Zrzavci, zas a znovu

Dospělost mě stále úspěšně obchází. Možná nějaká reakce na to, jak mi lidé říkali, že když půjdu na osmiletý gympl, skončí mi dětství. A tady jsem, o spoustu let později (přesné počty po mně nechtějte, já z něj nakonec odešla - kvůli matice) a dospělost stále nikde. Pořád se směju vlastním vtipům, jako vrchol návštěvy fastfoodu považuji prásknutí papírového sáčku a nejvděčnějším zdrojem zábavy je trollení Tea. Ne, že by mi to nevracel.

Dlouhá procházka, kopce, slunko les a klid. Vedle cesty jsem uviděla malou tůňku. Osvěžení! Ronald se šel napít, přední tlapy se probořily do vody. Usoudil, že větší námaha bude vycouvat, tak se odevzdaně probořil celý, odsplýval na druhou stranu a vylezl tam. Hlavně nevynaložit moc zbytečné energie. Teo manicky pobíhal, tak jsem si ho zavolala, ukázala směr voda a řekla "Hop!". Teo nesnáší vodu, byl to jen můj škodolibý pokus, rozhodně jsem nečekala, že skočí placáka přímo do tůňky. Až mě zamrzelo, že jsem tak podryla jeho důvěru. Samozřejmě až poté, co jsem otřela slzy smíchu. Na druhé "Hop!" se mi nejenže nevybodl, on ještě vylepšil skokový skill. Aby se vody nedotkl ani pacinkou, skočil elegantně až na druhou stranu, která byla vzdálená minimálně dva metry. Není úplně blbý. Ale občas je třeba to otestovat, co kdyby.

Ronald už je po neustávajících posměšcích na dietě. Z večeří složených z větší části z nastrouhané zeleniny moc nadšený není. Zelenina je dobrá jen, když ji jíst nemusíte, pouze můžete. Tak to bere Teo. Do pokoje přišel s obrovskou mrkví. Myslela jsem, že jí vyfasoval od kamaráda, u něj mi nevadí, že mi psa krmí, neřešila jsem to. Akorát jsem se spletla, Teo si z jeho přepravky s jídlem udělal samoobsluhu. Dala jsem kus mrkve i Ronaldovi, jen tak, pro tu škodolibou radost - ten ji fakt rád nemá, ale byla to otázka cti, s výrazem to-ti-nezapomenu-ty-svině ji začal pomalu okusovat.

Pokusím se psí články omezit, ale když dny trávíte se stejně postiženým kamarádem a jeho retardovaným psem, je to těžké. Jsme horší než matky na mimibazaru. Ještě chvíli a začneme používat mateřský plurál. Jestli se to stane, zabijte mě, prosím.

Za tuhle škodolibou fotkou se nám pomstili útěkem za zvěří. Oba. Belgický důstojník veze britský tank.

A zdokumentovaný skok:

V(d)ěčný zdroj zábavy

Internetové diskuze byly vždycky zdrojem škodolibého potěšení. Komentáře pod články na novinky.cz otvírám jen, když mám deprese z toho, že jsem v životě ještě nic nedokázala, vždy se pak cítím aspoň inteligentní a ve spojení s realitou. Taková léčba šokem.

Na vinted.cz jsou diskuze mnohdy výživnější.

"Mohu otěhotnět, když jsem měla nechráněný sex?"

"Mám otevřenou zlomeninu, myslíte, že bych s tím měla k lékaři?"

"Přítel mě bije, mám mu dát šanci? Jinak je hrozně hodný."

"Přítel se dívá na porno, je to podvádění?"

Poslední zajímavé téma bylo o poštolce, která hodiny a hodiny seděla na parapetu. Vypadala zdravě, leč odletět se jí nechtělo. Slečna se ptala, co s tím. Normální rady, aby zavolala záchrannou stanici a zeptala se tam, se tam naštěstí objevovaly hojně, zbytek byl ovšem velmi výživný.

"Hlavně pozor, i když je malá, tak ze strachu může zaútočit a vyklovat ti oči." Ne asi, poštolka, roztomilý zabiják. Nejdřív na vás nevinně zírá, a když ácháte nad její křehkou roztomilostí, rozletí se, křídly si přidrží vaši hlavu a začne vám bez milosti klovat do očí, dokud tam nezbydou prázdné jamky.

"Pravidlo číslo jedna: nesahat. Ať najdeš jakýkoli zvíře/mládě, pokud není vyloženě zraněný, nesahat, nemusí bejt opuštěný, rodič může být jen pryč a pokud to zvíře osaháš, už se k němu nevrátí." Ale notak, pták není savec, tam mu můžete mladý osahat a poprskat, jak se vám zlíbí, bude mu to šumák. Jen asi není dobré mít hobby, které spočívá v sahání na cizí ptáky.

Rada stejné slečny: "Jako první pomoc každopádně souhlasím dát mu poblíž misku s vodou, případně nějaké ovesné vločky, zrní nebo ulovit žížalu - třeba má hlad." Protože makrobiotická strava už se stala populární i v dravčích kruzích. Kdo by žral myši, to je mainstream. K vločkám bych doporučila ještě trochu ovoce.

"Prej nesahat, minulý týden jsem myla okna a přistála mi na ruce, už tu máme dvě, protože to lidi krmí." Ok, že důchodci krmí holuby, na to jsme si všichni zvykli, ale pohled na důchodce, co kolem sebe rozhazuje kusy masa? Leda, že by bylo v kaufu v akci.

Dřív jsem trochu přičichla k sokolničení, nejsem odborník, ale stále mám něco, co většině obyvatel chybí - selský rozum a schopnost používat google.

Jsem k narozkám dostala kreslící náčíní, tak se jdu naprosto mimo téma pochlubit

Zajímavý a poutavý nadpis

Psí bromance je ještě vtipnější, než se z počátku zdálo. Spíše pro majitele, než pro psy samotné, ale není na škodu občas jim připomenout, že jsou z útulků a nikdo je nechtěl. Svět je nemilosrdný ke všem, ať už jste tlustý, nebo krásný a hebký na omak.

Na obou jsou krásně vidět rozdíly v temperamentu - když pustím z vodítka Tea, za dvě sekundy o něm nevím, jen slyším vzdálené vžžuuuum. Když je odepnut Ronald, jediný rozdíl je, že nemá mezi sebou a páníčkem natažené vodítko, vzdálenost se nemění.

A Teo moc rád skáče, nebo možná ne tak rád, ale jde mu to a za žrádlo udělá cokoliv. Ronald na druhou stranu velmi dobře umí simulovat překážku. Takže se tyto dvě schopnosti výborně doplňují. Nejdřív na mě nevěřícně zíral, co to po něm chci, jestli mi nepřeskočilo. Vyndala jsem pamlsek a Ronaldova existence už nadále nebyla tak důležitá. Velmi cílevědomě se odrazil všema čtyřma a vyletěl asi metr a půl do vzduchu. Leč zapomněl v tom zápalu zabrat i trochu dopředu. Dopadl na Ronalda. I jinak klidný Ronald se otočil a vrknul něco ve smyslu, jestli to není úplný kretén, že mu skáče na záda. Je, samozřejmě, že je, ale tohle nebyla jeho vina.

Na bytě pak Teo uviděl u okna mouchu, za zuřivého máchání hlavou, vrčení a štěkání se ji snažil dostat. Neuspěl, Ronald přišel, otevřel tlamu, moucha mu tam vletěla (mouchy mají rády smrad, takže promyšlená taktika) a on si sežral. Teo byl zklamán a ohromen zároveň. Šel mu za to ukrást hračky.

Další rozdíl je ve způsobu, jak ničí nervy páníčkům při bouřce. Když je někdo doma, Ronald jen přijde a začne na vás velmi svědomitě slinit. Když doma nikdo není, trhá dolů parapety, otvírá okna, skáče z nich, kouše do žaluzií a krvácí po bílých předmětech. Teo jen zmateně pobíhá, takže žádná odchylka od normálu. Ovšem když Tea potká bouřka na vycházce, odmítá se vymočit. Což je výborné, když jdete po jedenácté hodině večerní venčit s vidinou brzkého spánku. Nikoli, Teo se zastaví, zírá na blesky a pak se snaží vlézt do každého panelákového vchodu. Kdyby se předtím stejně urputně nesnažil dostat ven, měla bych pro to větší pochopení. Dále se rozhodne skákat za každý plot, což je trošku legrační, protože ho mám na odpruženém vodítku.

Nekupuj, adoptuj. A pak se zblázni.

A zde lehce nekvalitní video jako důkaz, nestihla jsem ani jednoho natočit včas, ale dějou se i horší věci. Stačí se podívat na Novinky.cz do komentářů a tohle vám bude připadat ještě krásné.

Zrak je přeceňovaný

S očima mám problémy stále, teda ono je toho už tolik, že ty oči zas tolik nevnímám. Nejsem si jistá, jestli je to dobrá nebo špatná zpráva.

Každopádně lidé okolo se mi stále snaží pomoct víc než odborníci. Což je na jednu stranu hrozně hezké. Díky jednomu takovému dobrému skutku kamaráda jsem se rozhodla napsat recenzi na oční kapky. U nás nesehnatelné. Za což by český spotřebitel byl měl být rozhodně rád.

Začneme postupně. Obal vypadá velmi stylově, leč trochu jako obal od kondomů. Možná se tím výrobce snaží naznačit, že vám to s očima fakt vyjebe. Po otevření jsem myslela, že zírám na malou lahvičku s parfémem. Ono to možná není tak daleko od pravdy, zkuste si totiž dát svůj oblíbený parfém do oka, garantuji, že nezažijete ani poloviční muka, jaká jsem zažívala, když jsem si to do očí kápla tohle. Naštěstí jsem zkusila jen jedno oko, to bolavější, protože to se obětovat v nejhorším může. Prostorové vidění je sice taky fajn, ale kdo neriskuje… všichni to známe.

Po několika minutách křiku a svíjení se v bolestech jsem se podívala do návodu, jestli to fakt má být do oka. Ano, má. Obrázek to tam naznačoval naprosto jasně, leč zbytek byl japonsky. Čekala jsem, kdy mi začnou rašit chapadla. Obraz se mi rozpixeloval.

Trvalo to jen nějakých slabých pět minut a byla jsem schopná oko otevřít úplně. Znáte ten pocit, když si vypláchnete ústa hodně pálivou ústní vodou? Ten, jak vám přijde, že vám sleze sliznice a oloupe se maso? Tak tenhle pocit jsem měla ve svém oku. Protože víte, co Japonci dávají do očních kapek? Mentol, ty vole, mentol! Smutné a lehce děsivé je to, že z toho složení se ten mentol jeví jako nejšetrnější složka. Tohle kombo krásně doplňují kyseliny a látky, o kterých jsem si jistá, že v Evropě nejsou legální.

Ale když to vezmu kolem a kolem, najednou mi ta bolest oka nepřišla tak hrozná. Může to být horší, znatelně horší!