Vzbuzena zvukem ne nepodobným zvuku přišláplého morčete (prý zpěv) jsem neochotně vstala a usoudila, že dnešní pátek za to nebude stát. Už po cestě do práce jsem si všimla chybějícího pásku v kalhotách a počasí připomínalo spíš podzim. Vedle projelo auto a z megafonu se ozývalo: "You are a něcocojsemnerozuměla piece of shit." a pořád a pořád dokola. Neměla jsem slov.
Usadím se v kanceláři, šéf přinesl sendviče. Obrat k lepšímu, myslela jsem si, než jsem se do něj zakousla. Do sendviče, aby nedošlo k mýlce. A můžu vám říct, že to je asi první věc, kterou jsem nejedla dobrovolně. Na německou kuchyni a jejich těstoviny s omáčkou a obalovaným řízkem jsem si zvykla rychle, tohle bude chtít ještě nějaký měsíc tvrdé dřiny. (Ani slovo proti šéfovi, ten je pořád bezkonkurenční.)
Vzpomněla jsem si na nedávný incident s Abdulem, kdy jsem šla na večír po chodbě a nebylo rozsvíceno. On rozsvítil s větou: "Je to zadarmo, tak proč nesvítit." Nevím, kde přišel na to, že je to zadarmo, ale to, že máme všechno v ceně nájmu, neznamená, že to nic nestojí. Bylo jen otázkou času, kdy si všimnou, kolik vody a elektriky se promrhá. Ono kdyby opravili kohoutky, tak by si mohl dávat každý den vanu navíc a neprojevilo by se to na účtech. Každopádně náš barák plný fauny a flory zdražuje nájem a to se vyplatí. Jsem moc ráda, že nám to dali vědět den po termínu měsíční výpovědní lhůty.
Z "práce" jsem odešla dřív a vydali jsme se do města. Postarší pán s košilí zavázanou nad pupek chaoticky tančí na semaforu, na chodníku sedí mladík a hraje na dopravní kužel. Vážně se mi to jen nezdálo, zírala jsem nevěřícně nějakou chvíli a pořád tam byl. Zajdeme do jednoho obchodu, prodavačky v pyžamu, zastavíme se v dalším, personál nám donesl dva lahváče. Může mi někdo říct, co mi tu uniká?
Tenhle den jsme šli s kolegy z baráku zapít a těsně před hospodou mě nahodil autobus. Celou část těla, která nebyla zakryta kabátem, jsem mohla ždímat.
Další díl k přečtení ZDE.
Žádné komentáře:
Okomentovat