Londýn a trh práce

V těžkém pracovním nasazení jsem se rozhodla, že by nebylo od věci napsat, jak se to tu vlastně v tom Londýně má s prací. Okrajově jsem už naznačovala, že to není taková idylka, ale kdyby si stále ještě někdo myslel, že je, tak teď už si to myslet nebude.

Jasně, že i my jsme se sem letěli s tím, že já budu otročit na praxi a drahý bude vydělávat na byt a pak si ještě něco našetří a mezitím prohlédneme všechny zajímavosti Londýna a budeme, pokud možno, každý víkend pařit, jak se k mládí sluší a patří.

Z toho snu jsme se probrali opravdu rychle. Jsme rádi, že většina známých památek je na jednom místě a my si prohlédli aspoň je.

Drahý roznášel životopis, já za něj odpovídala na inzeráty. Jak jsme se opět přesvědčili, na e-maily tu nikdo nereaguje. A nadšení nejsou ani, když jim lezete do práce a žádáte přímo tam.

Samozřejmostí bylo oběhat nejznámější řetězce - Cafe Nero, Pret, McDonalds, KFC,… Tyhle společnosti mají svoje náborové centrály, tam zajdete a vyplníte údaje a oni vám slíbí, že se do 14 dní určitě ozvou. Neozvou. Varianta dvě je, že vás pošlou domů vyplnit online formulář. Tam se následně dozvíte, že nejste vhodný kandidát. Nevím, co si představit pod nevhodným kandidátem do "meka". Má málo beďarů? Moc končetin? Nesluší mu kšiltovka?

Pro člověka, který se jazyk začal teprve učit se do začátku zdá být ideální pozice cleanera. Po prohlédnutí inzerátů máte ale spíš dojem, že je to lukrativní práce pro pár vyvolených. Dva roky praxe a minimálně dvě reference od bývalých zaměstnavatelů? Naprostá nutnost. Hlavou mi vrtá, jak k tomu přijde chudák, který pracoval dva roky jen na jedné pozici.

Další možností, jak shánět práci, je agentura. Většinou se tam přihlašujete jen online a mají vám posílat nabídky. Nedočkáte se. Rozhodně je lepší se tam vydat osobně, bohužel se často jen dozvíte, že lidí je moc a pracovních míst málo. Takže vás ani nezaregistrují. A když už se vám podaří někde pracovat přes agenturu, moc se neradujte. Déle jak 3 měsíce vás rozhodně nezaměstná. Proč by pak měli někomu zvedat plat, když můžou zaměstnat jiného, po práci dychtícího, pitomce.

Pro získání místa tu musíte mít pojišťovací číslo (NIN), jeho vyřízení trvá dlouho, v Londýně je to na pár týdnů. Když už máte NIN, chtějí bankovní účet. K založení účtu po vás ovšem chtějí mít vyplněný formulář od zaměstnavatele. Hlava 22 jako vyšitá.

A když najdete práci, radujte se, makat bez jediného volného dne 14 dní i víc? Není problém. Jasně, není to legální, ale stěžujte si a projděte si znova celým kolem shánění. Hodně zdaru přeju!

Poznámka pod čarou (bez čáry). Samozřejmě pokud umíte jazyk a máte v životopise co nabídnout, je šance, že si práci najdete i bez takových nasrávek.

Nákupy

Rozhodla jsem se vám rozbít iluze o Londýně jako o městě snových nákupů. Samozřejmě, že je tu stále Primark, nejlevnější obchod s oblečením. Ale se svým metrem osmdesát a 60 kily se tu prostě nechytám. Střihy mi nesedí a do většiny oblečení mi chybí tak 50 kilo tuku navíc. Jiné obchody jsou mimo mojí cenovou ligu. Jsem královna výprodejů a secondhandů. Čím levněji se mi podaří něco ulovit, tím lepší pocit z daného kousku mám. Kromě bot, za ty klidně utratím tisíce, ale tady mi pro jistotu žádné dámské nejsou.

---

Vydala jsem do jedné londýnské části - Tootingu, kde se nachází i menší Primark a ještě jsem prošla část hlavní ulice a nafotila, jaká móda se tu dá pořídit. Na každém obrázku je jiný obchod.

Při focení jsem si všimla spousty divných pohledů a burky se zlověstně vlnily, ale nešlo to zastavit, tohle musí být viděno.

Zajímalo by mě, kdy se z evropské metropole stala metropole orientální. Bohužel jsem nedošla až k obchodu, kde opravdu visely jen burky. Všimla jsem si totiž, když jsem chtěla zkontrolovat čas, že nemám mobil. Vypadl mi v Primarku. Nevím jestli to byla lidská dobrota nebo fakt, že mobil je 6 let starý, ale byl tam. Ta úleva byla nepopsatelná. Takhle vřele jsem se na cizího člověka ještě v životě neusmála.

Uznávám, že ty šaty mají svoje kouzlo. Rozhodně hezčí než džíny, triko a kecky, ale upřímně... Dýchá z toho na mě náboženství a potlačování práv. A taky bych se, sakra, chtěla obléknout i já, Evropan.

Tolik obchodů se vážně nachází jen v rozmezí asi 200-300 metrů.

A ne, ještě nekončíme. Už jsem pomalu ani nevypínala foťák, jak blízko sebe ty obchody byly.Nejsem ani tak xenofobní, jak by se mohlo zdát, jen zoufale potřebuju jarní věci.

Všímáte si, že většina figurín, je bílá? Doufám, že to nic neznamená. Hlavně to, že děsivé procento z nich nemá hlavu.

Na dalším obrázku je přes výlohu "Islamic books and gifts". Poslední radši bez komenráře.

A upřímně, vadí mi jakékoli náboženství, které je člověku vnucováno, nejsem zaujatá jen jednostraně. Mám ráda svobodnou volbu.

Londýn a příroda

Dnešní článek nebude nabitý sarkasmem, chtěla bych se zaměřit na něco, co mám opravdu ráda - a tím je příroda.

Jakožto tvor na přírodě závislý jsem tu začátky nesla těžce. Beton, asfalt, cihly, kov; to není zrovna ideální představa toho, kde bych chtěla žít. Zažila jsem tu jen zimu, takže se mi příroda neukázala v tom nejlepším světle, doufám, že mě na jaře hodlá ohromit. Počítám s tím. Ovšem jestli tu hodlá pršet tak často, jak se říká, koupím si do pokoje obrázky pláží s palmami a ven nevylezu.

---

Park na Clapham Common

Nemohla jsem odolat výletu do Hyde parku a zjistit, co je pravdy na tom, že se tam dají veverky krmit z ruky. Teď bych tam nejradši jezdila pořád a vykrmila bych je do velikosti kapybar, jak je to skvělý pocit. V jiných parcích tak drzé nejsou, ale v centru po vás začnou šplhat a čuchat, jestli máte jídlo. Takhle drzí jsou tu i opeřenci. Holubi se nedají odehnat mávnutím nohy, poté, co jsem jich pár nabrala na botu, jsem to vzdala. Holubi jsou snad jediní opeřenci, které nemám ráda.

Vlevo: Chipstead; vpravo: Hyde park

Jakmile zašustíte, stáváte se středem pozornosti kachen, labutí a hus. A slípek zelenonohých a husic nilských, jak jsem byla poučena. Ty se také dají krmit z ruky, ale je to podstatně bolestivější. A taky zakázané, čehož jsem si všimla později.

Parky jsou asi také jediným místem, kde se dají venčit psi. K mému zklamání jsou všichni neuvěřitelně vychovaní a nikdy nezačnou obtěžovat kolemjdoucí a tím pádem je člověk nemůže ani podrbat. Začínají se u mě projevovat abstinenční příznaky po mých psech. Připadám si jak zoufalá žena toužící po dítěti, která nahlíží cizím matkám do kočárků a představuje si, že je to její dítě.

Inspirace z mola

Možná je nevhodné lidi takhle fotit a smát se jim, ale to neznamená, že to nebudu dělat.

Lituju, že nemívám častěji foťák v ruce, nejlepší outfity proto nebyly zachyceny. Například postarší vysoký pán v džínové minisukni, topem nad pupík a boty s vysokými podpatky.

Tak nabízím aspoň útěchu v podobě moderní čepice ala Lego panáček:

---

Jakýsi protest:

A gang, se kterým bych nechtěla přijít do pře o hamburger: