Novej rok, novej start, optimismus a tak? Ne děkuji, to není nic pro mě.
Můj dvacet dvacet zatím vypadá tak, že se mi nedaří najít trvalou práci a živnostničení se stává nákladným koníčkem. Do kapsy hluboko a Teo na to má nos. Klasicky to končí tisíci na veterině s tím, že vlastně nevím, proč problémy má.
Objednala jsem se na kontrolu, abych nemusela čekat. Nasadila jsem mu košík a vydala se tramvají. Teo košík nemá rád, ale zato má rád sundavání košíku o lidi. Když se mu to nepovedlo, zafixoval pohled na mase, který si s sebou někdo vezl jako svačinu do práce. Dobrý kilo syrovýho masa v igeliťáku. V úrovni psí hlavy. Tolik otázek.
Pes se nenajedl a maso zůstalo celé. Takže frustrace veliká. Moje taky, protože jsem přejela zastávku. Vytáhla jsem telefon a chtěla se odnavigovat zpět. V tu chvíli si Teo vzpomněl, že má košík a šel si ho sundat o trávník. O trávník, na kterym bylo hovno. Pokračovala jsem v cestě s telefonem v jedný ruce a s košíkem s hovnem v druhý, podstatně nataženější od těla. Super, jdu včas, to si stihnu odskočit a košík vyčistit, než to tam zaschne.
A realita? Vrata zavřený a nikde nikdo. Chvíli čekám a vidím, jak z ordinace vychází doktorka i se sestrou v civilu a… mizí. Než jsem vyhodnotila situaci, přijel DPDéčkař a zavolal jim. Nic. Znova. Nic. Napotřetí se dozvěděl, že jsou v servisu a přijdou do 15-20 minut. Ok?
Chvíli jsem se bezmocně vztekala a pak šla domů. Pěšky. Protože pamatujete na ten košík? To hovno tam pořád bylo. Po nějaký době, kdy jsem si našla jinou veterinu, kam bych zamířila, zazvonil telefon s omluvou, že musely jet utratit nějakýho psa. No, jednomu z nás lhali.
Ten den vesmír ještě vztyčenej prostředníček nestihl sundat, takže po vystoupení z tramvaje nás míjela skupinka lidí, co by neměla mít žádné zvíře, natož bulla, s nějakým bull mixem. Pes se kamarádit nechtěl. A vyrval se laxním majitelům z vodítka a šel po Teovi. Když vidím, že jsou síly vyrovnaný, tak to extra neřeším, tady jsem ale napřáhla nohu ke kopanci, abych je oddělila, ale než noha narazila na cíl, chytli si ho zpět na vodítko. Tak jsem tu napřaženou nohu tak elegantně stáhla a dělala, že jsem jim psa nakopnout vlastně ani nechtěla.
A protože už toho mám dlouhodobě trochu víc, než moje psychika zvládá, objednala jsem se k psychologovi. Odčekala jsem si víc než dva měsíce, byla na místě včas a v tu chvíli telefon. "Dobrý den, zapomněl jsem si doma telefon, tak jsem se musel vrátit." No, děkuju pěkně, já v mrazu těch 20 minut počkám, horší to už nebude. Snad.
