Shrnutí posledních dní:
Z chodby zmizel zarámovaný úryvek Koránu, takže jako féroví lidé jsme strhli i Buddhu, bohužel i s nepatrným množstvím barvy na dveřích.
Dveře stále někdo nezavírá. Rázně jsem je tedy zavřela já, zamkla a pak uslyšela zuřivé bušení. Abdulovic Bojana (výslovnost je Božána, ale blíží se to spíš ke kráva pitomá) byla venku. Tak jsem si vyslechla nějaké věty s týranou gramatikou a ignorovala to. Večer byly dveře opět dokořán a venku už nikdo nebyl. Tak jsem si tu vyzobanou slunečnici našla a snažila se jí vysvětlit, že dveře mají kliku. Dozvěděla jsem se: "Mý cigarete, mý cigarete." Odvětila jsem, že ne, že je vevnitř, ať to zavře. "Váj, váj, mý cigarete." Tady už moje trpělivost došla. Světla začla blikat, venku se rozpršelo, rozezněly se hromy a místností zněl dubstep a můj křik: "Just close the fucking doooooor!" Ano uznávám, tady trošku přeháním.
Nicméně o chvíli později jsem se dozvěděla: "Nou klín, nou klín." Zase jsem nechala celý jeden vlas v koupelně. Zajímalo by mě, jaké stavy by se v ní probouzely v době, kdy jsem měla vlasy do půli zad. Padání srsti holt nejde regulovat a nebudu kvůli tomu chodit s kapesním vysavačem a zahlazovat po sobě stopy.
Ještě něco málo k práci. Dnes jsem přišla lehce po 10h. Zdálo se mi divné, že tu ještě nikdo není, když začínáme o půl hodiny dříve, ale nevěnovala jsem tomu přehnanou pozornost. Následně jsem se dozvěděla, že šéf i kolega mají práci v "terénu". Nezasvěcená do projektů čelím telefonátům. Nutno podotknout, že je to poprvé, co jsem se tu k telefonu přiblížila. Po určitých problémech s porozuměním, kdy jsem se po čase zmohla jen na zoufalé britské"Wha?", jsem se jim vyhýbala.
Šéf den předtím zprostředkoval zakázku. Překladatel poslal překlad mně a já ho měla zpět poslat klientovi. Klient volá nespokojen, že projekt není celý, ale nikdo nemá originál a nikdo neví, co dělat. Šéf neodpovídá. Do toho zvoní druhý telefon, beru ho a dozvím se, že dotyčný chce mluvit s Godwillem. Zmateně předávám telefon kolegovi, který spravuje web a stále nechápu, kdo je Godwill. Z Godwilla se nakonec vyklubal malý černoch, který tu byl za celou tu dobu všehovšudy dvakrát a donesl nějaké krabice. Proč mu někdo volá do kanceláře k nám, mi ještě pořád není jasné. Odnáším oba telefony do vedlejší kanceláře a jdu se projít do nádherného slunného dne.
Zpět v kancelářské realitě. Kolegové z vedlejší místnosti odchází, jsem tu už jediná. Jediná a bez klíče. Šéf má vypnutý telefon a jinou variantu k řešení totoho problému nemám. Budu jen doufat, že nikoho nenapadne vzít v noci za kliku kanceláře překladatelských služeb. A nebo to vyrabuju první, aby to nedostal do rukou někdo jiný.
Edit: Po dvou hodinách čekání jsem se dočkala vysvobození. Kolega se musel vrátit přes půlku Londýna. Snědla jsem nečí rajčatovou polévku do hrnečku, byla hnusná, ale aspoň uklidnila mé receptory hladu a chuť prorazit stěnu.
Další díl k přečtení ZDE.
Žádné komentáře:
Okomentovat