, protože moji hlavu zaměstnává o pár desítek procent víc než Bejly. Ale kapka ke kapce… Svoje místečko si tady zaslouží i ten roztomilej chuchel chlupů s nevinnym výrazem. Protože je to taky pěknej kus debila.

Má jednu skvělou vlastnost, která nás už málem stála několik vodítek. Může chodit na volno kdykoli a kdekoli, to se pak stane hned, že vodítko zapomenete. Nevšímá si psů, zvěře, ani lidí, dokud s ním nenavážou oční kontakt. Když s ním ale vezmu i Majlu, tak najednou běhá u plotu a provokuje psy štěkotem, rozejde se mi pomalu pod jedoucí auto a předstírá hluchotu, vletí cizím lidem do zahrady honit kočku nebo jde zdravit důchodkyni, která už od pohledu nenávidí psy. To všechno kolikrát stihne během jednoho venčení, po kterým uvažuju o navýšení dávky antidepresiv.

A taky je trochu nenažranej. Kvůli jídlu rubal Tea, a s Majlou už měl taky pěknejch pár výstupů. V bezpečí je jen naše jídlo. Když jsme v dohledu. „Jé, tys uklidil tu bábovku.“ „Neuklidil, já myslel, žes jí uklidila ty.“ Chvíle přemejšlení, vzorečky mi běhají před očima. Půlka bábovky, pes, naše vzdálenost mezi psem a půlkou bábovky. A doprdele.

Včera jsem cvičila s Majlou, což Bejly většinou nenese úplně statečně, protože sice pracovat nechce, ale granulky by rád. Ale byl po večeři, takže no stress. Dotrénuju, vyjdu z místnosti, odměním ho a koukám, proč sušenku jí nenadšeně jako dítě růžičkovou kapustu. Well, tady něco nehraje. Sonduju a objevuju na zemi drobečky. Sonduju dál a vidím otevřený dvířka od skříňky s psím jídlem. Po bližším prozkoumáním si všímám, že se nám jaksi rozutekly psí sušenky, kterejch jsme kdysi měli 5 kg a teď jich tam ještě zbejvalo neurčitý množství. Podívám se na prázdnej pytel, podívám se na Bejlyho, kterej odfukuje a tváří se, že momentálně je i sezení nadlidská námaha. A doprdele.

Zrovna jsem odcházela pryč a nevěděla, jestli se mám víc bát, že nám tu zeblije byt, nebo že bude mít torzi. Zapla jsem kameru a doufala, že ani jedno. Naštěstí přežil ve zdraví. Akorát dneska prdí takovým způsobem, že si nejsem jistá, že to ve zdraví přečkám i já. Problém je, že je natolik natlakovanej, že občas prdí i nahlas. Což by nevadilo, kdyby se toho nebál a neutíkal před tím prdelním hřměním jako splašenej.

A ještě tady mám jedno malý zjištění na závěr. Když ve slově Bejly škrtnete E a Y a přidáte k nim A, K a O, vznikne jablko. Náhoda? Nemyslím si. Jestli totiž Bejly něco miluje, jsou to jablíčka všech barev, tvarů a velikostí. Miluje je natolik, že se naučil reagovat na zvuk samolepky, kterou z jablka sundavám, než ho jdu sníst. Na venčicím okruhu už zná všechny jabloně, a i když celou cestu vypadá, jako by byl v posledním tažením, v blízkosti těhle stromů hojnosti ožívá a přidává do kroku.

Leč někde jsou už jablíčka opadaná, shnilá a na ty na stromě nedosáhneme. Těžce se vysvětluje, že to není naše zlomyslnost. U jednoho stromu jsou dokonce napadaná za plotem, kam nedosáhnu taky. Naštěstí tu máme spřátelené dětičky tmavší pleti, který na nás vždy nabíhají s pokřikem PAMLSEEEEK, protože je necháme psy hladit a krmit. Tak jsem nově jejich malé hbité ručičky využila k lovení jablek za plotem. Spokojenost na všech frontách.

 

 

Zvelebujeme na plný obrátky

 

Mám ráda, když to kolem sebe mám hezký. Takže když jsme se sem stěhovali a společná zahrada byla plná suti a plevele, zajásala jsem, protože to znamenalo jediný. Všichni z baráku mají v píči a nikdo mi nebude kecat do zvelebování. Velká výhoda. Nevýhoda tkvěla jen v tom, že to budu muset dělat za svý.

Pár pytlů suti, litry potu, menší tisíce za kytky a cihly za odvoz – a ze zanedbanýho koutku vzniknul koutek docela příjemnej. Startovací čára nebyla nakreslená na nejlepším místě. Zahrada je několik metrů pod úrovní chodníku, kam slunce svítí pár minut denně, a to jen na některý části. Ale životaschopný to tam bylo. Množství vlaštovičníku, kopřiv a bršlice, u který zahrádkáři zapřísáhle tvrdí, že se jí bez chemie nedá zbavit, bylo větší než malý. Na jednu stranu mi bylo líto ničit byliny, na druhou stranu estetika. Tak jsem pořídila rycí vidle a na pěknejch pár hodin se zabavila.

Další část zahrady můj zrak trápila zrezavělou bránou. Nános rzi je natolik poctivej, že původní barvu by neuhádl už nikdo. Nejvíc se rez zakousla do spodních plechů, kterejma se už pomalu daly prostrčit ruce. Jonáš koupil plechy nový, aby Majla nepláchla, případně u toho kromě sousedovic čivavy nechytla ještě tetanus. Nový plechy za chvíli rez chytly taky, takže byl čas to vylepšit nátěrem.

Po menších urgencích mi Jonáš dovalil odrezovač, kde psalo, že se to má nanýst a po 24 h spláchnout vodou. Jednoduchý, efektivní, tak to mám ráda. Silly me. Odrezovač rychle mizel, tak jsem hledala na netu alternativy sehnatelný o víkendu a u toho zjistila, že to není normální odrezovač, ale nějakej průmyslovej roztok, kterej má rez konvertovat zpátky na kov. Alchymistův vlhkej sen.

Apoň mi po broušení nehrozí nedostatek železa, to na ruce nejsou pihy, ale vrstva rezavýho prachu.

A taky jsem zjistila, že se má nanášet na očištěnej povrch a ten nános lišejníku asi nebude úplně to pravý. Na zbytek jsem teda dostala kartáč a šroubovačku s brusným kotoučem. Brousila jsem to snad jediný 2 h, co nám na zahradu svítí slunce a málem tam nechala duši. Po 24 h jsem na to lila vodu a měnilo to barvu na bílou, jak psali na internetech. Jen co to ale uschlo, vypadalo to jak mastnej gril a děsně to lepilo. Přišel na řadu Chat GPT, kartáč, konev a manžel, protože tvl…  ono to kartáčem hezky pouštělo, ale než jsem dopucovala nějakou část a vytáhla konev, zase to zatuhlo, takže to chtělo trochu rychlejší souhru kartáče a konve.

V tu chvíli vyšla ven sousedka, která bydlí v suterénním bytě, kterej má jako jedinej svoji část zahrady. Brána je ale všech a nikdo se neměl ke koupi nový a když jsem se jí ptala, jestli je v pohodě s tím, že to natřu, vypadala, že je i ráda. To se změnilo v době, kdy jsem na bráně už skoro nechala duši a Jonáš pár tisícovek. Přišla nám položit otázku, jestli nekoupíme bránu novou, když je to taková práce (a taky měla strach o svoje hortenzie, protože se do zahrady valily litry vody s průmyslovým čímsi, co mi v nezředěný podobě udělalo bílý fleky na hodinkách). Ani mě nehne, jestli bránu někdo půjde sundat, přilepím se na neočištěnou lepivou část a budu hlasitě protestovat! Natřít barvou jsem to totiž nestihla, protože zatímco je všude sucho, v Jablonci začalo pršet.

Máme tady stupid neighbour contest?

 Pamatujete, jak si chtěl soused Majlou zabít čivavu a pak mě za to nahlásil na policii, žejo? Tak přesně po půl roce od tohohle křtu Jabloncem jsem dostala do schránky tohle:

Mísilo se ve mně hodně pocitů. Špetka křivdy, ždibíček beznaděje a pár gramů čirý nenávisti. Nakonec se na prvních příčkách usadil strach z vysvětlování s obrovským údivem, kolik že promile to musíš mít, aby ti Majla připadala jako německej ovčák trhající ploty.

S oporou neurolu a milujícího manžela jsem vyrazila vysvětlovat na magistrát. Ještě před tím jsem se poradila s AI, jak se obhájit – její rady, abych o sousedovi nemluvila jako o debilovi, byly až bolavě trefný.

Paní na magistrátu byla přítomností manžela poněkud zaskočená, ale když viděla můj utrápenej výraz, že tohle je moje premiéra, co na mě někdo zavolal policii, tvářila se značně chápavějc. Posadili jsme se, nastartovala počítač a předčítala, co se stalo. Následně se ujistila, jestli jsem majitelkou toho německýho ovčáka. Jo i ne, žejo. Dilema jsem vyřešila tím, že jsem jí tu ozubenou bestii ukázala na fotce. Pak už bylo snadný vysvětlit, jak čivava opakovaně napadala mýho předchozího psa a majitelé měli na párku. A že se holky nebudou kámošit zjistili už kdysi, když jim podběhla pod plotem na příjezdovou cestu a Majla jí zahnala zpátky. Po necelý hoďce jsem odcházela o půl litru potu a dvě stovky lehčí. Kdyby tušili, že vyváznu tak levně, tak by mi asi radši donesli zacálovat tu veterinu, smolík.

Každopádně tím to neskončilo. Tihle psí zaříkávači, který se psem chodej ven jen, když svítí slunce, a to ještě maximálně před barák nebo na zahradu, si pořídili štěně. Trvalo necelý tři tejdny a z hodnýho štěňátka se stal další chlupatej vývržek z pekla. A protože Majlina reaktivita se výrazně zlepšila, bylo to adekvátní navýšení obtížnosti během návštěv zahrady. Akorát uřvaný duo trhá bubínky, a i když jsem maličkato zlomyslná, tak nechci bejt navrch ještě hluchá.

Aby mi na zahradě bylo ještě o chlup příjemnějc, čistil si někdo jinej ze sousedstva přes plot garáž. Kam namýst střepy, lišejník a tři kolečka mechu? Jo, mně na trvalkovej záhon. Děkuju převelice. To mám nejspíš za to, že jsem jim v zimě odmítla přestěhovat svůj půltunovej vyvýšenej záhon spojenej se zemí a jim tam právě proto do garáže chodil zloděj.

Ani to mě ale nenaštvalo natolik, abych překonala lenost a napsala blog. Poslední motivátor byl fakt, že ke dvěma uřvaným psům si pořídili štěně ještě jedno. Zanedbávat jednoho psa je pro začátečníky, zkriplit dva psy je už o něco pokročilejší level, ale když chceš bejt v něčem fakt dobrej, tak sky is the limit. A snad i ten novej plot.

Je libo trocha oxidu uhelnatého?

 

Dneska jsem se probudila říkala jsem si, že by byla škoda, kdybych měla produktivní pracovní den. A tak jsem se rozhodla, že místo toho udusím sebe a jedním šmahem vezmu i oba psy. Beztak jeden furt jen řve a na druhýho mám zase chuť řvát já.

Takhle to úplně nebylo, ale výsledek dost podobně vypadat mohl. Totiž o víkendu jsem okusila, jaký to je, když přestane topit plynovej kotel, a žádná pecka to nebyla. Se servisákem na drátě se v tom Jonáš trochu pohrabal a naštěstí to nebyla žádná pecka ani následně. A kotel zase kotlil, jak se patří. Akorát jistota tepla byla maličko otřesena.

Dneska dostala další ránu – to jsem okusila, jaký to je, když netopí krbovky, který dohání to, co ani plynovej kotel v tomhle prvorepublikovym bytě se stropama vyššíma než schodek v rozpočtu, nezvládne. Naložila jsem do něj dřevo jako každej den, otevřela průduchy, zapálila a začala čuchat, že tu něco nehraje.

Čichovej vjem mi potvrdil i zrak. Ze všech otvorů se valil kouř dovnitř. Dokonce jsem tak našla i otvor, o kterym jsem dodnes nevěděla, že tam je. Někdy komín blbě táhne a nechce se to rozhořet, tak jsem tam nešvihala trochu kartonu. Když nehořel ani papír, došlo mi, že je tu něco blbě.

Jenže když jsem otevřela dvířka, hořet to začalo, směr ohně a kouře šel neomylně dovnitř bytu. Takže výsledek je, že to nehoří tak, aby to byt ohřálo, ale hoří to dost na to, abych se udusila. Že bych tu chtěla čekat několik hodin, než to dodoutná, se říct nedalo. Už tak tu se všema otevřenejma oknama teplota dosahovala příjemných 16 °C, ale viditelnost byla pořád spíš nic než moc.

Našla jsem teda největší hrnec, co tu máme a pohořívající dřevo a brikety jsem do něj naházela, abych to následně mohla v koupelně zalejt vodou a vygenerovat další oblak toxickýho kouře. Well done. Teď mám vanu plnou mokrýho ohořelýho čehosi, který nevím, kam dám.

Nervní jako debil jsem u toho pojídala čokoládu jak chleba, a do toho všeho zazvonil školník zdejší ZUŠky, se kterým jsme byli dohodnutý, že si vyzvedne harmoniku, kterou po nás poslala babička. Byl trochu zaraženej a snažil se vzít roha co nejrychlejc. Myslela jsem si, že je to štiplavým pachem kouře. Dokud jsem si v zrcadle nevšimla, že jsem měla čokoládu úplně všude, včetně zubů. No nic, najednou umřít na udušení nevypadalo tak špatně.

Kolem a kolem mám doma zimu, vrstvu popela jak v Pompejích a smrdím jak kdybych si spletla udírnu se saunou.

Jo, a zrovna nedávno se nám vybily baterky v hlásiči CO, který měly držet ještě další tři roky. Stalo se to v noci, kdy na nás křičel, takže to Jonáš jen vypnul a dál to neřešil, protože když se doteď nic nestalo, nestane se nic ani dál. Well, hádám, že tuhle jistotu nám to trošku rozbilo.

 

Největší úspěch? Nezabila jsem sebe ani psa

 Vlastně jsem ani nestihla udělat roční shrnutí od toho blbýho nápadu adoptovat si Majličku. To znamená, jediný, už nejsem tak zoufalá a nepotřebuju se z toho vypsat co dva tejdny. Ne, že by Majla byla o tolik lepší, ale naučila mě nemít žádná očekávání. I to je vlastně progres.

Takže pojďme zabilancovat:

• Kola: z původního zabíjení na 200 metrů zvládá bez větších emocí, aby kolem ní projelo. To ale neznamená, že stejně v pohodě vyřeší, když kolo někdo vede. Dvě odlišný věci, to je jasná věc.
• Kamiony: dokud jedou tak jsou jen středně děsivý, jakmile stojí a u toho jim ještě přede motor, tak jde o život a je potřeba to dát patřičně najevo. Jestli mě Majla něco naučila, tak sakra dobře držet vodítko a nosit nesmeky i když je jen trochu kluzko.
• Psi: z neustálýho řvaní na všechno, co vypadá jen trochu psovitě, se dostala do fáze, kdy občas zaslechnu, jak majitelé druhýho psa vykládají tomu svýmu, ať se podívají, jak je pejsek vychovanej. A pak tu jsou momenty, kdy bych tyhle věci říkala já jí, ale přes řev mě moc neslyší.
• Vycházky: ve městě v menším provozu dobrý, je to frajer jak hovado a většinu cesty vnímá a jde na prověšeným vodítku. V lese jsem se naučila střídat strany, ať mě táhne do pangejtu vždycky podobně dlouhou dobu a nemám křivý záda. A radši hledáme trasy jen po rovině, protože moje noha funguje stále tak na 70 %. Velká radost. Přesně proto jsem chtěla psa.

Spoustu pejskařů jsem během roku překřtila, aby Jonáš hned věděl o kom mluvím. Zatímco s Teoušem jsme lidi pojmenovávali po jménech jejich psů a potkávali jsme tak paní Amálkovou, paní Edíkovou a podobně. s Majlou jsme se ke jménům psů nedostali. A musíme se spokojit s Tupou bábou, Starým zmrdem nebo Kokotem s německým ovčákem.

Starej zmrd je ten pohádkovej dědeček, na kterýho jsem řvala už po chvíli vlastnění tý mojí střapatý radosti. Jeho hobby se od tý doby stalo to, že na mě číhal za auty a vyrážel přímo proti nám, když jsme byly dostatečně blízko. Že jeho pes řve jak o život? Nevadí, hlavně že zkazí den někomu jinýmu. Když to Majla začala ustávat a řval jen jeho pes, bylo to hodně mňam mňam. 

U Tupý báby jsem si ale musela sáhnout do svědomí. Začala jsem jí vídat s jinym pejskařem, jehož psa Majla nechtěla zabít, postupně jsem ji začala zdravit, vysvětlila situaci a po pár dalších tejdnech se oba psi zvládají už potkat v klidu. A to na sebe ječívali oba. Takže si Jonáš musí zvykat na novou přezdívku, protože se fakt cejtim provinile.

Během roku jsem nakoupila asi 8 knížek o psech, výchově a komunikaci a zvládla je i přečíst. Mám za sebou hodiny online kurzů a webinářů od lidí z celýho světa. Taky jsem vyzkoušela 6 cvičáků, z toho 3 osobně, zbytek online. A odnesla si z toho hlavně to, že cvičit psy a vydávat se za odborníka může každej. A to bez prdele, žádnej certifikát netřeba. A ani moc vědomostí a pochopení o tom, jak zvířata fungujou. 

A tak jsem se třeba za 900 stovek dozvěděla, že aby pes pochopil NE, mám ho vystrašit (což u psa, kterej se bojí všeho novýho, fakt chceš) a že jí mám odepřít všechny hračky, čuchání a žvejkání, protože je závislá na dopaminu. Místo toho jí mám doma uvazovat, ať se naučí seberegulovat. Což je perfektní rada od někoho, kdo hulí jednu ikosku za druhou a má viditelně vřelej vztah k jídlu. Just saying.

Náš odborník na lovecký psy chtěl vyzkoušel elektronický obojek s tím, že uvidíme, jak to zvládne. Na doplňující dotazy reagoval ublíženě. Naštěstí nejsem jediná, kdo má pocit, že egíčko mu práci značně komplikuje.

Rady jako, že v lese vypíná, protože chce běhat, byly taky moc nápomocný. Jako běhat stopro chce, za zvěří a ne se mnou v patách. Ale asi lepší než rada, ať jí do lesa neberu. Zatím největší smysl dávají webináře od Šusty a online setkání se cvičákem Koira, kdybyste někdo chtěl o psech slyšet něco, co má hlavu a patu. 

Teď mám před sebou další online kurz, tak dám vědět, jak to půjde. Vyhazování peněz za vzdělávání se ohledně psů je momentálně moje největší hobby. A protože není potřeba žádnej certifikát ani sebereflexe, možná ty psy začnu cvičit taky, ať se mi vrátí náklady. :D