XXII. Klid a pak atomovka

Úterý:

Mám nesmírnou chuť psát o zážitcích, ale buď jsem si zvykla, nebo se tu všichni zklidnili.

Klasika, černoši pobíhající v mrazu v žabkách, ženy kojící kdykoli a kdekoli. Tuhle všední nudu okořenila akorát dnešní bouračka. Rána, že jsem málem odletěla na druhý konec ulice. Dotyčný štastlivec si z normálního auta udělal smarta.

Mýdlo s olejem jsem vyhodila, dala si tam nové, doufala jsem, že má olejová zpráva došla k příjemci a byla pochopena. Nikoli. Jakmile se tam objevilo moje mýdlo, všechna ostatní zmizela. Tak jsem uklidila to své. Objevilo se tam zase jiné mýdlo. A takhle ještě několikrát. Vzdala jsem to a svoje mám ve skříňce. Nějaký dobrák mi vyhodil sprej, plný. Ještě něco vyhodí a bude mít v šamponu vylouhované chilli papričky.

Středa:

Asi jsem si to svým rouhačským psaním přivolala sama. Večer jsem zaslechla hlasitý hovor z kuchyně, tak jsem tam dychtivě přiběhla a byla hned v centru dění.

Abdul chytil hysterický záchvat, že někdo neumyl nádobí, nejdřív seřval všechny okolo, pak zjistil, že to nebylo jejich, tak začal řvát už jen na mě a drahého, protože my jsme si dovolili nechat tam po večeři pánev. Celou jednu pánev!

Marně se s ním snažili naši angličtí spolubydlící mluvit a trochu ho uklidnit, on ječel a ječel a nevydal ze sebe jedinou smysluplnou větu, ve které by si neodporoval. Pak už mu došla trpělivost, a aby nám ukázal, jak moc máme špinavý sporák, rozmáchl se a vrazil do něho pěstí. Když sklokeramická deska praskla, neubránila jsem se smíchu. Následně jsem se dozvěděla, že bude respektovat všechny, ale nás ne, protože jsme děti. No úplně mi to vehnalo slzu do oka, protože já ho velmi respektuji a uznávám.

A co ho ještě velmi rozčiluje, že tancuju v pokoji. Je v tom ovšem jediný háček, jak bych vůbec mohla tancovat na ploše několika centimetrů čtverečních, které nám náš pokoj naskýtá? Jsem hubená, ale ne TAK. Dále jsme se dozvěděli, že nám smrdí boty, sám si k nim čichnul, jak nám bylo řečeno. Zvláštní záliba. Musela jsem to taky zkontrolovat, a ač je to mrzuté, boty nejdou cítit vůbec ničím. Jeho oko detektiva usoudilo, že ruličky od toaletního papíru, které jsou v koupelně, tam také nechávám jen já. Jsem tak zlobivá! A co je nejhorší - prý máme nepořádek ve vlastním pokoji. Zaprvé, jak na to přišli? Chodí k nám na tajňačku? Nevzpomínám si, že bych je zvala. A zadruhé, klidně si můžu srát do rohu a nemusí je to zajímat. Ve smlouvě není nic o tom, že mám mít trička naskládaná do komínků o určitých rozměrech. O tom, že se nesmí kouřit nikde, takže ani v pokoji, tam napsáno je, a to stále neberou vážně a přechází to mávnutí rukou.

A aby nám to jo natřel, tak to prý dá k soudu a vyhraje. Dneska si nakoupím popcorn a budu sledovat další dění.