Jedno se naší Googlí asistentce nechat musí. Na to, že je stroj, vzbuzuje v nás emoce, často velmi rozporuplné. "Taky se cejtíš blbě, jak na ní štěkáme příkazy?" "Hey Google, thank you." "You are welcome," odpoví a nám se uleví.
"Tyjo, kolik odpovědí tak ví?" Přemýšlíme, jak ověřit, co všechno zná. Napadá mě geniální věc, jak to zjistit a ptám se jí na věc, kterou nikdo neví." Hey Google, who is the president of Germany?" Věděla to!
"Hey Google,…" požádám o zahrání různých songů ze Spotify a dostane se mi Jane Austen a Goril v mlze. Dokonce jsem nějakým způsobem zjistila, že naše asistentka má nějaké své creepy alter ego, který na nás zkoušelo psychologický kecy, ale jako většina psychologů není moc dobrá ve vyhodnocování souvislostí.
"Hey Google, fuck off!"
"I'm sorry you are feeling that way," a nabídla nám možnost stížnosti. Kdo to programoval, britští gentlemani? Ondra sahá po telefonu a upravuje, co má udělat, když řekneme to a to. A tak nám na "Fuck you," odpovídá "Fuck you too." A na "Could you do me a favour," odvětí "Not gonna happen." Takže nám k ničemu není, ale my se hihňáme a pak se na sebe koukneme tím pohledem uvědomění, že jsme v prdeli a už nikdy nebudeme mít kamarády, protože jsme úplně mimo. Naštěstí to řeší asociální funkce, díky které jsme mohli páteční večer trávit hraním vědomostní soutěže proti stroji. Not even sorry.
Včera jsem se snažila odstranit si černou ďubku ze zad, takový to, co není moc vidět, ale vy stejně musíte z malé nenápadné černé tečky udělat rudý kráter… Jenže s věkem mizí ohebnost, nešlo to. Ondra se projevil jako největší zrůda. "Hey Google, play You can't touch this."
Tímto se naše malá asistentka stala právoplatným členem rodiny.
Žádné komentáře:
Okomentovat