Věříte, že pro introverta všechny ty vyhlášky nic nemění? Konečně je ale moje vyhejbání se lidem braný jako slušnost. Naštěstí jsem odjakživa i hypochondr, tak nemusím řešit takový dilemata, jak s rouškou olíznout prst a otevřít pytlík na pečivo. Protože olizovat si ruce kdekoli, ve mně vzbuzovalo hrůzu vždycky. Viděla jsem za vším choroby ještě dřív, než to bylo cool.
Dělám z domova, a že bych byla jako živnostník výdělečná, se moct říct nedá. Žádná změna ani tady. Co se ale změnilo, že moji asociální bublinu mi praskají lidi venku. V mym prostoru, kam nikdo před karanténou nechtěl ani zavítat.
A tak na louce, kde ročně potkám tak deset lidí, potkám těch deset lidí už během jednoho venčení. Ale víte jak to je, když najednou používáte nohy jako dopravní prostředek. Ono vám to rozhýbe střeva. Kam to lépe hodit než do podrostu na okraji louky. Louky na sídlišti. Louky kde venčím Tea na volno.
Jo, sežral to. S chutí a bez výčitek. Abych zmírnila aspoň trochu svůj děs, šla jsem s ním k potůčku, aby to měl čím spláchnout. Vypadal neškodně. Pod čirou vodou jde vidět jen tráva. Asi aby se na ní podíval pořádně, tak vlezl do vody všema čtyřma. A na vlastní packy zjistil, že tam není jen voda, ale taky dobrých patnáct čísel bahna. Tohle venčení soutěž o největšího debila vyhrál s přehledem. Předběhl i lidi s rouškou na krku a zapálenou cigaretou.
Jako pozitivum vnímám, že z fancy látky, kterou jsem si koupila před lety (a nikdy se nenaučila pořádně šít), jsem konečně mohla udělat epický módní doplněk v podobě vlastní roušky. Je moc hezká. S kolibříkama. Ochrana +1, swag +99.
Ale zanadávat si musím i tak. Ve svých skoro 32 jsem si nechala dát rovnátka. Drahý jako prase, protože jsou neviditelný. Tu neviditelnost teď prostě nějak nedokážu ocenit.
Snažím se na nákupy nechodit častěji, než je to fakt nutný (ono s těmi rovnátky to s jídlem žádná pecka není). Ale když už jsem tam šla, tak jsem doplnila i zásobu kytek. A připustila si, že se mi to vymklo z rukou. A čím se při smyslech udržujete vy?
