čtvrtek 3. června 2021

19denní holub, který seskočil z parapetu a zmizel

Vždy jsem si myslela, že k tomu, aby z vás byla šílená důchodkyně, která sleduje z lavičky holuby a příležitostně jim něco hází, potřebujete bejt v důchodu a mít to v hlavě trochu přeházený. Jednu část splňuju, tak mi stačilo jen mentálně přeskočit několik dekád. A posunout sledování z lavičky na vyšší level. Díky tomu se mnou teď ovšem můžete prožít strhující holubí story.

Začátkem dubna mi na parapetu začali randit holubi hřivnáči. Přečetla jsem si zběžně o jejich stylu námluv, kde stálo: „Během toku samec často vrká na vyvýšených místech a předvádí typické lety, při kterých příkře vystoupá vzhůru do více než dvaceti metrů nad své teritorium, v kulminačním bodu zpravidla tleskne křídly a poté se klouzavým letem vrací dolů.“ Můj holub řval jako kretén a mlátil hlavou do rohu parapetu.

O několik dní později jsem si všimla pár větviček rozházenejch na parapetu. Wow, bude hnízdo. Představovala jsem si epickou stavbu, zázrak přírody. Po několika dalších dnech jsem dostala toto.


Samec vytrvale nosil větve a samice je stejně vytrvale házela dolů. Vyspádovanej parapet je očividně nejlepší obrana proti holubům. Když to nešlo na našem patře, rozjeli stavbu na okně pod náma i nad náma. Tak to ne! Využila jsem chvilky, kdy na parapetu nikdo nebyl a přilepila jsem tam zábranu z polaminovanýho kartonu. Izolepou. Samec dál nosil větve a při jejich předávání láskyplně šlapal samici po zádech i hlavě. Přestávala jsem se divit, že radši hází ty větve dolů.

Pořád jsem to nebrala až tak vážně. Vždy chvíli stavěli a pak zmizeli. Další den znova. A znova. Až se tam jednou večer samice vrátila a zjistila jsem, že oni to vážně myslej. 


Emancipace do holubího světa ještě nedorazila, takže zatímco samec byl na rodičovský od dopoledne do odpoledne, zbytek obstarala samice. Ta svůj úděl nesla statečně a hlavně potichu. Samec při blížícím se odpoledni řval jako kretén a dožadoval se výměny.

15 dní se nedělo nic moc zajímavýho. Kromě několika dešťů, ve kterejch jsem litovala, že jsem jim udělala zábranu z papíru a izolepy. 16 den se vylíhlo mládě. Všem přišlo ohavný, mně nikoli. Jsem holubí máma!


Po tejdnu se z toho stalo tohle. To už přišlo trošku ohavný i mně. (Jinak druhý vejce se nikdy nevylíhlo.)

Oba rodiče poctivě krmili. Pokud neznáte holubí mléko, najděte si to. Je to lahůdka.


Mladej si nás poprvý všiml, jak mu zíráme do bejváku a začal pouštět hrůzu. Nafukoval vole a cvakal zobákem. Nemít v okně sklo, tak jsem i vyděšená. Pořád vypadal trochu jako z hororu, co si budem.

Po dvou tejdnech to začalo bejt opět roztomilý. Až na krmení, z toho jsem měla občas trochu těžší sny.


Na necelejch třech tejdnech už vypadal jak opravdovej pták.


Jenže jednoho večera zmizel. Vzhledem k tomu, že se internety nebyly moc schopný shodnout na tom, kdy má z hnízda vyletět, nebyla jsem si jistá, jestli fakt odletěl, nebo ho něco sežralo. Protože normální pták nezačne poprvý lítat večer, žejo. Celou dobu jsem měla zapnutou časosběrnou kamerku. Dozvěděla jsem se na ní jen to, že tam byl, a pak nebyl. Snímek po 10 vteřinách moc záhad neobjasní.

V pět ráno jsem se vzbudila a běžela zkontrolovat hnízdo. Nikde nic. Až jsem si všimla, že na stromě proti paneláku sedí! A musela jsem to nadšeně hlásit spícímu Jonášovi, kterej by to nadšení cejtil ideálně o několik hodin pozdějc.

Celej den pak seděl na hnízdě. Další den na hnízdě seděla matka, mladej byl na stromě. Byla solidní průtrž mračen a trochu jsem se bála, že se na stromě neudrží. Matka měla totálně v paži. Kdyby paže měla. Nakonec sebral všechnu odvahu, roztáhl křídla, letěl k parapetu a fláknul sebou o okno a spadnul. Nakonec jsem ho objevila znova na stromě a vypadal v pohodě.

Další den jsem slyšela otce, jak tu hudruje, tak jsem nadšeně koukala z okna, jestli jde krmit. Nic se nedělo. Klesla jsem na duchu. Po delší době jsem šla řvoucího otce zkontrolovat znova. Právě nakládal matku. Příroda se s tím prostě nemaže.

Kameru jsem vypnula, hnízdo s očividným pukavcem nechala žít vlastním životem. A jednoho večera vejce zmizelo. A nebylo ani k nalezení pod parapetem. Doufám, že vás tahle záhada bude trýznit jako mě. A že vám algoritmy budou taky házet reklamy na holuby z Decathlonu a YT videa z hnízdění.


12 komentářů:

  1. Jé! Pohladilo mě po čmelikovatým křídlem po duši, že jsme divný holuby neměli jen my! https://upsice.blogspot.com/2021/02/spindira-amy-nasi-dalsi-hoste.html

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No výborně! Ale nenašla jsem rozuzlení špinavých nohou, to mi teď vrtá hlavou :D

      Vymazat
    2. Ty spinave nohy zustaly jako memento obtisknute dodnes, tak to asi vypada na ten Primalex. Hovinka uz davno smyly jarni deste. A na dalsi krmeni, natoz hnizdeni, jsem uz v rodine nenasla dostatecne silnou podporu.

      Vymazat
  2. hezký a dojemný příběh, těchto holubů je poslední leta nějak hodně, dokonce bych řekla, že už jsem pěkně dlouho neviděla klasického holuba. Mi připomnělo že jsme taky měli mladý u našich na balkoně, ale pak přiletěla poštolka, koloběh života, máma z toho nespí dodnes, já ta jatka naštěstí neviděla.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tohle jsou ti klasičtí lesní právě :) Jako poštolky mám ráda, ale kdyby mi sezobla mladýho, tak z toho budu mít taky asi traumíčko :)

      Vymazat
    2. já myslela pod pojmem "klasický holub" holuba domácího vyvinutého z holuba skalního, ti ve městech byli za dob mého dětství i hodně na náměstích, teď je jich pár v Praze, ale u nás třeba nic..

      Vymazat
    3. Tak o tom jsem neměla tucha, musím prohloubit své holubí vědění! :))

      Vymazat
  3. Stát se tohle mě, tak u toho okna snad i spím :D Božíííííí. To maličké holoubátko je nádherné. Ať žijou parapety:)

    OdpovědětVymazat