Předvánoční čas. Každý se vám snaží vnutit myšlenku, že je to čas pohody, lásky a podobných sluníčkových věcí. Není!
Mozek funguje magicky. Hrozné zážitky po čase nevnímáte tak hrozné, někdy si dokonce pamatujete jen ty hezké části. A tak se stalo, že jsem po třech letech došla k závěru, že by bylo super jet zase prodávat na vánoční trhy. Je už pár dní po trzích, ale ještě se občas budím v noci zpocená hrůzou.
Stánek jsem si zaplatila uvnitř, protože nastydnu i z obrázku zimní krajiny. Rozvržení je ale čistě na organizátorech. Že to nemají úplně zmáklé jsem zjistila už posledně, když jsem byla mezi chráněnými dílnami. Letos to bylo horší. O hodně.
Došli jsme na místo, kde jsme si mysleli, že budeme prodávat. Nene. Běžte dolů po schodech. Druhý suterén. Když jsme do toho podzemního místa vcházeli, viděla jsem ve spěchu odcházet Fritzla s rodinou. Trhy ve sklepě? Zatímco jiné stánky jsou normálně v budově? No to děkuju hezky.
Zima, která mi nedovolila sundat si bundu, mi na náladě nepřidávala. Umístění stánku za sloupem, zády ke všem náhodným zbloudilým návštěvníkům také ne. Chtěla jsem jet domů. Ondra je ale optimista. A taky má, na rozdíl ode mě, placenou dovolenou, takže ho to nenaplňovalo takovou bezmocí. U vchodu je stánek s ponožkama, které zaručují, že vás 100% zbaví pocení i zápachu. Trhy byly v Jablonci, v místě, kde sníh není maximálně jeden měsíc v roce, o pocení nemůže být tedy ani řeč. Každopádně nabízet něco, co vám zničí schopnost termoregulace, na mě fakt dojem neudělalo. Vedle ponožek se tyčily busty rozkroků (jak se tomu říká?) a na nich umně naaranžované dámské i pánské spodky všech neutrálních barev, které z toho dělaly ten dárek od babičky, kvůli kterému se modlíte, aby letos na Vánoce zapomněla.
Stačilo pohledem zabrousit jen o pár centimetrů vedle a tam měl pán vyskládáno na pět set hrnků chabé kvality tisku i vkusu. Aby překryl tu hrůzu svého produktu, zastrčil si mikinu do tepláků, což odlákávalo pozornost vskutku dokonale. Vedle nás na stánku byla paní se svíčkami takového designu, že jsem byla ráda, že to jsou svíčky a mé přání, aby to shořelo, nebylo tak hrozné. Paní byla milá a usměvavá, což bych ocenila v momentě, kdyby neměla téměř bezzubý úsměv. Naštěstí za ní druhý den zašla sestra a spolu měly sadu chrupu téměř kompletní.
Po levici se tyčil stánek s přírodními oleji, které jsou hojivé, zázračné a tak vůbec. Vybalovala je tam paní, která chtěla dát svůj stánek přes celou cestu tak, že by odřízla průchod ostatním (stále se spekulovalo s myšlenkou, že sem vážně někdo zabloudí). Agresivně se oháněla větou, že to má domluvené s organizátory. Neměla. Přestala si tedy vyskakovat na ostatní a svou frustraci plně věnovala Jiřímu, pánovi polepenému náplastmi, který byl asi její partner. Jeho zřejmě přelomený nos se použitím olejů hojí tak rychle, že mu ho může lámat obden. S takovým sloganem by se to mohlo prodávat. U druhého vchodu byl stánek s intenzivně blikajícími vánočními řetězy a světly, které byste dali jen své tchyni. Naštěstí ta světla byla tak ostrá, až to oslepovalo, a proto si hned několik z omámených návštěvníků pořídilo hrneček, který se zdál najednou hezčí.
Za zády jsme měli stánek s uzeninami. Prodejce se rád chlubil svou nákloností k alkoholu a nepřímo ukazoval, že hygiena je jen pro sraby. Pan Klobása, jak jsme ho něžně překřtili, měl sice na jedné ruce igelitovou rukavici, leč maso nabíral tou, do které si otíral nos. "Kurva," začal výčet všeho, co je tu špatně. "Ani wifina tu není." Ondra ho ujistil, že wifi tu je, a dokonce známe i heslo. Návštěva. Po chvíli se pán vrací, že "kancelář" nefunguje. Ná-vště-va. "Prej je to heslo krátký." Ondra ho poprosí, aby mu to ukázal. "No koukej," jde ho přesvědčit psaním hesla. N A S T. Ondra mu bere telefon a náštěvu napíše pravopisně správně.
Dva stánky byly v pořádku. Dokonce i jejich majitelé byli naprosto pohodoví lidé. S těmi jsme se trochu semkli a zjistili, že pocit, že je to fakt celé hrozný průser nesdílíme sami.
Zboží jsme vybalili a čekali na lidi. K našemu překvapení chodili docela hojně. Bylo ráno, takže skladba byla poněkud postarší a vzala si za cíl, že vysaje život i z nás. "Dobrý den," zubíme se na lidi, a nedostává se nám odpovědi. Většina lidí zrychluje, občas se najde někdo odvážný, kdo nám mlčky a zamračen pohlédne do očí a dá nám najevo, že zdravení je neslušné a jestli jsme se náhodou neposrali.
Po chvíli jsem se vydala na průzkum té části, kde byla většina stánků s rukodělnými výrobky, kde bylo teplo a kam jsem tak moc chtěla. Ale bohužel, bylo plno. Stánek s čistícími prostředky je prostě vhodnější adept. Vánoce nejen bílé, ale i čisté. Díky bohu, že se venku prodával alkohol. Utlumil zimu i smysly.
První den jsme prožili v neviditelném módu, asi nás lidé nechtěli moc plašit. Druhý den jsme jim proto dali najevo, že ty cetky, co se nám válí po stole, jsou myšlené k nošení, a vzali jsme si s sebou bustu paní, na kterou jsme to navěsili. Jenže busta s očima byla velmi creepy. Vylepšili jsme to nalepením goggly eyes a svět byl v rovnováze. Moje věci ostatním sice pořád připadaly hnusné, ale děti lákaly oči a očividně jim to zvedalo náladu. Rozený marketér Ondra hned vytáhl zbytek očí a dětem je nabízel (neměl u toho dodávku, takže to snad nepohorší) se slovy, že to mohou lepit na plyšáky i spící rodiče. A vysloužil si za to jen zpruzelé pohledy rodičů. Aspoň, že s nalepenýma očima snad budou vypadat příjemně.
Příště pojedu prodávat kapesníky, fakt to bylo k pláči.
Žádné komentáře:
Okomentovat