"Ten psí smrad a bordel v autě... to je ochrana proti zlodějum sama o sobě, to nemusíš ani zamykat." Tak nějak jsem se kdysi vyjádřila o Ondrově autě. Kdybych tak věděla, jak moc jsem se trefila, nikdy bych nechtěla, aby na stavu auta něco měnil.
Bude tomu něco málo přes měsíc, kdy jsme se hecli a několik hodin tahali, klepali a vysávali z auta bordel. V horšim stavu je akorát můj život. Tohle bylo až podivuhodně uklidňující. Aspoň něco, co dokážu dát do pořádku. Well done, well done! A psi začali jezdit v kufru, oba, ano, je to vtipný pohled. Dost často vídáme ve zpětném zrcátku pobavené obličeje řidičů za námi.
Ze smradlavého vozu pro dva otrlé jedince se stalo opět pětimístné auto. Dmula jsem se pýchou. Už nebylo třeba vozit lidské deky (jakože pro lidi, ne z lidí). A pak se to stalo.
"Cos zapomněl?"
"Ehm, kde jsme včera parkovali auto?"
Na "našem" místě stálo auto jiné. Místo práce pokec na policii a pojišťovně, kdo by to nebral.
Večer jsem jela z práce tramvají. Velmi jsem trpěla, na pravidelné odvozy se zvyká nečekaně rychle. Nastoupila banda dobře bavících se lidí. Jeden z nich byl i můj bývalý spolubydlící - policista. "Jsem si na tebe zrovna dneska vzpomněla." Vyznělo to blbě, ale dodala jsem proč. "Jo, to byl tvůj přítel dneska na služebně?" Byl.
Svět je malý. Ale ne natolik, aby se v něm neztratila jedna lehce smradlavá fábka s dvěstě tisíci na tacháči.
Žádné komentáře:
Okomentovat