Dvojitá radost

Dlouho tu nebylo nic o psech? Jsem tady s intenzivní nápravou.

Jonáš zase pracuje dost daleko na to, aby se mu vyplatilo tam nocovat. Jenže každá nová práce s sebou nese nový starosti, tak je fajn si ty starý odložit doma.

A tak se stalo, že jsem pár týdnů hlídala oba chlupatý idioty.

První tejden byl ještě v pohodě, byla jsem na vrcholu duševních sil a naučila se dvojvodítko ovládat bravurně. První pes se zvládl vymočit, aniž by ho druhý vláčel za sebou nebo mu trefil hlavu ranním proudem. Naučila jsem se správně rozložit váhu a najít těžiště, abych zvládla situace, kdy jeden chtěl vítat a druhej trhat. Prostě perfetkní práce.

Jenže jsem nepočítala s tím, že hlídat budu tejdny dva. A tak jsem si duševní síly nerozložila rovnoměrně. Od toho, abych druhej tejden nedala ani jednoho z nich zpět do útulku mě dělil snad jen poplatek za umístění.

Začneme roztomilejším zážitkem. Už jsem říkala, jak je super mít dva psy? Že se od sebe krásně učí? Třeba když dostali každej kousek banánu. Méďa se do něj s chutí pustil. Teo tak nadšenej nebyl a flusnul ho na zem. Méďa se na něj podíval, otevřel tlamu a ten rozvejkanej banán flusnul na podlahu taky. 

Kdyby zůstalo u nežraní banánů, bylo by to super. Dostalo se to ale do fáze (ne)žraní králíků. Venčila jsem Méďu bez vodítka, Tea na vodítku. To je ta bezpečnější varianta. Myslela jsem si. Zatímco Méďa vyložil ranní náklad, šla jsem to s Teem na vodítku sebrat. Právě jsme byli uprostřed sídláku a i když to bylo hned u keře, nejsem prase, že ano. No a v momentě, kdy jsem měla jednu ruku na vodítku a druhou v igeliťáku, všimla jsem si nezvyklýho ruchu na druhym konci vodítka. Otočila jsem se a zjistila, že ten můj kretén drží v tlamě mládě králíka. Opakuju, nacházím se právě uprostřed sídliště. Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem ječela. Hodně. A nahlas. A začala si všímat, jak je to lidem vlastně úplně jedno. 

No, nakonec jsem si vyřvala hlasivky dostatečně na to, aby ho ten idiot pustil, ale že by to měl malej králík dát, to fakt nevypadalo. Druhej idiot k němu čuchal a vypadal, že si pro změnu chce hrát. Já se rozbrečela.

Že na ně nemám tolik energie si všimli hned. na to oni maj nos. Takže Méďa začal kašlat na přivolání a chtěl vítat všechny. Jeho radost je fakt hmatatelná. Akorát má na tolik dětský radosti moc velký tělo a zuby. A zůstává tak často dost nepochopenej.

"Okamžitě si zavolejte toho psa," křičela na mě hystericky paní s jezevčíkem na vodítku, zatímco jsem pískala na píšťalku a řvala "Ke mně!" Čím víc křičela, tím víc lákala Méďovu pozornost. Až to prostě nevydržel a rozběhl se k ní s roztočeným ocasem a nadějí na hru. Hysterie stupňovala, padaly úvahy o tom, kdo bude hradit veterinární náklady. Za umlácení ocasem? Jako nepřišel mi na přivolání, což je samozřejmě moje chyba a proto jsem se snažila volat a paní prostě pouštět druhým uchem ven. No a najednou mi místo "Ke mně!" vyšlo z pusy: "Abyste se neposrala."

Podobnou hysterii s ním ale zažívám i na vodítku. Nejednou se mi stalo, že výtahem přijel do přízemí někdo se svým psem a viděl, jak čekám na svezení. Místo toho, aby vystoupil a nechal mě nastoupit, zmáčkl tlačítko a odjel zas nahoru. Tak děkuju, dneska jdu asi pěšky.

A tady ještě ukázka toho, jak jsou psi z útulku vděční za svoje pelíšky.