V zemi Piotrů a Wojtků

Podle čeho vybíráte dovolenou? Podle ceny, svých snů nebo podle toho, jak se tam bude líbit psům? Jak asi tušíte, my se přiklonili k variantě třetí.

S Jonášem, kámoškou, dvěma smradlavými psy a jedním vymydleným vipetím aristokratem jsme se vydali do Polska k moři. Chorvatský pláže jsou prázdný, tak co teprve ty u moře, který je jen pro otužilce? No… možná jsme měli věnovat minutku rešerši a zjistit si, že v Polsku to žije. A že jedeme do totálně turistický oblasti, kde na domorodce nenarazíte, protože takovej druh se tam prostě nevyskytuje.

Ubytování vybírala kámoška na základě doporučení dalších chrtařů. Levný spaní, psi bez příplatku a pláž skoro za rohem. Yey! A pak jsme tam přijeli a zjistili, že v ceně jsou nejen psi, ale i hejna komárů. A že nikdo nemluví anglicky a taky moc neumí čísla. Všichni tři jsme vešli na recepci, kde se recepční ujistila, jestli máme ubytování pro dva. No nemáme. Tím se nenechala rozhodit, olízla si prst, aby mi mohla podat papír k vyplnění a dovedla nás na pokoj. Později jsem si všimla, že papír obsahoval poučení o koronaviru (a možná i ten vir samotný). 

Později jsem si všimla, že na tři lidi máme dvě deky. Na pokoji byla jedna stočtyřicítka a jeden rozkládací gauč. Na tom jednolůžku vydávajícím se za dvoulůžko byla ale naférovku položená jen jedna jednolůžková deka a pod ní bylo prostěradlo napnutý na doraz. Jen co jsme si sedli, tak se z obou stran vymrštilo a postel vypadala, jako kdyby měla tanga.

Naštěstí spí psí aristokrat v posteli a kamarádka si vozí vlastní deku. Tímto nás zachránila od mnoha hádek a násilí, protože já prostě deku chci celou a dokud v ní nejsem zamotaná jako buríto, tak se nevzdám.

Po hraní tetrisu, se nás všech 6 na pokoj vešlo a my mohli na první průzkum terénu. Jako prvotřídní asociál jsem zděšeně brblala a snažila se nedýchat, abych nezvýšila pandemický číslo. Pak mi došlo, že vlastně už nastydlá jsem, takže jsem docela v klidu. Než jsme zjistili, kudy se chodí na pláž, udělali jsme si pěknou zacházku do centra, kde se to hemžilo půjčovnama různých vozítek, který se pletou mezi auta i chodce, vkusnými magnety a dalšími turistickými nezbytnostmi.

Taky jsme záhy zjistili, že Poláci milujou psy. Respektive mlaskání na cizí psy a sahání na ně bez dovolení. Takovej národní sport. To s sebou neslo i klady, protože tam pes byl každýmu šumák a my je měli na pláži volně. První metry, kde je hromada lidí, je i hromada košů. Naši miláčci dělali ovšem svoje hromady zásadně až poté, co jsme minuli poslední koš. Takže někteří z nás měli hovno v batozích, další pak v botě. (Boty v tu chvíli nebyly na nohou, nemějte obavy.)

Další den jsme zjistili, že jediný nádobí na pokoji jsou špinavý hrníčky. Do čeho si udělat snídaňovou kaši? Aristokratická psí miska to jistila.

Všichni jsme ale byli z moře totálně nadšení. I Teo, kterej nenávidí vodu, se vrhal do vln a kradl Méďovi balónek. Protože z nějakýho důvodu vlny nejsou tak děsivý jako klidná voda. Jen pan vipet byl po celou dobu upřímně nešťastný. Nenáviděl písek, nenáviděl vodu, nenáviděl horko. A tak se aspoň pomstil tím, že cizím lidem na pláži pochcal stan.

Ještě se vrátím k lásce ke psům a nerespektování osobního prostoru. Na pláži byl Teo poměrně samostatnej a rozhodl se, že tentokrát ten osobní prostor začne narušovat on. Nějaký děcko krmilo vodu houskou (jako nic kromě vody tam nebylo, vážně) a Teo vycejtil svou příležitost. Tak děcko začalo ládovat houskou i mýho psa. A ten se tvářil nadmíru spokojeně a nechtěl odejít. Ještě, když jsem ho za obojek vzdalovala od štědrýho chlapce, stále mu lifroval pečivo.  

Jenže i my museli bejt z něčeho živi, tak jsme našli restauraci blízko ubytka, abych si mohla vyndat rovnátka na pokoji a nemusela to lovit někde na záchodě. Kromě jednoho Poláka bylo všude prázdno. Jenže když seš na reprezentování svýho národa sám, tak se musíš o to víc snažit. Začal nejdřív mlaskat a během chvíli přitvrdil a hodil Méďovi kus svýho jídla. Ne kousek, fakt kus. Jonáš vyjádřil nesouhlas a v tu chvíli se mlaskání změnilo v nadávky. Když ty budeš dělat problémy, tak já budu taky! Tohle není psí restaurace, měli by tady mít košík. Co kdybych měl alergii? No, pokud by to byla alergie na psí kousnutí, tak by košík asi pomohl, o tom žádná. Ještě se rozčílil a odešel od nedojezenýho jídla zaplatit a zmizel. Proč ne.

Jo a kamarádka umí dělat fakt hezký fotky!