V zemi Piotrů a Wojtků

Podle čeho vybíráte dovolenou? Podle ceny, svých snů nebo podle toho, jak se tam bude líbit psům? Jak asi tušíte, my se přiklonili k variantě třetí.

S Jonášem, kámoškou, dvěma smradlavými psy a jedním vymydleným vipetím aristokratem jsme se vydali do Polska k moři. Chorvatský pláže jsou prázdný, tak co teprve ty u moře, který je jen pro otužilce? No… možná jsme měli věnovat minutku rešerši a zjistit si, že v Polsku to žije. A že jedeme do totálně turistický oblasti, kde na domorodce nenarazíte, protože takovej druh se tam prostě nevyskytuje.

Ubytování vybírala kámoška na základě doporučení dalších chrtařů. Levný spaní, psi bez příplatku a pláž skoro za rohem. Yey! A pak jsme tam přijeli a zjistili, že v ceně jsou nejen psi, ale i hejna komárů. A že nikdo nemluví anglicky a taky moc neumí čísla. Všichni tři jsme vešli na recepci, kde se recepční ujistila, jestli máme ubytování pro dva. No nemáme. Tím se nenechala rozhodit, olízla si prst, aby mi mohla podat papír k vyplnění a dovedla nás na pokoj. Později jsem si všimla, že papír obsahoval poučení o koronaviru (a možná i ten vir samotný). 

Později jsem si všimla, že na tři lidi máme dvě deky. Na pokoji byla jedna stočtyřicítka a jeden rozkládací gauč. Na tom jednolůžku vydávajícím se za dvoulůžko byla ale naférovku položená jen jedna jednolůžková deka a pod ní bylo prostěradlo napnutý na doraz. Jen co jsme si sedli, tak se z obou stran vymrštilo a postel vypadala, jako kdyby měla tanga.

Naštěstí spí psí aristokrat v posteli a kamarádka si vozí vlastní deku. Tímto nás zachránila od mnoha hádek a násilí, protože já prostě deku chci celou a dokud v ní nejsem zamotaná jako buríto, tak se nevzdám.

Po hraní tetrisu, se nás všech 6 na pokoj vešlo a my mohli na první průzkum terénu. Jako prvotřídní asociál jsem zděšeně brblala a snažila se nedýchat, abych nezvýšila pandemický číslo. Pak mi došlo, že vlastně už nastydlá jsem, takže jsem docela v klidu. Než jsme zjistili, kudy se chodí na pláž, udělali jsme si pěknou zacházku do centra, kde se to hemžilo půjčovnama různých vozítek, který se pletou mezi auta i chodce, vkusnými magnety a dalšími turistickými nezbytnostmi.

Taky jsme záhy zjistili, že Poláci milujou psy. Respektive mlaskání na cizí psy a sahání na ně bez dovolení. Takovej národní sport. To s sebou neslo i klady, protože tam pes byl každýmu šumák a my je měli na pláži volně. První metry, kde je hromada lidí, je i hromada košů. Naši miláčci dělali ovšem svoje hromady zásadně až poté, co jsme minuli poslední koš. Takže někteří z nás měli hovno v batozích, další pak v botě. (Boty v tu chvíli nebyly na nohou, nemějte obavy.)

Další den jsme zjistili, že jediný nádobí na pokoji jsou špinavý hrníčky. Do čeho si udělat snídaňovou kaši? Aristokratická psí miska to jistila.

Všichni jsme ale byli z moře totálně nadšení. I Teo, kterej nenávidí vodu, se vrhal do vln a kradl Méďovi balónek. Protože z nějakýho důvodu vlny nejsou tak děsivý jako klidná voda. Jen pan vipet byl po celou dobu upřímně nešťastný. Nenáviděl písek, nenáviděl vodu, nenáviděl horko. A tak se aspoň pomstil tím, že cizím lidem na pláži pochcal stan.

Ještě se vrátím k lásce ke psům a nerespektování osobního prostoru. Na pláži byl Teo poměrně samostatnej a rozhodl se, že tentokrát ten osobní prostor začne narušovat on. Nějaký děcko krmilo vodu houskou (jako nic kromě vody tam nebylo, vážně) a Teo vycejtil svou příležitost. Tak děcko začalo ládovat houskou i mýho psa. A ten se tvářil nadmíru spokojeně a nechtěl odejít. Ještě, když jsem ho za obojek vzdalovala od štědrýho chlapce, stále mu lifroval pečivo.  

Jenže i my museli bejt z něčeho živi, tak jsme našli restauraci blízko ubytka, abych si mohla vyndat rovnátka na pokoji a nemusela to lovit někde na záchodě. Kromě jednoho Poláka bylo všude prázdno. Jenže když seš na reprezentování svýho národa sám, tak se musíš o to víc snažit. Začal nejdřív mlaskat a během chvíli přitvrdil a hodil Méďovi kus svýho jídla. Ne kousek, fakt kus. Jonáš vyjádřil nesouhlas a v tu chvíli se mlaskání změnilo v nadávky. Když ty budeš dělat problémy, tak já budu taky! Tohle není psí restaurace, měli by tady mít košík. Co kdybych měl alergii? No, pokud by to byla alergie na psí kousnutí, tak by košík asi pomohl, o tom žádná. Ještě se rozčílil a odešel od nedojezenýho jídla zaplatit a zmizel. Proč ne.

Jo a kamarádka umí dělat fakt hezký fotky!

Jak se hlídá pes

Slíbila jsem, že napíšu pokračování o hlídání Médi, ale radši jsem to vytěsnila z paměti. Teď, když už nejsem tak traumatizovaná, toho trochu lituju, a zkouším vylovit aspoň nejsilnější zážitky.

Tea jsem hodila našim a v rámci zachování zdravýho rozumu jsem hlídala jen to velký chlupatý dítě. A i to stačilo na to, abych začala přemejšlet o alkoholu jako o řešení. Méďa je ve svý hlavě malinkej pes. Takže když přijede výtah, nečeká, až se otevřou dveře na jeho velikost. Prostě vyrazí už když je tam malá škvíra, dá si ránu do hlavy a pak se překvapivě bojí. Stejně malinkej byl i v momentě, kdy zmerčil, že paní v zahradě za kovovým plotem, má v ruce housku. A šel narvat hlavu mezi plaňky. Je to jako s žárovkou, tam to jde, zpátky to chce trochu šikovnosti. Nebo paniky a kvílení.

Když ho pustím na volno, popadne do huby buď hovno, který hned sežere, nebo klacek, kterým mě bije a dožaduje se interakce. Proto je nejlepší jít venčit ještě s někým. Jenže většina psů jeho styl hraní, kterej spočívá ve štěkání do obličeje, úplně neoceňuje, takže moc kamarádů nemá. Vytáhla jsem kamarádku, co má vipeta, ten Méďu už taky nemusí, ale aspoň mu uteče. A na to není zvyklej. Takovou frustraci z toho, že ho nemůže dohonit, jsem ještě neviděla. Nejdřív štěkal naprosto zoufalým tónem, po několika minutách začal kňučet a já začala mít obavu, jestli třeba neumírá.

Ale strachu netřeba, energie má dost. Nejvíc ji využívá k tomu, aby mě přiváděl do nepříjemnejch situací. Šli jsme kolem rybníků a odtamtud odcházeli týpci v mokrých kraťasech, kteří právě vylezli z vody (jo, byl podzim) a Méďa asi ve snaze zjistit, jestli je voda dneska v pořádku, zaryl jednomu z nich čumák přímo mezi půlky. Tvářila jsem se, že ten pes tu běhá někomu jinýmu. O chvíli později už byl ve vodě taky. A plaval přímo k rybáři, co měl nahozený pruty. Moje zoufalství se stupňovalo a snažila jsem se ho z vody dostat. To se mi povedlo, ale to už byl přímo pod prutem. Vyskočil směrem k rybáři, čeknul mu kyblíky a já čekala na sprchu oprávněných nadávek. Běžela jsem si pro něj, chytala ho a v tu chvíli jsem sprchu opravdu dostala - ale jen vody, když se ten drahouš oklepal. Měla jsem mokrý úplně všechno.

O kus dál si to štrádovala paní v důchodovym věku, oblečená do svátečního. Pořád jsme byli v lese. Měla jsem víc otázek než odpovědí. A to chlupaté hovado se k ní rozběhlo a začalo kolem ní hravě hopsat. Naštěstí jsem ho odlovila dřív, než měla šrámy na duši a tlapky na oblečení.

Že má vodu fakt rád mi předvedl i když jsem ho venčila večer kolem paneláků. Zaběhal si s jinym psem a z toho jednomu vyschne v krku. Naběhnul do kaluže, začal ji vysávat do sucha, ale než to stihnul, fláknul se do ní pro jistotu celej. A že nebyla čistá jsem se přesvědčila ještě ráno, kdy se řádně vysral z podoby.

Nekupuj. A neadoptuj!

Jonáš pracuje pár týdnů trochu z ruky, takže přespává v místě pracoviště. Jenže to pracoviště je akorát kus bahna s pustinou kolem. Není to zatím hezký místo ani pro lidi, natož pro psa. Takže toho přerostlýho dacana hlídám já.

Než odjel, byli jsme poctivě venčit v lese, aby aspoň večerní venčení bylo trochu víc v klidu. Vodím si je oba na rozdvojce jak čivavy, akorát že smýknout někam minipsy nebo tímhle kolosem s minimozky, je poměrně rozdíl. Zpět k venčení v lese. Unavilo spíš nás než je, spíš psychicky, než fyzicky. Méďa začíná pubertálně vzdorovat. Moc se mu nechce do plnění povelů, ale běda, když se otočíme a začneme mu utíkat, to vykvíkne a letí jak střela. "Ježiš mami, jsem dospělej, si můžu dělat, vole, co chci," řečeno jedním dechem s otázkou, co bude k večeři a kdy dostane kapesný.

A Méďa má taky moc rád hovna v jakýkoli podobě. Žraní je stejně super jako válení se v nich. Tentokrát díky konzistenci nalezenýho exempláře bylo vhodnější se v něm vyválet. Takže v prvním kilometru jsme měli psa hnědýho v jinym odstínu, než byl doteď. Pravděpodobně lidským výtvorem. Po pár metrech byla u cesty voda. Jindy bych ho asi za to, že do ní skočil, přerazila, protože byla fakt zima. Teď jsme mu tam na povzbuzení ještě hodili pár klacků.

Večer Jonáš odjel a já si šla přesadit kapradí, který přerostlo svůj květináč už před nějakou dobou. Oba pitomci měli v hubě po jednom míčku. Jenže jeden ho žužlá s takovou intenzitou a nadmírou slin, že mu vždycky odletí na druhou stranu místnosti. Druhej je lakomá čůza. Takže to vyústilo ve rvačku v mém kapradí.

Když už to nešlo oddálit, připnula jsem poprvý dvojvodítko sama. Fungovalo by perfektně, kdyby Méďa s nadskokem nechytal Tea za krk a Teo s nadšením ze hry nepadal na zem. Fungovalo by to určitě bez chybičky, kdyby Méďa neměl jako koníček tahání malých kmínků místo klacků. A určitě by to fungovalo dokonale, kdyby měli trochu synchronizovanou potřebu a neodtrhávali se od močení a tlačení.

Ráno jsem chtěla spát tak minimálně do dalšího rána a vyhnout se venčení, co to jen šlo. Jenže to by mě nesměl vzbudit zvuk zvracení. Méďa opět vyzvracel ponožku. Kde ji vzal, nevím.

Připnula jsem je a vydala se čelit peklu. Ověšená házečkou, pamlskovníkem a pytli pod očima, jsem se pustila do mise unavit je aspoň trochu. Nápad unavit je házečkou by byl skvělej a fungoval by, kdyby Méďa dával pozor a místo ublíženýho vykvíknutí běžel za míčkem. Plán by to byl bezchybnej, kdyby se neprobral v momentě, kdy s tím Teo běží zpět, a nezačal mu štěkat do obličeje. Končí to tak, že Teo pro to běží, ale nechce to kvůli Méďovi nosit a Méďa, kterej umí nosit perfektně, pro to nechce běhat, protože má reakční oblouk vedoucí přes půl republiky a pak se pro to už běžet bojí. A házet jednou rukou míček a přidržovat druhou rukou rychlejšího psa, se nejeví jako úplně smárty smárt řešení.

Schovala jsem házečku a chtěla jít domů. Jenže dneska mrzlo a Méďa očividně bude zimu milovat. Celou cestu po louce mu povolovaly nohy a padal do trávy, housenil se z kopce dolů a u toho trhal trsy trávy. Neměla bych nic proti tomu, že žere trávu. I tady je ovšem jedno velký ale. On jí žere bez kousání a ona se pak zákonitě v celý dýlce objeví na druhý straně. A zatímco mu z řitě visí bobek na vláknech z trávy, snaží se před tím utýct. Což je v jeho hlavě sice perfektní řešení, v realitě se ta nálož začne smýkat ze strany na stranu a obalí mu ty jeho dokonale nasrstěný stehna.

Když dáš prát čuchací dečku a seš v jeho očích za zrůdu.

Meh

Takovej ten den na hovno zná asi každej. Teo už neblije, zato mu nevyšla nejlíp krev, takže mám plnej mrazák masa, kterým teď nesmím krmit a z granulový stravy se mu ucpala anální žlázka. Teda asi. Vzhledem k tomu, že si z malého otvoru udělal cosi, za co by se nemusel stydět ani pavián. A tak jsem se prošla v rámci ranního venčení na veterinu. Byla jsem tam před ordinačníma hodinama, stejně jako tři další lidi. Yey.

V ordinaci to byla rychlovka, ani nepřemýšleli, jestli to není třeba něco jinýho a už z něj sestra mačkala poměrně nechutnou tekutinu. Která mu stékala po huňatém kožíšku. A zůstala tam. Kdo jste ještě neměl tu čest, tak to smrdí. Fakt hodně. Uvědomila jsem si to v tramvaji, když ten smrad přebil i běžné cestující. A tak jsem šla pěšky i domů.

S přicházejícím PMS se měním na protivný cosi, který není schopný přemýšlení ani mezilidský interakce. Tak jsem se rozhodla přehlížet deadliny a uklidit si pořádně byt. Aby aspoň něco vypadalo, jakože je v pořádku.

Kompletně jsem odchlupila podlahu, rohožku a všechen ten ne až tak chytře zvolenenej bílej nábytek. Umyla sprcháč, vytřela, vyprala psí pelech i předložku před sprcháč. Dokonalost sama.

K večeři byly na plánu lasaně. Všechno nakoupený, jen to uvařit. Bohužel jsem v procesu zjistila, že se z rajčat vyprášila plíseň a protlak byl nakoupenej asi fakt dlouho. Minimálka do prosince. Loňskýho roku. A po ochutnání jsem došla k závěru, že asi fakt už ok nebude. Místo toho vznikla hráškovka, těšila jsem se, jak si do ní vypeču slaninu, ale to by nesměla bejt libová. LI-BO-VÁ. Moje PMS už to moc nezvládalo, ale ještě jsem se držela.

Večer slyšíme z chodby, jak Méďa něco vylizuje. Tak rozsvítíme. Moje napodruhý opravený čidlo má náběh 6 vteřin, než se rozsvítí. Včera bych bývala i ocenila, kdyby se nerozsvítilo vůbec. Přes půl předsíně byla louže. Přes půl vytřený předsíně bylo regulérně nachcáno a ten pitomec to po sobě asi uklízel nebo si hrál na Bear Gryllse. Vylízat to fakt nestihl, a tak se to vsáklo i do rohožky. Mám vyhodit psa nebo rohožku?

Taky si do toho stihl lehnout a přemístit se do různých zákoutí v bytě a nechat tam po sobě kapky. Tak jsem ho osprchovala, utřela a při večerním venčení rekapitulovala, jak mi ten den dal zabrat. A v tu chvíli jsem viděla, jak se začal v něčem válet. Byla to mršina.

To nevadí, že seš teplej

Konečně můžu pokračovat v psích denících. Nechtěla jsem o Méďovi psát hned, protože není úplně okáček, co se týká zdraví, ale zatím to vypadá dobře, tak nebudu plašit. Zatímco Jonáš za něj za první měsíc vysypal fakt nemalej obnos, chválila jsem si Tea, kterej mě za pět let stál jen krmení, očkování a sem tam zánět v oku.

Vesmír to zas blbě pochopil, tak jsem byla na několika veterinách s blijícím Teem. Sono, rentgen, nadávání že nekrmím granulema, odběry krve a pět tisíc za to. A ještě má poškrábanou rohovku jako bonus. Což se stává, když nezavíráš oči a neotvíráš tlamu, když na tebe letí pamlsek. A když si okusuješ obličej se svým novým kámošem.

Začínám věřit, že jakej pán, takovej pes. Teo je asociální, odměřenej a tak nějak si ty konflikty vyhledává. Méďa je neskutečně hodnej, snaživej a pořád se bouchá do hlavy. Jsem ráda, že můj pes je Teo a do hlavy se mlátí Jonáš a ne já.

Ale zpět ke psům. Teo udělal konečně coming out (tady bych jen podotkla, že v tomhle bodě podoba pán-pes končí) a je totálně nadšenej ze svýho novýho partnera. Žádná bromance, regulerní romance. Když jsme jeli Méďu okouknout, měli jsme Tea s sebou, čekala jsem, že v lepším případě se budou ignorovat, není fanda velkejchch psů. Místo toho na sebe hodili šílený pohledy a od tý doby si slintaj na ksichty nonstop. A já už si nechci hladit ani jednoho, protože jsou odporně mokrý.

Teo je ještě docela ukázněnej, když něco (nebo Méďu) okusuje, nikde netečou potoky slin. Když něco okusuje Méďa, je mokrý všechno okolo i on sám. Jsem ráda, že mám vinylovou podlahu, jinak by její okraje už trčely do stropu.

Jsou to totálně nejlepší kámoši.

Dokud.

Mu.

Nevezme.

Klacíček.

Jo, to jsou chlupy.

A tyhle chlupy máme všude. Musela jsem si koupit vysavač. Každej den ho naplním. Náhradní díly na psa se vždy hodí.

Akorát, že Méďu vykastrovali hrozně brzo, takže nedospěl a ostatní si myslí, že je to jejich sexuální otrok. Takže zatímco Teo udělal coming out, kamarádčin pes se jen udělal. Méďovi do kožíšku. Je to radost, ti psi.

Chleba nad maso

Psi jsou vlastně takové děti, ze kterých si můžete dělat srandu podstatně delší dobu, protože vám nikdy nezačnou rozumět, opakovat po vás a dostávat vás do trapných situací před lidmi. V určitých aspektech je to s nimi ale dost podobné.

Pes nechce zeleninu? Hm, ale co když je poblíž jiný pes, který má zeleninu rád? Zkuste mezi nimi párkrát prokutálet cuketu. Cuketa se stává atraktivní jako probíhající králík. Jen s tou nevýhodou, že po zakousnutí chutná stále jako cuketa. Pro lakomost se ale musí trpět.

Teo je vůbec kouzelný, co se žrádla týká. Když je sám, je to vybíravá pinda. Když je poblíž Ronald, sežere i citron. Na který, jak jsem poté zjistila, má alergii.

Co ale oba mají moc rádi, tak je pečivo. Ne, že bychom je jím krmili, ale o to větší zájem v nich vzbuzuje. Suchý chleba? Vlci by záviděli.

Na návštěvě jsme pobyli trochu déle a oba psi nervózně pošlapovali a dávali najevo, že biologické hodiny hlásí večeři. S asi tak hodinovým zpožděním. Ondra vytahuje z kapsy kus chleba. Neptejte se proč. Staří lidé mají po kapsách běžně chleba a musí ho pak chtě nechtě házet drobnému ptactvu. Chleba zahučel do jedné tlamy. Chleba zahučel do druhé tlamy. Žvýkání na plné obrátky, nervozita stoupá. To přece nemohlo být všechno!

A tak se stalo, že při hledání drobků narazil Ronald do Tea a ten se změnil v hlasitý gejzír chlebových drobků. Už v dětství se učíme, že mluvení a jídlo jsou dvě činnosti, které se hůře koordinují. Jim to nikdo neřekl, takže štěkot provázelo chrlení chleba do dálky několika metrů. Agility je proti tomu disciplína pro nuly.

Občas škodolibě nechám na konferenčním stolku, ze kterého žrát fakt nesmí, nějaký ten nedojedený kousek chleba. A občas ho tam prostě zapomenu. Když si toho všimne Ronald, je po chlebu okamžitě. Ronald neřeší, ten v době naší nepřítomnosti vyrabuje i všechny batohy. Teo je jemnější, opatrnější.

A tak se stalo, že jsme se vrátili z venčení a vidím Tea, jak stojí před stolem. Nehnutě a soustředěně. Neruším ho, sleduji a bavím se. Vydržel tak několik minut. Osmělil se a pomalu se chystal chleba přijmout za svůj. Nenápadně jsem si odkašlala. Teo dělal, že nic. Koukal nehnutě dál. Když chleba stále neskočil do jeho tlamy, obešel stůl z druhé strany a začal vydávat nespokojené zvuky. Chleba odolával. Přemístil se tedy zpět nad talíř a pomalinku, nenápadně chleba začal odnášet. Když v byl v úrovni Ronaldova pelíšku, zakašlala jsem podruhé.

V němém úžasu, kde se mu vzal chleba v tlamě, ho upustil přímo před Ronaldem. Ten si v tu chvíli Teův lup přivlastnil a začal na něj vrčet. Teo nevěděl, co má dělat. Konejšivě odvrátil hlavu a přísahám, že jsem viděla, jak se mu po tváři koulí slzička.

Než se stihli servat, sebrala jsem krajíc a každému kousek dala. Ale fakt jen trochu, v tomhle věku už si musí hlídat linii.

Anaplazmoza je pi*a

Má dlouhá odmlka byla způsobena přemýšlením nad tím, jestli zabiju Ronalda nebo sebe.

Moc jsem tu neventilovala, že je Ronald tvrdohlavý kretén, kterému polevíte o kousíček a už jste v pasti. Ronald je prostě pes, kterého byste si dobrovolně nevzali. Pokud nejste Ondra.

A tak se stalo, že Ronaldovi se začala vracet separační úzkost a pak to vygradovalo natolik, že byl v panice prakticky pořád. V panice, kdy nevnímá svět okolo sebe, nevnímá bolest, nevnímá nic. Zato má dost síly na ničení našich nervů a vybavení bytu, auta, všeho. Poslední dny vydržel šílet 10 hodin z 24. A nutno podotknout, že když šílel, musel mít neustálý dohled, jinak by zdemoloval všechno, co by mu stálo v cestě i za cenu, že se zraní. Což se dělo dost často. Nemohl být ani minutu sám, ani když byl v klidu, protože to mu rozjelo ataky. A v noci nás nenechal spát měsíce. Takovou nenávist jsem necítila asi k nikomu. Nebyla jsem sama, kdo si přál, aby prostě umřel.

A tak jsme zkusili volat psím psychologům. Zkusili jsme i Desenského. Neměla jsem ho ráda, působí jako arogantní kretén. A po zavolání nemusím mít špatný pocit ze souzení bez osobní zkušenosti. Není to jen arogantní kretén, je to kokot. Psycholog, který na potíže předepíše agresi. "Zlomte ho." Ha, kdybych nezkusila všechno, včetně nepřiměřeného násilí, možná bych jeho recept i zkusila. Další psycholog přiznal, že je to první případ po letech, kdy si neví rady. A tak Ronald dostal Diazepam a pár týdnů byl sjetej a my spali.

Že to nebude psychika nám prozradilo to, že třeba spal, pak sebou trhnul a začal záchvat, kdy byl bez sebe. To, že se nesnaží jen získat pozornost (ano, i to umí, simulovat záchvat) jsem zjišťovala tak, že jsem ho štípla. Když reagoval, byl jen spratek. Několik veterinářů si nevědělo rady, tak postupně dostal několik druhů antidepresiv, léky pro pacienty s alzheimrem a kdoví co ještě. A nepomohlo nic.

Když už bylo prakticky rozhodnuto o jeho utracení, chtěl mít Ondra aspoň jasno v tom, že má nádor nebo demenci. A tak sáhnul do úspor a šli jsme s ním na magnetickou rezonanci. Cena 10 tisíc bez daně. Veterinář nás na hodinu poslal pryč a poté řekl, co všechno za testy udělal. A že to je 21 tisíc. Deal with it.

Nakonec se problém zjistil z krve. Ronald má anaplazmozu, nemoc přenášenou klíšťaty. Taky jste o ní neslyšeli, že? A to je docela častá. A pitomý test stojí kolem 600. Má ho každý veterinář. A žádného nenapadlo to otestovat. Přesto, že jsou příznaky nespecifické, sedělo to, že se zhoršoval v cyklech a nejhorší to bylo po námaze (každý nám radil, ať ty stavy přepracujeme, ať ho unavíme, haha).

Dostal měsíční kúru antibiotik a po více než 14 dnech braní to vypadá, že to fakt pomohlo. Opravdové záchvaty nemá, jen se občas snaží získat pozornost, ale brzo pochopil, že to nemá cenu. Tak nám držte palce, ať se to fakt už jen lepší, jinak budu pokračovat v plánu z první věty.

Odebírali mu mozkomíšní mok, takže má krásnou plešku, která je zdrojem mé zábavy. Všechno zlé je k něčemu dobré.

404 IQ not found

Psí hřiště, oplocený kus pozemku s několika překážkami pro vyblbnutí psů. Skvělá věc! Má ale i své stinné stránky, chodí na něj lidé.

Nejvíce mi utkvěla paní s bulteriérem. Postarší, a ne příliš sympaticky vyhlížející paní, která o psech ví asi tolik, co já o jaderné fyzice. Pozitivní výchova je blábol, tím se nebude zdržovat. Pokud chce psa dostat přes překážku, prostě ho přes ni dostane. Proč jinak by měl pes na krku obojek a ona v ruce vodítko? A motivace? Klacek v ruce, ne na hraní, na švihání psa.

"Proč máte psa na hřišti na vodítku?" "On napadá psy," dozvídám se, zatímco pes vysílá k naším psům tolik signálů, leč žádný není nepřátelský. "Kamarád, to je kamarád," křičí na něj nervózně a škube mu vodítkem.

Chce se mi brečet a zároveň se mi na jazyk derou slova jako píča.

Ondra, statečný a trpělivý. Jde si s paní popovídat o jejím psovi, pomalu z ní dostává informace, že ho má od štěněte, jak s ním chodí na cvičák a finálně taky informaci, která je všem okolo jasná - že ho nezvládá. Doporučí jí náš cvičák, který ze mě udělal docela klidnou bytost a Teo díky tomu stále žije. Jako bonus vychází tak s 90 % psů naprosto v pohodě. Děkuju mu a doufám, že ji tam potkáme.

Potkali jsme, ale opět na hřišti. Přicházela přesně v moment, kdy jsme přicházeli my. Já, Ondra, kamarádka a naši tři psi. Paní sedí na lavičce, pes na vodítku. Nic netušící kamarádka se ptá, jestli je v pohodě, aby pustila své odrostlé štěně. "No, když si ho budete hlídat, tak ano."

"Proč tady sedíte se psem na vodítku a my pak nemůžeme pustit psy?" "Protože jsem tady byla první." Aha, argument, který už asi nepřebiju jiným, jak je neprůstřelný. "Proč jste nebyla na tom cvičáku, jak jsme vám doporučili?" "No, nebyla." To vidim. "Protože jste líná cokoli řešit, že jo." V tu chvíli se do hry dostává její spolusedící z lavičky. Dozvídám se o své drzosti a nevyžádaných radách. "Každej může bejt chytrej, ale ne každej na to má IQ." Jsem v koncích, zas na mě prasklo, že jsem hloupá. "To je skvělej citát, dejte si ho na fejsbůk," polykám sprostá slova a odebírám se přeběhnout s ochotným psem všechny překážky a ukázat ještě pár triků navíc.

Až zas jednou někde bude, že "bojové plemeno" někoho napadlo, chce to vědět, jestli k tomu nebylo dotlačené okolnostmi. Tolik psí trpělivosti a nepochopených signálů jsem asi ještě neviděla.

Teo is not amused

Ty jemné rozdíly

Už to budou tři roky, co se mi do života dostal ten chlupatej tvořič trablů. Jak jinak to ostavit, než že ho narvu k rodičům a odjedu na festival.

Když jste něčemu vystaveni příliš dlouho, nechá to na vás následky. Při každém prudším brzdění jsme s Ondrou ztuhli a čekali z kufru rozčilené ječení Teánka. Tak on reaguje na to, když se o něj balvan Ronald trošku opře svým vypaseným svalnatým tělem.

Hned po ubytování jsme řešili další nezvyklé záležitosti. Jak to dělají nepejskaři, když jim spadne jídlo na zem? Jedla jsem kuskus a najednou, z čista jasna, se jeho část ocitla i na mém tričku. Skoro automaticky jsem se ho chystala sklepnout na zem. Pak jsem se podívala na koberec a na prázdno, kde by jindy byl nastoupený pes a dychtivě čekal na příležitost. Smutně jsem se podívala zpět na kuskus a očistila ho papírovým kapesníkem.

Z batohu jsme vytáhli mandle ve skořici a už to na nás zase přišlo. "Naa, koukej!" volám na Ondru a házím po něm mandli. Snaží se ji ústy chytit. Jsme naprosto nepoužitelní, zničení pro normální život.

Na procházce městem trnu pokaždé, když jde kolem někdo s větším psem, když zapíská balónek, cuknu sebou a mám snahu přidržet neexistující vodítko.

Na festivalu jsem byla fakt ráda, že s náma nejsou, protože když dáte nazvučit festival hluchému, je to bída. Nebo jsem prostě jen stará. Je jen otázkou let, kdy budu chodit od stage ke stagi a prosit dotyčné, aby to ztlumili, že je to hrozné. Každopádně tady mi vibrace basů střídavě zastavovaly a startovaly srdce. Hned u vchodu nám sebrali deštník, což by bylo asi jedno, kdyby se na nás nehnala bouřka jako blázen. Já měla pláštěnku, Ondra nikoli. Překonala jsem odpor a hodila na sebe tu stanovitou věc, déšť mě nadále netrápil. Bála jsem se jen, že se do mě budou chtít ubytovat lidé.

Další víkend jsme byli stateční, postavili se čelem tomu, že jsme majitelé psů a vydali se na výlet i s nimi. Funkčnost brzd Teo hlásil při každém lehčím přibrzdění. I po takové době se vždycky leknu a věta "Drž hubu!" se stala takovým podmíněným reflexem. O několik hodin a nadávek později jsme dorazili do Jindřichova Hradce. Ubytování jsme, jako pokaždé, našli přes Airbnb, psi prý nejsou problém, mají je rádi. A taky jednoho vlastní, což nikde nestálo.

Malinko jsem se děsila, co se bude dít, až se psi budou seznamovat, měla jsem se spíš bát toho, co se stane ještě před tím. Ronald si to nakráčel na balkon, kde zalehl psí pelech a dal najevo, že tam je spokojený. Teo poletoval po bytě a pak mi zmizel z očí. Z obýváku se ozvalo tiché: "Jeden pejsek tady kaká." Ten rezavý debil se prostě vymáčkl uprostřed obýváku a to, že byl předtím vyvenčený na několika zastávkách, z nichž jedna byla dobrou hodinu dlouhá, ho moc nezajímalo. Běžně takové věci nedělá, jinak bych ho netahala s sebou. První dojem Teo zmástroval na jedničku.

"Kde je Ronald?" Ten druhý zrzavý dutohlav byl v dětském domečku a chystal se cupovat hračky roční holčičky, která tam bydlela také. Proč ne. Seznámení s malou bylo nad očekávání v pohodě, Teo ji celou ošňupal a dál se nezajímal, Ronald dělal to, v čem je dobrý, byl statický - takže ho mohla použít ke zvýšení stability, když se zvedala.

Ani tady se nám bouřka nevyhnula, čekala, až usneme. Dle radaru visela přímo nad Hradcem, ve zbytku republiky byl klid. Teo usoudil, že konec světa je na dosah a začal hyperventilovat a narážet do dveří. Já ze sebe vysypala pár nadávek a překulila se na druhý bok, Ondra ho prakticky celou noc držel mimo dosah dveří a mimo můj dosah. Přežili jsme všichni.

Ostatně bouřku jsme museli řešit i přes den. Bůh žehnej mobilním aplikacím. Viděli jsme, jak se na Třeboň, kde jsme se právě chystali na konzumaci kapra, žene bouřka hodná Teovy paniky. Co s tím? Sedět v restauraci se zmagořeným psem a ještě hladová? To by nedopadlo dobře. A tak jsme Tea s bouřkou pořádně převezli. Konkrétně o nějakých deset kilometrů tam a deset zpátky.

Na displeji ty fotky vypadly líp, sorryjako.

Nerozluční

Protiklady se přitahují. A to nejen v lidské říši. Ronald s Teem se naprosto zbožňují. Hlavně když spolu nejsou, když spolu jsou, je to trochu love-hate vztah, kdy Teo krade Ronaldovi z huby žrádlo a Ronald bez mrknutí oka zalehne místo i s hlasitě protestujícím Teem. Důležité ale je, že jim to funguje. Čím víc je sleduju, tím větší rozdíly v nich vidím. Shodují se prakticky jen v barvě srsti a nízké inteligenci. Na pár příkladech to přiblížím.

Člověku je smutno

Teo se okamžite sebere a odejde si lehnout co nejdále od smutného člověka. Ronald, přesto, že je člověk mnohdy smutný z něho, se snaží uklidňovat. Nejosvědčenější metoda je dýchání do obličeje z deseticentimetrové vzdálenosti. Když to nezabere, šlápne na vás, případně zalehne.

Na člověku je pácháno násilí

Teo se okamžite sebere a odejde si lehnout co nejdál od člověka, kterému je ubližováno. Ronald jde šikanovaného člověka zachránit. To se projeví tak, že na něj nejdříve šlápne, případně si opře loket do slabin, a když to nestačí, sedne si na klín. Zírá na pachatele. V případě, že si ubližujete sami (a neptejte se proč), jde zasednout a uklidnit vás, zároveň u toho prosebně kouká, abyste s tím přestali.

Přivolání

Na zavolání "Rony!" přijde Teo. Na zavolání "Teo!" nikdo nepřijde.

Konfrontace s divoce žijícími zvířaty

Když Teo vidí veverku, je ochotný za ní běžet i na strom. A že to umí. Doběhne přibližně do dvou a půl metrů výšky, chvíli hrabe na místě a pak se elegantně zřítí na zem. Když je před stromem odpadkový koš bez víka, neváhá využít k pomoci i ten. Bohužel koš bez víka má jednu vadu - nemá víko. Vyběhnout po koši jde snadno, odrazit od nevíka tak snadné není. Že ho hodím do popelnice, mě napadlo už nesčetněkrát, že se tam hodí sám, to předčilo všechny moje divoké představy.

Pokud zvěř vidí Ronald, zpozorní, a je připraven otevřít tlamu v momentě, kdy bude zvěř dostatečně blízko a nebude nutné se hnout. Tato taktika se, překvapivě, ukázala být účinnější, než taktika zběsilého lovu.

Povel volno

Teo mizí a zůstávají jen padající kousky hlíny a kamení. A Ronald.

Někdy věci nejsou, jak se zdají

Doufám, že jste nezískali dojem, že když o výchově psů relativně dost vím, že svého psa zvládám (pře)vychovat. Takové věci se mi fakt nedaří. Ano, naučila jsem ho k dvaceti trikům, se kterýma můžu machrovat na každé párty, ale základní poslušností bych se vyšvihla radši. Také jsem ho odnaučila skákat za zuřivého štěkotu pod autobusy a tramvaje, leč pod náklaďáky by skákal stále rád. Možná jeho babička byla lumík.

Také na malé psy už skoro neštěká, jen táhne a snaží se mi podrazit nohy. Což je proti tomu, co vyváděl dřív, ještě docela krásné. Tím výčet pokroků uzavřeme. V momentě, kdy míjíme velkého psa (vetší než on, někdy stačí i stejně velký), spustí mix zvuků složený ze cvakání čelistí a zuřivého štěkotu. A taneční doprovod feat. Roteo je naprostá samozřejmost. Nenašla jsem způsob, jak pozitivní metodou zastavit zuřivost ani rotaci, až jsem objevila způsob, který funguje vždycky. Jenže má tu drobnou nevýhodu, že ostatním účastníkům samovolně vytáčí číslo na Kubišovou. Milého Teánka v rotaci zastavím nohou. Což vypadá, jako bych svého pejska nakopla. Tím získám zlomek vteřiny, kdy zavnímá a dá se s ním pracovat. Ač to pro přihlížející může vypadat všelijak, Teo to ani nezpozoruje, protože když mu náhodou malinko přišlápnu nohu v bdělém stavu, nebo do něj narazí Ronald, udělá tak ublíženou scénku a tváří se jako největší mučedník. Tohle je mu jedno.

Karmě to ale jedno nebylo, karma mi dala sežrat.

Šla jsem do čajovny zkratkou, kde běžně nebývá ani noha. Tentokrát tam byl připravený dav. Protože bez davu by mé vystoupení nemělo takové grády. A tak už zbýval jen další klíčový účastník nadcházející podívané. Za plotem vyběhl rozzuřený rottweiler, který vyděsil nejen Tea, ale i já pocítila lehčí potřebu si vyměnit spodní prádlo. Teo ječel na rotwika, já ječela na Tea. Tím jsme upoutali pozornost a půda byla připravená. Rotujícího dvaadvacetikilového Idiotea nebylo možné odtáhnout tak, abych si o něj nerozbila ústa. Má ladně vymrštěná noha se setkala s Teovým stehnem poněkud rychleji, než jsem očekávala. On si nevšiml ničeho, já si všimla intenzivní bolesti malíčku. Protože nejsem nelida, nastavuji mu nohu z boku, pěkně v celé šířce. Což při velikosti mých nohou, díky kterým dostávám často nabídky od fetišistů, prostě už tak drastické není, protože se váha rozloží.

Jen si tak říkám, jestli bych si neměla pořídit pevnější obuv, malíček mě stále bolí.

(Radši ještě přidám poznámku na závěr, aby to nevyznělo tak extra cynicky, fakt bych tomu troubovi záměrně nikdy neublížila, ať z něj mám sebevětší srandu, je to muj milovanej zachráněnec a kdyby mu chtěl někdo něco udělat, tak ho seřežu. Ne Tea, toho dotyčnýho.)

Najdi deset rozdílů.

Všiml sis, že má ta dýně stejnej tvar jako Teova hlava?

Co s granulemi nezažijete

Přátelské upozornění na začátek, fotky jsou nechutné. Příště se nalíčím.

I když pes není zvíře z volné přírody (nežijete-li na Ukrajině), rozhodli jsme se, že ty naše budeme krmit masem. Syrovým. Vlka ve většině plemen nemá cenu už hledat, u Tea bych hledala spíš lišku, u Ronalda prase. Přesto oba dali sbohem granulím a dali se na raw stravu. Hipsteři.

Není to sice tak snadné jako krmení granulemi, je potřeba rozmanitost a správný poměr masa, kostí a vnitřností, aby se nezatěžovaly třeba ledviny. Jsou na to tabulky, ale i tak je lepší po půl roce zajít na odběry a nechat psovi udělat rozbor, jestli jste mu nezničili zdraví. A taky mít ještě jeden mrazák. Jeden na lidské maso, jeden na psí. Pro větší efekt doporučuji dopnit i nápisem a obrázkem.

Krmení masem odkrývá stále nová dobrodružštví, pojďte se sami přesvědčit!

Závoz masa bývá každé tři týdny, což je ideální, dohromady mají kilo masa na den a víc než nějakých 25 kilo do mrazáku při sebelepší vůli a použití násilí nenarveme. Také máte radost, když vám přijde balíček objednaných věcí a tam najdete dárek? I s masem lze zažít takové věci. Jen si nejsem jistá, jestli to byl dárek, nebo pomsta.

hešteg nofilter nomakeup ohdeer bloodeagle

Když si objednáte celou kachnu, přijde vám celá kachna. Jakože fakt celá, i s hlavou. Objednáte-li si kachny dvě, budou zmražené spolu. Romantika. Jenže nechte si pak v lednici kachnu 3 dny a déle. Není to čerstvé maso pro lidskou spotřebu, první den maso jen zavání jako maso, druhý den už neradi lednici otvíráte, třetí den se snažíte nepoblít, když sledujete, jak to vaše chlupaté popelnice s chutí žerou. Jak ale rozdělit dvě perfektně primražené kachny? "Co když půjdu dolů a ty je hodíš z balkonu?" Navrhl pan inženýr Ondřej a běžel pod okno. Bydlíme v třetím patře. Kachna zažila poslední let doprovázený mým dospěláckým smíchem a brutální ránou po dopadu, která vzbudila pozornost kolemjdoucích. A kachny se oddělily!

"Haha, co kdybych jim koupila býčí penis?" "No, klidně to kup, ale já se toho nehodlám účastnit." A tak jsem do košíku vložila kilo býčího penisu. Když jsem ho včera vyndávala z mrazáku, rozhodně se nezdál kilový. My ženy tohle prostě poznáme. A taky že jo, penisu tam bylo přes dvě kila. Pomoc, tahle legrace se mění v noční můru. Ptát se vás, jestli jste si už zkoušeli porcovat penis je asi zcestné. Každopádně nepoblít se byl výkon. Minimálně já jsem to nakonec dokázala. Teo s tím zápasil v kuchyni dobrých deset minut, Ronald si tu ohavnou věc vzal do pelíšku. A žvýkal, slinil a vydával zvuky tak nechutné, že pohled na penis se nakonec zdál jako příjemná věc. Po čtvrthodině intenzivní konzumace se poblil. Hodil to všechno zpět do pelíšku. Poblil se hlavně proto, že ani po několikaminutové likvidaci se ta věc prostě nechtěla rozmělnit. Bon appetit!

Daruji čichové buňky

Že Teo je variabilní jméno a jde naroubovat téměř na všechno, jsem už zmiňovala. Ronald, bohužel, takhle zábavný není. Věřím, že tady hraje jistou roli nomen omen. Teo, neposedný pes s mimikou oscarového herce a pak Ron s výrazovými prostředky Kristen Stewart.

Jediné, co se nám povedlo, je Magneteovi pořídit parťáka - Wolverona. Vzhledem k jeho vražedným drápům, které pro pamlskek rvou i kusy kůže z rukou, ve kterých se nechází, to nemohlo být trefnější. Nic dalšího se nikdy nepovedlo, až doposud…

"Jak je možný, že Ronald páchne o tolik víc, když žerou to stejný?" Aneb když se domácí párty promění v boj o život. Jako jo, sice 90% našich přátel má židovsky tvarované nosy, máme je i my s Ondrou, ale plynování ve 21. století je prostě trochu přes čáru. Cykron B.

Bylo to asi před 14 dny, kdy jsem usoudila, že mě ty jejich spokojené obličejíky drásají a z Tea se stal Umyteo. Z Ronmadůra opět jen Ron. Přesto, že si to Odéron užíval, protože teplo, péče a masáž, nezůstalo to bez odvety.

Kromě smradu se přidalo nezřízené drbání a kousání srsti. Ok, to už asi nebude úplně v pořádku, výlet k veterináři tě nemine. "Poslední dobou se dost drbe." "A nesmrdí i víc?" Ne, nesmrdí, je jen přirozeně aronmatický.

Veterinář otevřel okno. Proč? Protože Yperon se brzy chystal udeřit v plné síle. Ta biologická zbraň měla totiž ucpané prdelní žlázy. To, co z něj šlo dny předtím, by se dalo pomalu nazvat parfémem. Jsou věci, které prostě zažít nechcete, tohle je jedna z nich.

Ale jinak jsou to chlapci rozkošní.

Jsem pes, se s tim smiř

Jedna věc mi nedá spát už delší dobu, proč se lidi, kteří si pořídí dítě, tak často zbavují psa?

Už vám někdo řekl, že děti a psi spolu fungují velmi dobře? Občas se stane sice i nemilá věc, a to, že psovi je dítě úplně u prdele.

Nepopírám, že se nikdy nestalo nic vážného, psi lidi, včetně dětí napadají, ale jen málokdy je to vina toho, že se pes narodil jako kretén. Většinou z něho toho kreténa uděláme my svou ignorancí a neschopností se učit. Manželství krachují, je to snad důvod k tomu, že nikdy do žádného nepůjdeme? Předcházet riziku je rozumné, ale být paranoidní a vyhrotit klidnou situaci, to už k rozumu moc blízko nemá.

"Hlavně takový pes má být tak vycepovaný ze cvičáku, že by si nedovolil ani mrknout bez povelu..."

Cvičák, dril, lámání povahy. Na druhé straně totální absence respektu ke zvířeti, pochopení jeho signálů a toho, že pes není stroj na povely. Jak by vám bylo, kdybyste se snažili komunikovat s někým všemi vám dostupnými způsoby a jeho reakcí na to by byla ignorace a trest? K pohodě a vyrovnanosti to má velmi daleko, že? Je až s podivem, kolik trpělivosti s námi psi mají.

Když na psa zvýšíte hlas a on se odvrátí, nemá u toho potajmu zdvižený prostředníček a na zádech nášivku "anarchy". On se vás snaží uklidnit, konejšit. Že jste zabednění, to není jeho problém. Řvete na psa, aby přišel a on místo toho začne očuchávat zem? Hajzl, zase to dělá naschvál! Až přijde, tak ho ještě pěkně seřvete. Ne, nedělá to naschvál, i očichávání je konejšení, snaží se vás uklidnit. Mezi psy to funguje, nechápe, proč by to nemělo platit i na vás. A že někdo seřve psa za povel, který vykonal, ale vykonal ho dle jeho úsudku pozdě? Myslíte, že se mu příště bude chtít rychleji? Taky by se mi nechtělo přijít někam, kde místo vlídného slova a kusu žrádla čeká naštvaný idiot s pár urážkami.

A tak, než si psa pořídíte, zkuste o tom chvíli přemýšlet, zjišťovat informace. Bohužel je u nás stále ještě zakořeněná představa, že poslušný pes je jedině ten, který je výcvikem zlomený, ale tak to není. Respekt musí být vzájemný. Nedělejte ze psa dítě, nedělejte z něj ale ani vězně. Je to pes a psem chce zůstat.

Chlupy. Všude.

Mysleli jste si, že pořízení psa se nijak nepodepíše na kvalitě bydlení? Já si to myslela taky. Kdybych místo minimalismu a světlých barev milovala bahno a chaos, bylo by vše v nejlepším pořádku. Takhle není.

Jeden pes dělá přiměřeně nepořádku, skoro si ani nevšimnete, že jste celí od chlupů a místo ponožek máte na nohou kožešinové bačkory. Děje se to totiž relativně nenápadně, postupně. Když se to znásobí dvěma, stačí otevřít vchodové dveře a ti dva špínonosiči zápasí o to, kdo vás zasviní víc.

Kožešiny nosí jen necitové, což naši psi rozhodně nejsou, snaží se kožichu zbavit svědomitě.

Abychom tu nemuseli denně pobíhat s vysavačem (ne, že bychom někdy něco takového dělali, ale mohli bychom), pořídili jsme vysavač robotický. Ráda bych napsala něco o pracujících strojích a umělé inteligenci, ale bohužel. Naši Roombu jsem byla nucena přejmenovat trochu pravdivěji, říkáme jí Dumba. Opravdu, jestli se někdo z vás bojí vzpoury strojů, tady se můžete cítit bezpečně. Než by vás dohnala, tak narazí do všeho, co je v cestě, pro jistotu tak 3x, kdyby mohla, narazí i sama do sebe.

Oba psi na ni koukají dost nedůvěřivě. Naráží i do nich. Ronald leží rád na pelíšku tak, že mu hlava přetéká do prostoru. A do toho jediného bodu, kde není chráněn pelíškem naše milá Dumba naráží. Teo na bezpečí pelíšku nehodlá spoléhat, Teo si lehá do rohů a nebo kamkoli jinam, kam má Dumba namířeno. A kdo schytá vyčítavý pohled? Já.

Ani jeden nedokážeme na to malé zmatené robotické nebožátko koukat déle než několik minut, takže ji pouštíme zásadně, když nejsme doma. I když občas nějaké epicentrum bordelu vyhodnotí jako překážku a pro jistotu se tomu vyhne, tak na ni nedáme dopustit. Co roztál sníh a z Tea se stal Bláteo, nasbírá denně tolik nepořádku, že se až stydím, jak málo jsem dřív uklízela. Člověk si myslí, že má doma koberce a on to byl jen bordel.

Další várka mouder

Opět se projevilo mé masochistické já a v instory.cz jedu už několikátý článek v rubrice mazlíčci. A nemohu přestat!

Největší autorčin um je to, že dokáže vytvořit desítky článků s nulovou informační hodnotou. Si myslíte, že je to jako snadné, dle mého je to naopak vyšší forma psaní, umění. Informace umí předávat každý. Zařadila bych ji do surrealismu. A vidím tam i špetku dadaismu.

Začneme zlehka.

Co nedávat psovi k jídlu. Avokádo, rozinky a hrozny, čokoládu,… to ví všichni, netřeba se tím zabývat obsáhleji. Informace, proč to škodí, je druhotná. Zastíní ji totiž fakt, že psovi škodí syrové maso a kosti. To je ovšem přelomové zjištění. Nevím, jak s tou informací naložit a hlavně jak naložit s tím, že mám objednáno 21 kg syrového (no fuj, co mě to popadlo) masa.

"Co dělat, kdyby se náhodou stalo, že váš mazlíček snědl některé z jídel uvedených výše? Poznačte si, jak velké množství snědl a okamžitě volejte svému veterináři!"

Volala bych dvakrát denně. "Dobrý den, už zase jsem mu dala 250g masa, co s tím mám dělat? Nemůžu si pomoci."

Tady Teo kouká velmi vyčítavě, protože ví, že mu jdu touhle stravou záměrně ublížit.

Svou sobeckost jsem dotáhla do umění, tak symetrické, že to ani žrát nechce!

Když už jsme se dostali přes žrádlo k veterině, hned si povíme, jak psovi podat lék.

První rada zní, že mu ho máte narvat ke kořeni jazyka. Polykací reflex pravděpodobně udělá vše za vás. Ale má to určitá úskalí, to se nebojte, nic není snadné! "Někteří chovatelé doporučují jemně masírovat hrdlo a tak přinutí psa tabletu spolknout. Při této metodě si musíme dát pozor, aby pes tabletu opravdu spolknul, neboť někteří psi, zvláště ti chytří, si nechají tabletu za zuby nebo na jazyku a po uvolnění tlamy ji vyplivnou." /zdroj/ Jo, psi jsou mazaní a okoukali fígle filmových psychiatrických pacientů, kdyby byli venku v boudě a nečuměli s vámi na telku, nemuseli byste řešit taková příkoří.

Zakončila bych to propagací kříženců, neb kříženec je ultimátní dobro a nějací přešlěchtěnci, nedejbože s průkazem původu, to je hnus! Stejně je PP jen kvůli výstavám, ne asi. To si radši za dvojku koupím od sousedky vořecha, protože četla, že by fenka měla mít jednou v životě štěňata a ta její čubinka je tak skvělá, že by byla škoda, kdyby neměla potomky. Je jasný, že tam nehrozí nemoci, už jste někdy viděli nemocného křížence? Zato papíráci, ti jsou nemocní furt.

"Proč bývají voříšci tak veselí, inteligentní a méně často nemocní, než jejich ušlechtilí psí kamarádi? Může za to především genetika. Když se k volné lásce sejdou dva svobodymilovní psí rodiče, odehraje se to většinou při zcela náhodném setkání kdesi na ulici. Však se také voříškům ne nadarmo říká pouliční směs. Ani vzdáleně tak nehrozí příbuzenské křížení a tím zvýšené riziko dědičných nemocí a sklonů k degeneraci." Láska, tak určitě. Pudy se tomu říká. Svobodymilovní? Ne třeba s nezodpovědnými majiteli? Protože ohlídat fenku dvakrát do roka je taková fuška. Nehrozí příbuzenské křížení? To nehrozí především u papíráků, protože hádejte co, oni chovatelé musí dělat genetické testy (a ono to není zadarmo). Zatímco volně pobíhající pes naloží cokoli, od plyšáka až po svou matku.

"O štěňata kříženců se totiž většinou nepečuje tak přehnaně jako o ta, která se narodila z ušlechtilých rodičů určených k chovu daného plemene.Voříšci se musejí umět postarat sami o sebe, a to z nich dělá nerozmazlené průbojné, ale ne přehnaně agresivní jedince. Nic si nevynucují, zato vděčně přijímají vše dobré, co je cestou životem potká. Když se dostanou k milujícímu páníčkovi, jsou za to osudu vděční a projevují mu veškerou svou psí lásku a oddanost" Já bych řekla, že to maximálně tak vypovídá o neinformovanosti lidí, kteří si psa pořídili. Zanedbanou péčí psovi vlastně děláme ultimátní službu! Jak kříženec pozná, že je kříženec a má se chovat vděčně? A papíráci se rodí se špatným charakterem? A neměl by někdo našim psům říct, že jsou vořeši a měli by se podle toho chovat? Trochu pokory, chlapci!

"Většinou však ve voříškovi získáte veselého a oddaného kamaráda, s nímž se sice nebudete chlubit na výstavách, zato s ním prožijete krásné roky, často dlouhé, protože vitální kříženci se mnohdy dožívají vysokého věku." No, opět Teo nedával pozor, protože jeho alergie na citróny by se hodila spíš k nějakému papírákovi. A vyjíždění po velkých psech okoukal od papíráka taky.

Pozn.: Kosti psi opravdu nesmí, ale ty vařené. Štěpí se a jsou nestravitelné. Maso je dobré nechat přemrazit, parazity a bakterie by to mělo eliminovat. A sakra, nepodporujte množení psů, kříženci jsou skvělí, ale berte si je z útulků, nenechávejte vědomě množit další. Chcete rasu psa, ale nechce se vám platit za papíráka? V tom případě jste idioti a koupili jste si předraženého křížence. Nic mezi čistokrevnym psem s PP a vořechem neexistuje. Čistokrevný pes má papíry vždycky, je jedno, kolikátý z chovu je, nebo jestli má devět ocasů, ten pitomej kus papíru dostane, jen nebude nikdy zařazen do chovu.

Hlavně nepovolit!

Určitě jste už také byli také obětí internetové magie. Na youtube si pustíte svého oblíbeného interpreta a po několika písničkách posloucháte něco, co byste si dobrovolně nepustili a jen přemýšlíte, jak se to asi stalo. Koukáte na roztomilá videa koťátek a po chvíli sledujete vyřezávání abscesů. Jak říkám, magie.

A podobně se mi do newsfeedu dostaly články z instory.cz. Že je to plné hrubek a překlepů, to jsem ochotná přejít, je to bulvár, ale informační hodnota článků? K nezaplacení. Minimálně doufám, že za to autoři opravdu placení nejsou.

Je libo hledat podle tagů? Zkuste takovou "domáctnost." Opakovaný překlep přestává být překlepem?

Už jednou jsem si tam přečetla, jak seznamovat dva psy. Utkvělo mi to v hlavě velmi poctivě. Kdybyste váhali jak na to, tak vám to moudro předám. Ideálním se ukázalo to, když jednoho psa uvážete, a s druhým si před zraky toho uvázaného hrajete. Ano, takhle se, prosím, v psovi pěstuje pokora a láska. Jsem ráda, že nemají rady i pro mladé maminky.

Včera se mi dostalo rad v tom, že svého psa nemám rozmazlovat, neb by se mi to mohlo šeredně vymstít. Takže skopněte psy z gauče a pojďte si to přečíst. "Rozmazlování je jednou z nejčastějších chyb, které lidé u psů dělají. Lehko se pak stává, že pes nespí v boudě, ale nastele se vám do ložnice a přímo do postele. Potom už ho z ní nevystrnadíte! Pes se bude roztahovat a vy se budete krčit a ani se nevysíte." Nevysíte, ano, to bych brala jako velkou nevýhodu. Z představy, že má někdo psa v bytě a ne u boudy mi běhá mráz po zádech. Pes je určený k pobytu na zahradě, kdo si myslí, že pes v teple a ve společnosti páníčků je spokojený, tak se šeredně mýlí. Pes chce být na zahradě v zimě, v dešti, hrozně rád se tam nudí a taky miluje to, když nemá při mínusových teplotách podsadu. Pes ví, že k dobré obranyschopnosti se dopracuje otužováním.

"Další problém může nastat u stolu. Pokud pejska krmíte vším možným a taky mu dáváte jíst z talíře, jeho mlsným pohledům se neubráníte u oběda ani večeře. Namísto toho, aby si zalezl někam do kouta a hrál si s hračkou, bude čekat u stolu, poskakovat kolem vás, kňučet a možná i štěkat, dokud nedostane nějaký kousek!" To nesnáším úplně nejvíc, když si mě naši psi všímají, místo toho, aby popadli balónek a šli si někam do rohu hrát. Od čeho tu hračku mají. Se jim mám snad věnovat já? Nechápu, co dělám špatně, že občas od stolu dostanou chrupavku a nebo brokolici a stejně nežebrají. Budu se muset zeptat té guru psí výchovy, jak na to.

"Problémy mohou nastat i ve chvíli, když se potkáte se známými, kteří mají jiného psa. Ten váš se totiž bude chovat jako žárlivý partner! Když si jiného psa pohladíte nebo mu dáte nějakou pamlsek, ihned vám to dá najevo a po svém sokovi bude vyjíždět, ať už to bude vrčení, nebo se do něj rovnou pustí!" To se snadno může stát, pokud budete vychovávat psa podle instory. "Proto pamatujte na to, že čím více psovi dovolíte, tím víc si sám dovolí. A pak už nepůjde zastavit!"

A tak pokud si myslíte, že svou práci občas trochu šidíte, vzpomeňte si tady na paní, která dokáže vyplodit toto, a nebuďte na sebe příliš tvrdí.

Tohle je stará fotka, už je zavíráme na noc na balkon.

Flexiteo

Brzy to budou tři roky, co jsem trochu nuceně adoptovala toho zrzavého debila miláčka. Jedním z prvních rozčarování, která mi přinesl, bylo to, že už mu stihli dát jméno a on na něj slyšel. Teo. Dost nezáživné. A taky evokující křesťanství. Paráda. Ale jak už to tak často bývá, nic není tak zlé, jak se nejdříve zdá.

Teo je totiž nejvariabilnější jméno ze všech!

Vyjadřuje-li emoce, ať už negativní, nebo chce jen láskyplně vítat vše v dosahu, dělá to zásadně tak, že rotuje kolem své osy a u toho buď štěká, nebo zuřivě vrtí ohonem. Měním jeho jméno na Roteo.

Rotuje-li moc dlouho, nebo mi leze na nervy jiným nešvárem, oslovuji ho Kokoteo.

Občas na zemi leží tak zvláštně rozteklý, že si přestávám být jistá skupenstvím svého psa. Rázem je z něho Tekuteo.

Fandíte X-menům? V tom případě si vám dovoluji představit nového hrdinu, říkáme mu Magneteo.

V zimě se mu kožich asi tak zdesetinásobil, působí mohutněji než Buřt, jak jinak na něho volat než Chlupateo.

Tragický výraz, kterým si získává srdce cizích lidí, mu vynesl jméno Trpiteo. Leč žádný můj soucit.

Dnes mě vzbudil dávivými zvuky. Zvrateo není má oblíbená forma psa.

Pro pár blbých světýlek

Slyšíš to? A teď si představ, že oni to slyší ještě s větší intenzitou. A neví, co to je, jen se bojí. Ano, mám na mysli zábavní pyrotechniku a psy.

Nejsem pokrytec, jím maso a mléčné výrobky ne vždy kupuju z těch nejlepších chovů, takže tu nechci kázat o zakázání rachejtlí, ale malé zamyšlení by to přeci jen chtělo. Lidi, nebuďte takoví kreténi, využijte na odpalování prachů do vzduchu ten jeden den a neobtěžujte tím už týden před a ještě pár dní po.

Buřt už není jen hora sádla, momentálně se změnil v o něco více foremnou horu svalů, jenže jak to tak bývá, svalovci nejsou v racionálním uvažování nejlepší. On nepochopil, že ty rány ho nezabijou, jeho přesvědčení, že všichni umřeme, bylo tak silné, že se prostě nehodlal nechat venčit. S velkou neochotou vylezl před barák, tam na jeden zátah mohutně pomočil strom, který to kvůli tomu pravděpodobně na jaře už nezvládne, a chtěl domů. A chtěl tam tak vážně, že vší silou zabíral a zabíral. A i když má "jen" 30 kg, je to fakt náročné ho přimět, aby šel jinam.

Ono nejenže nechce jít, on se taky bojí, bojí se tak moc, že se mu zrychlí dech natolik, že začne sípat, klepe se a neví, co se děje. Měli jste někdy panickou ataku? Jestli ne, tak si toho važte. Tolik sprostých slov, která jsem za těch pár pyrodní vyslovila, jsem snad nestihla říct za celý předchozí rok, a to jimi fakt nešetřím. Jen na blogu musím, pro příště už vím, že rodině se odkaz na blog nedává!

Nebojí se všichni psi, jsem si toho vědoma, ale většina útulkáčů, která si prošla tím, co ti naši pitomci, to tak bohužel mají. Už se nebojí zvýšeného hlasu, nebojí se prudkých pohybů rukou, ale ono nejde všechno hned. A obávám se, že něco nejde vůbec. Taky už nejsou nejmladší a bojím se, že by ten stres jednou jejich tělo prostě nemuselo zvládnout.

Silvestr se dal zvládat jen na úkor sousedů, menší párty na bytě a o to hlasitější zábava. Ale fungovalo to, sousedy máme naštěstí chápavé a problém s tím nebyl. Okolo půlnoci ale už ani náš opilecký hluk podkreslený hudbou nestačil a Teo začal panikařit. Klasické zkoušení všech místností a hledání té, kde to nevybuchuje, bylo opět k ničemu, ale on ani Teo moc na racionální uvažování není. Nakonec to oba psi i s Ondrou zakotvili na záchodě. Párty hárd.

Každopádně bych vám chtěla do nového roku popřát co nejméně hádek a ať vás to nesrazí na kolena.

My nepapáme granulky

Po letech odolávání se to zlomilo. Diagnóza zní: pejskař. U jednoho psa v bytě se to dá zvládat, mozek vám funguje na vlnách, které dokážou rozkódovat i lidé bez čtyřnohých věznitelů. Se dvěma toto končí. Buňky v mozku změnily svou strukturu a s Ondrou jsme vyřazeni z normálního života.

Přišlo vám nechutné, když matky rozebírají konzistenci hoven svých dětí? My se přištihli, že to samé děláme u psů. Protože není lepší zábavy, než sledovat, že mrkev nakrájená na kolečka je i po projití Buřtem stále na kolečka. Jen lépe srovnaná. Ještě větší rozměr tomu dává to, když mají sraní synchronizované, tlačí a poulí na sebe oči z metrové vzdálenosti. Už to chce jen fotečku do rodiného albíčka. A pár gramů olova do hlavy.

Nemáte večer co dělat? Nasedněte na psy a donuťte je pohybovat se dopředu. Psí dostihy jsou vážná věc!

Oni mezi sebou ale udělali velký pokrok, Teo Ronalda už nešikanuje. Teda ne v tom špatném, teď ho šikanuje v dobré víře - chce si hrát. Rotuje a mlátí ho zadnicí přes tlamu, žďuchá do něho a snaží se ho probrat z jeho buřtího zenu. Ronald hru nikdy moc nechápal, nezměnilo se to ani teď. Jde s prosebným výrazem žduchat do nás. Dokonce to došlo tak daleko, že Teo vezme hračku, položí ji na půl cesty mezi sebe a Ronalda a chvíli dělá, že tu hračku chce a pak ji Buřtovi přenechá. Ten si ji vítězoslavně vezme do pelechu a nebohého Tea ignoruje dál.

S ostatními psy ale neumí komunikovat ani jeden. Jednou jsem je venčila společně. A už to nikdy nehodlám opakovat. Tolik sprostých slov a odkazů na útulek jsem dlouho neřekla. Diváků jsem měla bohužel hodně. Jenže když vám jeden pes rotuje na vodítku a neví, jestli si chce hrát a nebo se rvát, tak u toho pro jistotu dost hlasitě ječí a druhý vám spálí ruku vodítkem, protože narozdíl od prvního má jasno v tom, co chce - chce psa ojet - nervy povolí. Koule už nemá, mozek pravděpodobně vzali na sále preventivně taky.