Těžký život trhovce

Chcete-li se cítit docenění a zbohatnout, nejezděte v žádném případě prodávat na trhy.

Jsou to mé první trhy mimo vánoční období, takže jsem ani nepočítala, že budu odvážet bankovky naložené v kolečku, spíš jsem byla zvědavá, a taky jsou to trhy, kde se neplatí nájem stánku, protože jsou v rámci rozvoje regionu a zdejších patlalů.

O těch vánočních nám hrála velmi příjemná hudba skládající se z přibližně 5 koled opakujících se dokola. Plus jedno přibližně dvacetiminutové sólo zaseklé nahrávky, kde se opakovala několikasekundová smyčka. Kdyby nedávali výběr skladeb do rukou zvrácených a pomstychtivých individuí, spousta prodejců by nesla lépe, že tržby jsou, jaké jsou. Tentokrát to dýdžej vopepřil výtahovou hudbou, popřípadě bývá ještě slyšet, když čekáte na přepojení hovoru. To je přesně ta hudba z nejspodnějšího dna hudebního průmyslu, o které jste ani netušili, že existuje. Každý tón vám ubližuje, a kdyby ji znali nacisti, rozhodně by to zahrnuli do svých mučicích praktik. Pravidelně se to střídalo s poněkud falešně zpívanou písni o libereckém kraji, jaký je fajn a jak ho TU všichni znaj (což je velmi šokující informace, člověk většinou ví, z jakého je kraje, ale tady to bylo potřeba z nějakého důvodu prostě ještě zdůraznit). Můj stánek je přímo proti výtahu, několikrát jsem přemýšlela, že vložím hlavu do dveří, počkám, až se zavřou a hlavu si nechám utrhnout.

Už zařizování před samotnými trhy bylo veselé. Jezdíme s kamarádkou, dohlížíme si na stánky, když se ta druhá toulá a taky bychom pravděpodobně umřely nudou, kdybychom si čas nemohly krátit konverzací. Chtěly jsme tudíž stánky vedle sebe. Psaly jsme to organizátorce obě, mně odepsala, ale tuto otázku ignorovala, kamarádku ignorovala úplně. Jaké překvapení, že jsme vedle sebe nebyly. Ale šlo to zařídit. Z druhé strany mám pána, který tam má jen propagační stánek s ručně dělanými dřevěnými podlahami. Pán je hrozně milý, chytrý, komunikativní a donesl mi palačinku. Rozhodně nejlepší stánkařský kolega!

A taky vlastní magickou parketu. Nevím co je na ní magického, ale snažila jsem se na to vážně přijít. Kdykoli někdo prochází, pohladí si prostě přesně tuhle jedinou a konkrétní parketu. Bylo to natolik komické a fascinující, že jsem se s ním na to téma dala do řeči, on mi parketu podal a něco jsme kolem ní řešili. Lidé stánek míjeli bez povšimnutí. Jeden pán už byl skoro pryč, když tam tu parketu vrátil. V pánovi hrklo, otočil se, pohladil parketu a dobrou čtvrthodinku si vydržel povídat o podlahách.

Jako bonus sedíme úplně v izolaci na místě, kde ani většina návštěvníků neví, že ještě jsou stánky. A taky jsme v části, kde jsou lidé z chráněných dílen. U jednoho stánku prodával pár chráněnců (jestli se jim tam říká, fakt nevím), pánovi se velmi líbila moje kolegyně, šel se ji pln naděje zeptat, z jaké dílny že je ona. Následně si ji několikrát vyfotil a focení opakoval minimálně každou hodinu, fotek jedné osoby prostě není nikdy dost. Jeho přítelkyně si to ale rozhodně nemyslela. Po chvíli k nám přišel a donesl keramická sluníčka pro štěstí. Jedno podal jí a pak se otočil na mě se slovy: "Vy jste kolegyně" a podal mi taky jedno, následně se otočil zpět k mé kolegyni a řekl: "A vy jste krásná." Ano, i chráněnec z dílny dokázal mé dokopané sebevědomí ještě víc zabít.

V momentě, kdy jsme obě dojedly obrovský krajíc chleba s domácím sádlem (to tam prodával jiný stánkař), donesl nám zamilovaný chráněnec indiánky. S vaječným likérem uvnitř. Já nejím indiánky, kolegyně pro jistotu ani ten likér. Bylo nám hloupé to odmítnout, respektive bychom neměly ani šanci, tak jsme to začaly s křečovitým úsměvem okusovat. A v nestřeženém okamžiku to zabalily a hodily do koše. Tímto se omlouvám případným hladovým africkým dětem, ale fakt to bylo hnusné a pravděpodobně by je to i zabilo.

Nechce se mi vymýšlet nadpis

Možná si ještě pamatujete, jak jsem nezřízeně tiskla na zkoušky a došel mi papír. Tento stav trvá stále. Až dnes, kdy jsem chtěla konečně skočit s daňovým přiznáním, mi došlo, že je to problém. Ale tak nejsem nemohoucí a máme papírnictví, řekla jsem si a poslala tam tátu. Od maloměstských obchodů člověk nečeká, že budou mít na skladě nejnovější vymoženosti z oboru, ale že v papírnictví nebude ten nejobyčejnější papír, to udivilo i velmi otrlého jedince, jakým jsem.

A abych neměla moc pestrý společenský život, nechala jsem vykastrovat pana Lišáka, jelikož byl jednokulka a časem by s tím mohl mít dost problémů. To naivní zvířátko s naprosto upřímnou radostí skočilo do auta, protože hurá, jede se na výlet! Na veterině všechny uvítal a nic netušíc si odklusal pryč s panem doktorem. Když jsem si ho vyzvedávala, vrtěl ocáskem do všech stran, ale jsem si naprosto jistá, že ustal při pohledu na mě a očima mu problesklo cosi o zrádcích a tyranech. A jako by nebyl nemotorný sám od sebe, vyfasoval slušivý a vysoce módní límec.

No a od té doby dřepím doma, protože tatíkovi nelze vysvětlit, že límec není jen na oslňování, je to doplněk funkční a má zastat můj neustálý dozor a okřikování. Ale aby to bylo fér, okřikuju i sebe, protože se mi taky hojí rána. Teda koule jsem neměla ani předtím. Jelikož blog čte i babička, nemůžu říct, že se mi hojí tetování. Aplikací barvy do kůže se ze mě totiž stal vrah nemluvňat a každý večer před spaním zabiju aspoň jedno malé koťátko, abych se uklidnila.

Oba nejsme tedy úplně mobilní. Ale jen jednoho z nás to bolí a hýbat se mu opravdu nechce, pejsek to není. Toho musím usměrňovat, aby si neurval stehy, kdykoli otevřu dveře, vystřelí z nich jak dostihový kůň z boxu. Připadám si jako největší tyran, že mu nedopřeju ani trochu pohybu. Což o to, klidně by mohl chodit na vycházky na vodítku. Kdyby nebyl debil. Než bych prošla ulicí, vzteky by mu popraskaly pravděpodobně všechny stehy a možná i nějaká cévka.

Před několika týdny jsme byli na socializační vycházce - 12 psů celkem, feny z toho jen 3. Byla jsem v naprostém šoku, že on byl v takovém šoku, že ani neštěkal a kamarádil se i s černými. Tento stav trval úžasnou čtvrthodinku. Pak se poprali jiní psi a Teo, strážce pořádku a nepřítel jakéhokoliv zbytečného násilí, se do toho vložil a vydržel všem okolo ničit nervy až do samotného konce vycházky. Trochu mě uklidnilo, že když se cvičilo, vyšel z toho lépe než ostatní. Anarchii takového stupně jsem viděla poprvé v životě. On už ležel, zatímco ostatní páníci tlačili pejsky k zemi násilím, protože přece nebudou ležet, když nejsou unavení! U nás je větší problém "sedni", když i po několikátém zopakování stále nebral na vědomí, že si má sednout, zařvala jsem na něj tak mohutně, až se posadili i jiní psi a několik jejich páníčků.

Základní poslušnost nikdy nebude jeho silná stránka, takže s ním dělám prvky dog dancingu, nepotřebné věci mu jdou výborně. Nejhorší je ale ta část, kdy mu chcete vysvětlit nový povel, zatímco on vám nadšeně skáče k noze, lehá si, převalí se na bok, udělá sud, oběhne vás do kolečka a pak se začne plížit. Po vykonání téhle sestavy se na vás podívá s pocitem totálního zadostiučinění, a když nenakulím piškot, je velmi uražen. Ale naučila jsem ho slalom mezi nohama a jsem na něho patřičně pyšná!

Teo anarchista, všichni psi leželi směrem dovnitř, on ne.

Teo satelitem