Jonáš pracuje pár týdnů trochu z ruky, takže přespává v místě pracoviště. Jenže to pracoviště je akorát kus bahna s pustinou kolem. Není to zatím hezký místo ani pro lidi, natož pro psa. Takže toho přerostlýho dacana hlídám já.
Než odjel, byli jsme poctivě venčit v lese, aby aspoň večerní venčení bylo trochu víc v klidu. Vodím si je oba na rozdvojce jak čivavy, akorát že smýknout někam minipsy nebo tímhle kolosem s minimozky, je poměrně rozdíl. Zpět k venčení v lese. Unavilo spíš nás než je, spíš psychicky, než fyzicky. Méďa začíná pubertálně vzdorovat. Moc se mu nechce do plnění povelů, ale běda, když se otočíme a začneme mu utíkat, to vykvíkne a letí jak střela. "Ježiš mami, jsem dospělej, si můžu dělat, vole, co chci," řečeno jedním dechem s otázkou, co bude k večeři a kdy dostane kapesný.
A Méďa má taky moc rád hovna v jakýkoli podobě. Žraní je stejně super jako válení se v nich. Tentokrát díky konzistenci nalezenýho exempláře bylo vhodnější se v něm vyválet. Takže v prvním kilometru jsme měli psa hnědýho v jinym odstínu, než byl doteď. Pravděpodobně lidským výtvorem. Po pár metrech byla u cesty voda. Jindy bych ho asi za to, že do ní skočil, přerazila, protože byla fakt zima. Teď jsme mu tam na povzbuzení ještě hodili pár klacků.
Večer Jonáš odjel a já si šla přesadit kapradí, který přerostlo svůj květináč už před nějakou dobou. Oba pitomci měli v hubě po jednom míčku. Jenže jeden ho žužlá s takovou intenzitou a nadmírou slin, že mu vždycky odletí na druhou stranu místnosti. Druhej je lakomá čůza. Takže to vyústilo ve rvačku v mém kapradí.
Když už to nešlo oddálit, připnula jsem poprvý dvojvodítko sama. Fungovalo by perfektně, kdyby Méďa s nadskokem nechytal Tea za krk a Teo s nadšením ze hry nepadal na zem. Fungovalo by to určitě bez chybičky, kdyby Méďa neměl jako koníček tahání malých kmínků místo klacků. A určitě by to fungovalo dokonale, kdyby měli trochu synchronizovanou potřebu a neodtrhávali se od močení a tlačení.
Ráno jsem chtěla spát tak minimálně do dalšího rána a vyhnout se venčení, co to jen šlo. Jenže to by mě nesměl vzbudit zvuk zvracení. Méďa opět vyzvracel ponožku. Kde ji vzal, nevím.
Připnula jsem je a vydala se čelit peklu. Ověšená házečkou, pamlskovníkem a pytli pod očima, jsem se pustila do mise unavit je aspoň trochu. Nápad unavit je házečkou by byl skvělej a fungoval by, kdyby Méďa dával pozor a místo ublíženýho vykvíknutí běžel za míčkem. Plán by to byl bezchybnej, kdyby se neprobral v momentě, kdy s tím Teo běží zpět, a nezačal mu štěkat do obličeje. Končí to tak, že Teo pro to běží, ale nechce to kvůli Méďovi nosit a Méďa, kterej umí nosit perfektně, pro to nechce běhat, protože má reakční oblouk vedoucí přes půl republiky a pak se pro to už běžet bojí. A házet jednou rukou míček a přidržovat druhou rukou rychlejšího psa, se nejeví jako úplně smárty smárt řešení.
Schovala jsem házečku a chtěla jít domů. Jenže dneska mrzlo a Méďa očividně bude zimu milovat. Celou cestu po louce mu povolovaly nohy a padal do trávy, housenil se z kopce dolů a u toho trhal trsy trávy. Neměla bych nic proti tomu, že žere trávu. I tady je ovšem jedno velký ale. On jí žere bez kousání a ona se pak zákonitě v celý dýlce objeví na druhý straně. A zatímco mu z řitě visí bobek na vláknech z trávy, snaží se před tím utýct. Což je v jeho hlavě sice perfektní řešení, v realitě se ta nálož začne smýkat ze strany na stranu a obalí mu ty jeho dokonale nasrstěný stehna.
Když dáš prát čuchací dečku a seš v jeho očích za zrůdu.
