Většinu blogový slávy dostává Majla, protože moji hlavu zaměstnává
o pár desítek procent víc než Bejly. Ale kapka ke kapce… Svoje místečko si tady
zaslouží i ten roztomilej chuchel chlupů s nevinnym výrazem. Protože je to
taky pěknej kus debila.
Má jednu skvělou vlastnost, která nás už málem stála několik
vodítek. Může chodit na volno kdykoli a kdekoli, to se pak stane hned, že
vodítko zapomenete. Nevšímá si psů, zvěře, ani lidí, dokud s ním nenavážou
oční kontakt. Když s ním ale vezmu i Majlu, tak najednou běhá u plotu a
provokuje psy štěkotem, rozejde se mi pomalu pod jedoucí auto a předstírá
hluchotu, vletí cizím lidem do zahrady honit kočku nebo jde zdravit důchodkyni,
která už od pohledu nenávidí psy. To všechno kolikrát stihne během jednoho
venčení, po kterým uvažuju o navýšení dávky antidepresiv.
A taky je trochu nenažranej. Kvůli jídlu rubal Tea, a s Majlou už měl taky pěknejch pár výstupů. V bezpečí je jen naše jídlo. Když jsme v dohledu. „Jé, tys uklidil tu bábovku.“ „Neuklidil, já myslel, žes jí uklidila ty.“ Chvíle přemejšlení, vzorečky mi běhají před očima. Půlka bábovky, pes, naše vzdálenost mezi psem a půlkou bábovky. A doprdele.
Včera jsem cvičila s Majlou, což Bejly většinou nenese
úplně statečně, protože sice pracovat nechce, ale granulky by rád. Ale byl po
večeři, takže no stress. Dotrénuju, vyjdu z místnosti, odměním ho a
koukám, proč sušenku jí nenadšeně jako dítě růžičkovou kapustu. Well, tady něco
nehraje. Sonduju a objevuju na zemi drobečky. Sonduju dál a vidím otevřený
dvířka od skříňky s psím jídlem. Po bližším prozkoumáním si všímám, že se
nám jaksi rozutekly psí sušenky, kterejch jsme kdysi měli 5 kg a teď jich tam ještě
zbejvalo neurčitý množství. Podívám se na prázdnej pytel, podívám se na Bejlyho,
kterej odfukuje a tváří se, že momentálně je i sezení nadlidská námaha. A
doprdele.
Zrovna jsem odcházela pryč a nevěděla, jestli se mám víc
bát, že nám tu zeblije byt, nebo že bude mít torzi. Zapla jsem kameru a doufala,
že ani jedno. Naštěstí přežil ve zdraví. Akorát dneska prdí takovým způsobem,
že si nejsem jistá, že to ve zdraví přečkám i já. Problém je, že je natolik
natlakovanej, že občas prdí i nahlas. Což by nevadilo, kdyby se toho nebál a
neutíkal před tím prdelním hřměním jako splašenej.
A ještě tady mám jedno malý zjištění na závěr. Když ve slově
Bejly škrtnete E a Y a přidáte k nim A, K a O, vznikne jablko. Náhoda? Nemyslím
si. Jestli totiž Bejly něco miluje, jsou to jablíčka všech barev, tvarů a
velikostí. Miluje je natolik, že se naučil reagovat na zvuk samolepky, kterou z
jablka sundavám, než ho jdu sníst. Na venčicím okruhu už zná všechny jabloně, a
i když celou cestu vypadá, jako by byl v posledním tažením, v blízkosti těhle
stromů hojnosti ožívá a přidává do kroku.
Leč někde jsou už jablíčka opadaná, shnilá a na ty na stromě
nedosáhneme. Těžce se vysvětluje, že to není naše zlomyslnost. U jednoho stromu
jsou dokonce napadaná za plotem, kam nedosáhnu taky. Naštěstí tu máme
spřátelené dětičky tmavší pleti, který na nás vždy nabíhají s pokřikem PAMLSEEEEK, protože
je necháme psy hladit a krmit. Tak jsem nově jejich malé hbité ručičky využila
k lovení jablek za plotem. Spokojenost na všech frontách.
Žádné komentáře:
Okomentovat