Chcete-li se cítit docenění a zbohatnout, nejezděte v žádném případě prodávat na trhy.
Jsou to mé první trhy mimo vánoční období, takže jsem ani nepočítala, že budu odvážet bankovky naložené v kolečku, spíš jsem byla zvědavá, a taky jsou to trhy, kde se neplatí nájem stánku, protože jsou v rámci rozvoje regionu a zdejších patlalů.
O těch vánočních nám hrála velmi příjemná hudba skládající se z přibližně 5 koled opakujících se dokola. Plus jedno přibližně dvacetiminutové sólo zaseklé nahrávky, kde se opakovala několikasekundová smyčka. Kdyby nedávali výběr skladeb do rukou zvrácených a pomstychtivých individuí, spousta prodejců by nesla lépe, že tržby jsou, jaké jsou. Tentokrát to dýdžej vopepřil výtahovou hudbou, popřípadě bývá ještě slyšet, když čekáte na přepojení hovoru. To je přesně ta hudba z nejspodnějšího dna hudebního průmyslu, o které jste ani netušili, že existuje. Každý tón vám ubližuje, a kdyby ji znali nacisti, rozhodně by to zahrnuli do svých mučicích praktik. Pravidelně se to střídalo s poněkud falešně zpívanou písni o libereckém kraji, jaký je fajn a jak ho TU všichni znaj (což je velmi šokující informace, člověk většinou ví, z jakého je kraje, ale tady to bylo potřeba z nějakého důvodu prostě ještě zdůraznit). Můj stánek je přímo proti výtahu, několikrát jsem přemýšlela, že vložím hlavu do dveří, počkám, až se zavřou a hlavu si nechám utrhnout.
Už zařizování před samotnými trhy bylo veselé. Jezdíme s kamarádkou, dohlížíme si na stánky, když se ta druhá toulá a taky bychom pravděpodobně umřely nudou, kdybychom si čas nemohly krátit konverzací. Chtěly jsme tudíž stánky vedle sebe. Psaly jsme to organizátorce obě, mně odepsala, ale tuto otázku ignorovala, kamarádku ignorovala úplně. Jaké překvapení, že jsme vedle sebe nebyly. Ale šlo to zařídit. Z druhé strany mám pána, který tam má jen propagační stánek s ručně dělanými dřevěnými podlahami. Pán je hrozně milý, chytrý, komunikativní a donesl mi palačinku. Rozhodně nejlepší stánkařský kolega!
A taky vlastní magickou parketu. Nevím co je na ní magického, ale snažila jsem se na to vážně přijít. Kdykoli někdo prochází, pohladí si prostě přesně tuhle jedinou a konkrétní parketu. Bylo to natolik komické a fascinující, že jsem se s ním na to téma dala do řeči, on mi parketu podal a něco jsme kolem ní řešili. Lidé stánek míjeli bez povšimnutí. Jeden pán už byl skoro pryč, když tam tu parketu vrátil. V pánovi hrklo, otočil se, pohladil parketu a dobrou čtvrthodinku si vydržel povídat o podlahách.
Jako bonus sedíme úplně v izolaci na místě, kde ani většina návštěvníků neví, že ještě jsou stánky. A taky jsme v části, kde jsou lidé z chráněných dílen. U jednoho stánku prodával pár chráněnců (jestli se jim tam říká, fakt nevím), pánovi se velmi líbila moje kolegyně, šel se ji pln naděje zeptat, z jaké dílny že je ona. Následně si ji několikrát vyfotil a focení opakoval minimálně každou hodinu, fotek jedné osoby prostě není nikdy dost. Jeho přítelkyně si to ale rozhodně nemyslela. Po chvíli k nám přišel a donesl keramická sluníčka pro štěstí. Jedno podal jí a pak se otočil na mě se slovy: "Vy jste kolegyně" a podal mi taky jedno, následně se otočil zpět k mé kolegyni a řekl: "A vy jste krásná." Ano, i chráněnec z dílny dokázal mé dokopané sebevědomí ještě víc zabít.
V momentě, kdy jsme obě dojedly obrovský krajíc chleba s domácím sádlem (to tam prodával jiný stánkař), donesl nám zamilovaný chráněnec indiánky. S vaječným likérem uvnitř. Já nejím indiánky, kolegyně pro jistotu ani ten likér. Bylo nám hloupé to odmítnout, respektive bychom neměly ani šanci, tak jsme to začaly s křečovitým úsměvem okusovat. A v nestřeženém okamžiku to zabalily a hodily do koše. Tímto se omlouvám případným hladovým africkým dětem, ale fakt to bylo hnusné a pravděpodobně by je to i zabilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat