Možná si ještě pamatujete, jak jsem nezřízeně tiskla na zkoušky a došel mi papír. Tento stav trvá stále. Až dnes, kdy jsem chtěla konečně skočit s daňovým přiznáním, mi došlo, že je to problém. Ale tak nejsem nemohoucí a máme papírnictví, řekla jsem si a poslala tam tátu. Od maloměstských obchodů člověk nečeká, že budou mít na skladě nejnovější vymoženosti z oboru, ale že v papírnictví nebude ten nejobyčejnější papír, to udivilo i velmi otrlého jedince, jakým jsem.
A abych neměla moc pestrý společenský život, nechala jsem vykastrovat pana Lišáka, jelikož byl jednokulka a časem by s tím mohl mít dost problémů. To naivní zvířátko s naprosto upřímnou radostí skočilo do auta, protože hurá, jede se na výlet! Na veterině všechny uvítal a nic netušíc si odklusal pryč s panem doktorem. Když jsem si ho vyzvedávala, vrtěl ocáskem do všech stran, ale jsem si naprosto jistá, že ustal při pohledu na mě a očima mu problesklo cosi o zrádcích a tyranech. A jako by nebyl nemotorný sám od sebe, vyfasoval slušivý a vysoce módní límec.
No a od té doby dřepím doma, protože tatíkovi nelze vysvětlit, že límec není jen na oslňování, je to doplněk funkční a má zastat můj neustálý dozor a okřikování. Ale aby to bylo fér, okřikuju i sebe, protože se mi taky hojí rána. Teda koule jsem neměla ani předtím. Jelikož blog čte i babička, nemůžu říct, že se mi hojí tetování. Aplikací barvy do kůže se ze mě totiž stal vrah nemluvňat a každý večer před spaním zabiju aspoň jedno malé koťátko, abych se uklidnila.
Oba nejsme tedy úplně mobilní. Ale jen jednoho z nás to bolí a hýbat se mu opravdu nechce, pejsek to není. Toho musím usměrňovat, aby si neurval stehy, kdykoli otevřu dveře, vystřelí z nich jak dostihový kůň z boxu. Připadám si jako největší tyran, že mu nedopřeju ani trochu pohybu. Což o to, klidně by mohl chodit na vycházky na vodítku. Kdyby nebyl debil. Než bych prošla ulicí, vzteky by mu popraskaly pravděpodobně všechny stehy a možná i nějaká cévka.
Před několika týdny jsme byli na socializační vycházce - 12 psů celkem, feny z toho jen 3. Byla jsem v naprostém šoku, že on byl v takovém šoku, že ani neštěkal a kamarádil se i s černými. Tento stav trval úžasnou čtvrthodinku. Pak se poprali jiní psi a Teo, strážce pořádku a nepřítel jakéhokoliv zbytečného násilí, se do toho vložil a vydržel všem okolo ničit nervy až do samotného konce vycházky. Trochu mě uklidnilo, že když se cvičilo, vyšel z toho lépe než ostatní. Anarchii takového stupně jsem viděla poprvé v životě. On už ležel, zatímco ostatní páníci tlačili pejsky k zemi násilím, protože přece nebudou ležet, když nejsou unavení! U nás je větší problém "sedni", když i po několikátém zopakování stále nebral na vědomí, že si má sednout, zařvala jsem na něj tak mohutně, až se posadili i jiní psi a několik jejich páníčků.
Základní poslušnost nikdy nebude jeho silná stránka, takže s ním dělám prvky dog dancingu, nepotřebné věci mu jdou výborně. Nejhorší je ale ta část, kdy mu chcete vysvětlit nový povel, zatímco on vám nadšeně skáče k noze, lehá si, převalí se na bok, udělá sud, oběhne vás do kolečka a pak se začne plížit. Po vykonání téhle sestavy se na vás podívá s pocitem totálního zadostiučinění, a když nenakulím piškot, je velmi uražen. Ale naučila jsem ho slalom mezi nohama a jsem na něho patřičně pyšná!
Teo anarchista, všichni psi leželi směrem dovnitř, on ne.
Teo satelitem
Žádné komentáře:
Okomentovat