Jak jsme na Šumavě neměli těstovinovej salát

 

Po skoro dvou letech jsme sebrali odvahu a rozhodli se vyjet na dovolenou i s Majlou. Protože pobyt v přírodě má s tímhle chlupatým autistou stále k zenu hodně daleko, padla volba na už několikrát osvědčený polský pobřeží, protože rovinky. Akorát že počasí se s blížícím se termínem vypadalo míň a míň přívětivě, rozhodli jsme se nakonec pro jižní Čechy, protože rovinky.

Jih Čech naše myšlenky dovedl až k Šumavě, kde jsme ještě nikdy nebyli. Akorát jsme po cestě ztratili hlavní myšlenku – ty zpropadený rovinky, který zajistí, že i s pochroumaným kotníkem zvládnu výlety s Majlicí. Jestli totiž Majla někde umí pořádně zabrat, tak je to zásadně z kopce.

Jeli jsme ještě s kámoškou a jejím psem. Protože když už to nemá bejt oddech, tak ať to není oddech pořádně. Tři asociálové a tři psi naprosto odlišnejch povah jsou jistota, že se nudit nebudeme. Apartmán s názvem trojka byl jen třešničkou na dortu.

Bydleli jsme na samotě u lesa, a nákup surovin na vaření byl tak naprostý must have. Trvanlivý věci jsem pobalila doma, zbytek dokoupíme, něž dojedem, ať to máme čerstvý. Nápad jistě dobrej. V plánu byl těstovinovej salát s tuňákem a cottage sýrem. Kdybych ovšem nezapomněla koupit ten sýr a nezaregistrovala bych to až v době, kdy vařím těstoviny. Jonáš vyrazil zachránit situaci v nejbližší večerce. Cottage nebyl, omáčka na těstoviny naštěstí jo.

Další den si od nás Jonáš chtěl oddechnout a vyrazil autem do 20 minut vzdálenýho města pro cottage. Rovnou se zeptal, co ještě vzít, tak jsem mu to sepsala a poslala. Se sýrem na prvním místě. S kámoškou jsme už byly hladový, naštěstí je pak salát otázkou čtvrt hodiny. Kdo četl nadpis, asi tuší, že tak snadný to nebylo. „Ty mě asi nebudeš mít ráda, ale zapomněl jsem ten cottage.“ Směju se, jakože dobrej vtip, koukám na útrpnej výraz a dochází mi, že to, ty vole, není vtip, ale ADHD v praxi.

Na řadu přichází kuře. Dobrovolně bych maso na dovolenou nikdy nekoupila, ale nechala jsem se dotlačit kamarádkou, který to přišlo jako bezva nápad. Moje obavy se ještě prohloubily, když jsem zjistila, že je tam plynová trouba. Akorát jsem nevěděla, jestli se víc bát udušení plynem, nebo salmonely, protože v tomhle historickym krámu se to nepropeče ani omylem.

Nevadí, dáme to do zapejkací mísy, nakrájíme brambory, zalejeme smetanou… Oh wait, tady není zapejkací mísa. Ani pekáč. Nerezovej hrnec bude muset stačit. Po celý věčnosti a sežraný čokoládě se na ubytku zvedla teplota o 10 stupňů, ale vrchní část naší krmě byla stále tvrdá. Zapejkat něco v malý vysoký nádobě, když jde teplo jen zespoda, není až tak bezva nápad. V čase večerky ale večeře byla hotová a nikdo se z toho neposral.

Další den přišel na řadu zbytek kuřete, tentokrát v podobě stehen pečenejch na placatým plechu bez možnosti je čímkoli přikrejt. Zatímco se maso tepelně opracovávalo, prskal olej na stěny trouby a vytvářel kouř s rakovinnejma částicema, který jsme větrali průvanem do okolí. I tohle jídlo dopadlo nad očekávání dobře. Alobalovejch grilovacích pekáčků jsme si všimli až následně. To už jsme neměli ani kuře, ani vůli připravovat teplý pokrmy.

Vejlety a další fotky budou příště, ať to není tak dlouhý, Tak hodná na vás budu!