Hlas lidu

Nově nalezená práce s sebou nese mnoho nepříjemností. Jedna z nich je nutnost dopravovat se MHD. Do 3 km chodím pěšky, má práce se do toho limitu nevešla. A občasné vstávání ve 4:30 také k ranní procházce moc nenabádá. Už jen nadšeného Tea bych radši místo venčení hodila ven z okna a naučila ho samostatnosti.

Dneska, nachcípaná a nedobře naladěná, jsem jela na odpolední směnu. Tramvaj už stála na zastávce, dobíhala jsem jak divá, proč plíce trochu neprokrvit, ať se jim lépe kašle, že ano. V tramvaji kontrolovala cestující tlupa revizorů. Poslední dobou se mi zdá, že na každého cestujícího připadá jeden revizor. Možná jsem měla hledat práci u nich. Zdá se mi, že na presonálním je někdo, kdo neumí lidi odmítat. Nedovedu si představit jiný důvod, proč jich je tolik.

Neplatiči byli vykázáni a revizoři si to už nějak vyřešili. A co nevyřešili revizoři, toho se ujala paní - mluvčí lidu. Lidmi zvolený zástupce takzvaně slušných Čechů. Slušných pracujích, čtenářů a komentátorů novinek, voličů komunistů. Neb tohle by se za nich nikdy nestalo. A taky vstupenka do kina stála jen korunu. KORUNU!

"No snad tady pani pustíš sednout né? To je hrozný tyhle mladý, píše to esemesky a dělá, že nevidí. Běžte si sednout, no běžte."

"Ne děkuju, nepotřebuju."

"Ona se zvedne, běžte, běžte."

"Víte, já jsem po operaci kýly, taky bych měla sedět." a zvedla se. Co jiného taky, poslouchat tyhle samozvané mluvčí a neporušit u toho přikázání "nezabiješ", je fakt těžké.

Vážně, když si někdo chce sednou, stačí slušně požádat někoho, kdo vypadá, že má nohy víc v pořádku. Takhle ztrapní nejen sebe, ale ještě uvedou do rozpaků další strany, sedící i stojící. Vítěz není nikdo. Sebereflexe nenalezena.

"No snad ty psy nenecháte močit do kytek? To je hrozný ty lidi." Ječí jedna vyzobaná slunečnice z balkonu na druhou.

"Moč je sterilní." volá Ondra a mizí v obchodě. Já čekám na trávníku, až se vrátí. Paní graduje. "Ty mladý jsou tak drzý."

"A vy nemáte nic lepšího na práci, než napomínat ostatní?" ptám se toho snu všech vnoučat.

"Ne."

"To máte docela smutnej život." O slunečnici se pokouší infarkt. Já jsem na tom podobně, jinak bych ji nechala být, ale nevyspinkala jsem se dobře, špatnej den babi, špatnej den.

"Já mám psy ráda, ale..." "Ale oni vás ne," skáču jí do řeči a po očku sleduji, jesli po mně nemrští konví. Zvládla to. Ale vzhledem k nachlazení, co mě druhý den skolilo, si myslím, že mě proklela.

Ale vážně, není prostě snazší říct. "Prosim vás, já se v tom záhonku hrabu, mohli by příště močit jinde?" Ohlídala bych si to, ono je to prostě jen o formě. Když něco chcete, po zlym to většinou nejde. Takhle mám chuť tam močit s nimi.