Je libo trocha oxidu uhelnatého?

 

Dneska jsem se probudila říkala jsem si, že by byla škoda, kdybych měla produktivní pracovní den. A tak jsem se rozhodla, že místo toho udusím sebe a jedním šmahem vezmu i oba psy. Beztak jeden furt jen řve a na druhýho mám zase chuť řvát já.

Takhle to úplně nebylo, ale výsledek dost podobně vypadat mohl. Totiž o víkendu jsem okusila, jaký to je, když přestane topit plynovej kotel, a žádná pecka to nebyla. Se servisákem na drátě se v tom Jonáš trochu pohrabal a naštěstí to nebyla žádná pecka ani následně. A kotel zase kotlil, jak se patří. Akorát jistota tepla byla maličko otřesena.

Dneska dostala další ránu – to jsem okusila, jaký to je, když netopí krbovky, který dohání to, co ani plynovej kotel v tomhle prvorepublikovym bytě se stropama vyššíma než schodek v rozpočtu, nezvládne. Naložila jsem do něj dřevo jako každej den, otevřela průduchy, zapálila a začala čuchat, že tu něco nehraje.

Čichovej vjem mi potvrdil i zrak. Ze všech otvorů se valil kouř dovnitř. Dokonce jsem tak našla i otvor, o kterym jsem dodnes nevěděla, že tam je. Někdy komín blbě táhne a nechce se to rozhořet, tak jsem tam nešvihala trochu kartonu. Když nehořel ani papír, došlo mi, že je tu něco blbě.

Jenže když jsem otevřela dvířka, hořet to začalo, směr ohně a kouře šel neomylně dovnitř bytu. Takže výsledek je, že to nehoří tak, aby to byt ohřálo, ale hoří to dost na to, abych se udusila. Že bych tu chtěla čekat několik hodin, než to dodoutná, se říct nedalo. Už tak tu se všema otevřenejma oknama teplota dosahovala příjemných 16 °C, ale viditelnost byla pořád spíš nic než moc.

Našla jsem teda největší hrnec, co tu máme a pohořívající dřevo a brikety jsem do něj naházela, abych to následně mohla v koupelně zalejt vodou a vygenerovat další oblak toxickýho kouře. Well done. Teď mám vanu plnou mokrýho ohořelýho čehosi, který nevím, kam dám.

Nervní jako debil jsem u toho pojídala čokoládu jak chleba, a do toho všeho zazvonil školník zdejší ZUŠky, se kterým jsme byli dohodnutý, že si vyzvedne harmoniku, kterou po nás poslala babička. Byl trochu zaraženej a snažil se vzít roha co nejrychlejc. Myslela jsem si, že je to štiplavým pachem kouře. Dokud jsem si v zrcadle nevšimla, že jsem měla čokoládu úplně všude, včetně zubů. No nic, najednou umřít na udušení nevypadalo tak špatně.

Kolem a kolem mám doma zimu, vrstvu popela jak v Pompejích a smrdím jak kdybych si spletla udírnu se saunou.

Jo, a zrovna nedávno se nám vybily baterky v hlásiči CO, který měly držet ještě další tři roky. Stalo se to v noci, kdy na nás křičel, takže to Jonáš jen vypnul a dál to neřešil, protože když se doteď nic nestalo, nestane se nic ani dál. Well, hádám, že tuhle jistotu nám to trošku rozbilo.