pondělí 29. května 2017

400 km na východ a 30 let zpátky

Popadne vás občas nutkání vyrazit na výlet, poznávat místa, kam by jinak nebyl důvod jet? Nám se to nestalo, my měli cíl jasný - Katowice. Jeli jsme pro tetování, já teda jen jako doprovod.

Tatérů je spousta, dokonce spousta dobrých. Ale Bianka Szlachta je jen jedna. U nikoho jsem neviděla tolik infantilních kravin jako u ní. Láska na první pohled.


Do Katowic jsme přijeli ve čtvrtek večer, našli ubytováni a zjistili, že obrázky klamou. Postel stošedesátka s jednou přikrývkou jsou pro člověka, který spí zásadně na mumii, ztělesněné zlo. Odložili jsme si věci a šli se najíst. Také away pizza hned pod barákem - sen. Před námi byl jeden zákazník, malinký týpek asi mého věku. Co neměl na výšce, to měl na apetitu, když už si žádal o desátý kousek, došlo mi, že se nenajíme. Bylo před zavíračku, doplňovat to nebudou. Zbyly tři kousky s olivami, děkuji, radši hlad. Ale byli jsme v centru, takže o pár metrů nalevo byla restaurace, která ještě nebyla vyrabovaná. Najezení jsme občasným usnutím překonali noc, ráno si prohlédli centrum, sežrali nejlepší zákusky, jaké jsem kdy měla, a vydali se do studia.

Trochu retro vchod k našemu noclehu


Tatérka byla hrozně příjemná a já zjistila, že polsky v mluveném projevu opravdu rozumím jen slovu kurwa. Po dokončení práce se ujistila, že jsme si Katowice prohlédli a dala nám tip na oběd. Požádali jsme o něco typicky polského. "Až to uvidíte, tak vaše první myšlenka bude what the fuck, stejné pocity budete mít uvnitř, ale vaří skvěle." A opravdu, osmdesátky jako vyšité. Nejen co se interiéru týkalo, také stylem obsluhy. Jazyková nevybavenost byla vyvážena o to větší dávkou nepříjemnosti. Ondra si objednal přesně podle napsaných tatérčiných instrukcí. Kompot neměli.



Já si objednala vepřovou panenku. Na tom se nedá moc co zkazit. Nedá, pokud nejste kreténi. Přistál přede mnou talíř s mokrými hranolky a dvěma plátky masa velkými jako frisbee. Na papír rozklepaný kus masa panenkou nebyl, ani kdyby si to moc přál. Vyndaný byl asi z lednice, bohužel ho zapomněli ohřát. Suchost masa vyvažoval olej v hranolcích. Ondrovo jídlo bylo až na chladivou teplotu v pořádku. I když jsem měla hlad, radši jsem se ani nepokoušela to dojíst. Čekalo nás pár hodin cesty a záchodů nedostatek.

Obsluha zmizela. Chvíli jsem i uvažovala, že se seberu a odejdu, protože tohle bylo fakt špatně. Nakonec je někde nahnal a přišli. Že jsem se téměř nedotkla jídla, které rozhodně nebylo tím, co jsem si objednala, je netrápilo. Naúčtovali za to dvojnásobnou cenu, než byla v lístku. A víte proč? Protože prý v jídelním lístku je cena za 100g. Jedno frisbee mělo 100g, mně se dostalo dvou, aniž bych si o to žádala. Velkorysé. Příště se radši nažeru prány, než aby se muselo nechat 500 za něco nepoživatelného.

Chuť jsme si pak spravili na sushi. Asi nemusím mít všechno tak autentické.



Zpátky přes Wroclaw


Žádné komentáře:

Okomentovat