Po letech odolávání se to zlomilo. Diagnóza zní: pejskař. U jednoho psa v bytě se to dá zvládat, mozek vám funguje na vlnách, které dokážou rozkódovat i lidé bez čtyřnohých věznitelů. Se dvěma toto končí. Buňky v mozku změnily svou strukturu a s Ondrou jsme vyřazeni z normálního života.
Přišlo vám nechutné, když matky rozebírají konzistenci hoven svých dětí? My se přištihli, že to samé děláme u psů. Protože není lepší zábavy, než sledovat, že mrkev nakrájená na kolečka je i po projití Buřtem stále na kolečka. Jen lépe srovnaná. Ještě větší rozměr tomu dává to, když mají sraní synchronizované, tlačí a poulí na sebe oči z metrové vzdálenosti. Už to chce jen fotečku do rodiného albíčka. A pár gramů olova do hlavy.
Nemáte večer co dělat? Nasedněte na psy a donuťte je pohybovat se dopředu. Psí dostihy jsou vážná věc!
Oni mezi sebou ale udělali velký pokrok, Teo Ronalda už nešikanuje. Teda ne v tom špatném, teď ho šikanuje v dobré víře - chce si hrát. Rotuje a mlátí ho zadnicí přes tlamu, žďuchá do něho a snaží se ho probrat z jeho buřtího zenu. Ronald hru nikdy moc nechápal, nezměnilo se to ani teď. Jde s prosebným výrazem žduchat do nás. Dokonce to došlo tak daleko, že Teo vezme hračku, položí ji na půl cesty mezi sebe a Ronalda a chvíli dělá, že tu hračku chce a pak ji Buřtovi přenechá. Ten si ji vítězoslavně vezme do pelechu a nebohého Tea ignoruje dál.
S ostatními psy ale neumí komunikovat ani jeden. Jednou jsem je venčila společně. A už to nikdy nehodlám opakovat. Tolik sprostých slov a odkazů na útulek jsem dlouho neřekla. Diváků jsem měla bohužel hodně. Jenže když vám jeden pes rotuje na vodítku a neví, jestli si chce hrát a nebo se rvát, tak u toho pro jistotu dost hlasitě ječí a druhý vám spálí ruku vodítkem, protože narozdíl od prvního má jasno v tom, co chce - chce psa ojet - nervy povolí. Koule už nemá, mozek pravděpodobně vzali na sále preventivně taky.
Žádné komentáře:
Okomentovat