Pojďte se dovzdělat

Když už jsem nakousla facebookové stránky, budu v tomto duchu pokračovat. Jsem členem jedné, která nabízí práce a brigády. A je to peklo.

To, že tam všichni něco schání, to je to nejmenší. Občas mi zatrne, když to někdo napíše správně a považuju to za chybný tvar. Můj intelekt prudce klesá. I když… spíš prutce.

Pod každým příspěvkem se objevují zprávy ve znění "Info." "Mám zájem." "Kolik je plat." To i za předpokladu, že je inzerát vypsaný dost podrobně a obsahuje kontakt.

Nejčastější jsou tam ale nabídky stabilních firem se zázemím, totálně důvěryhodné, jen jaksi není napsaná ani náplň práce, ani firma, informace pošlou ve zprávě. A množství lidí, co na to skáče, je alarmující.

Velmi oblíbené je hledat práci pro maminku, manžela, přítelkyni či kamarády. Každý chce do firmy někoho tak samostatného, se ví.

Takhle vypadá průměrná poptávka.

"Ahoj shánim brigádu, za hotoví potřebuju do 12.1,,, 3000kc dik"

Tohle, tohle je ale level, který překvapí i otrlého uživatele internetu.

"SRDEČNĚ ZDRAVÍME.. KDO BYDLÍ VE VANSDORFU A JEHO OKOLÍ, NABÍZEJÍ SE DVĚ POZICE A TO DO PRÁDELNY - VANSDORF. . POMOCNÁ SÝLA - BRIGÁDNICE . HODINOVÁ SAZBA. cca. 85-90kč KAŽDÝ PÁTEK . VÝPLACENÍ. PROSÍM JEN KOREKTNÍ ZÁJEMCE. NÁSTUP IHNET."

Nakonec ještě zopakujeme názvosloví a hurá do práce.

Schánět

Vídělek

Deně či dení

12ti hodinové směny či 12ctky

Inventůra

Nabítka či nabýdka

Brigádně na HPP

Operátor výrobi

Utíkej vkuse, utíkej

Tak nějak už tradičně v prosinci spamuju svými výrobky fejsbukové stránky tvořilek, občas i někdo něco koupí a když se zadaří, tak to i zaplatí. Ta temná stránka toho je, že se mi na zdi objevují fakt pekla. Kýč, který by v téhle intenzitě měl být už trestný. Veřejné ohrožování dobrého vkusu.

O to je smutnější, že když jsme konečně s Ondrou mohli jít spát dřív, scrollovali jsme tím asi do půl jedné. Znáte to, někdo má třeba amputovanou ruku, vy víte, že zírat na něj je nevhodné, přesto musíte.

Tato stránka mě poučila, že máme málo cukroví a moc vkusu. Zrovna dneska bych ocenila, kdyby to bylo naopak. Sežrali jsme si totiž všechno linecké. Jenže kdo by se na nás mohl zlobit, když bylo fakt dobré. Protože kvalita před kvantitou.

Fotky z blízka jsem už nedohledala, ale rozhodně to nevypadalo jako něco, co chcete jíst.

A co tenhle zplozenec pekla?

Máte doma ranní ptáče? Dejte mu něco, díky čemu bude vstávání nenávidět stejně jako vy.

Koupili jste stužky v naději, že zabalíte přátelům dárky a pak vám došlo, že žádné nemátě? Využijte to jinak!

A pak jsou na světě věci jako tohle. Urna, kam byl k poslednímu odpočinku uložen dobrý vkus? Ženy, radši ty těstoviny žerte, k tomu jsou určený.

Příště si ty perly budu ukládat hned, abych si ušetřila dvojité trápení.

Všichni tančí

Plesová sezóna zahájena. Pro někoho, kdo do tanečních nechodil a pro někoho, kdo tam chodil před 15 lety a od té doby neměl šanci si to osvěžit (otázkou je, jestli to v té době uměl, že Ondro!), to není až tak dobra zpráva.

Jenže problém je v tom, že miluju tanec. Nebo spíš "tanec". Maturitní ples jsem zvládla na pogu, na to jsem už asi stará, přeci jen se mě dospívání začíná týkat.

Každoročně se u nás pořádá Irský bál, víceméně ples složený z lidí, kteří chodí buď na irské, skotské, country nebo jiné tance. Hrdě mohu prohlásit, že minimálně o ty skotské jsem se skoro rok pokoušela a dvakrát i před lidmi vystupovala. Díkybohu za jejich skupinový charakter a něco, co by se dalo nazvat efektem roztleskávačky, ve skupině hezkých (tady šikovných) lidí tady najednou vypadáte (tančíte) lépe.

Sál zel docela prázdnotou, stoly obsazené ani ne z poloviny. To se ale měnilo v okamžiku, kdy se zahlásilo, že se jde tančit/ učit skupinový tanec. Dodnes je mi záhadou, odkud se ti lidi nahrnuli, ale připadala jsem si trochu jako na slevové akci v Lidlu.

Irské i skotské tance se vyznačují jakousi promiskuitou. Začnete u svého partnera a pak najednou nevíte, čí jste. A taky jsou to tance velmi rychlé a fyzicky náročné. To asi všechny, ale to jsem neměla šanci ověřit. A co se děje s lidským tělem, když je takhle proháněno? Potí se, potí se velmi nadstandardně, u těch soudnějších selhávají antiperspiranty, u těch méně soudných je to jen o něco horší než před tancem. Sál se plní zápachem a vy si při otočkách nenápadně noříte nos do podpaží, jestli to náhodou nejste vy.

Vztahy jsou z větší části založené na čichu, tancovat se svým je tak v pohodě, nic vás nepobuřuje, stačí se ale posunout o jednoho doprava a chlupy v nose se neklidně rolují. Jeden z irských tanců obsahoval velmi rychlou otočku na šestnáct dob, kdy se ti dva drží dost pevně. Dokážete si představit ty molekuly smradu, jak vám naráží do obličeje?

Většina přítomných žen byla taková, jak se od tanečnic očekává - štíhlejší. A pak tam byla jedna, které jsem hned u vchodu chtěla běžet gratulovat k těhotenství. Víno, co jí přistálo na stole, mě vyvedlo z omylu. A Ondra měl tu čest s ní tančit tu šestnáctidobou otočku. Jsem ráda, že neskončil vymrštěn na stěnu. Setrvačnost je svině. A ten úchop, který ta otočka vyžadovala? Zkoušeli jste už objímat baobab?

Na zakončení jedinou taneční fotku, kterou mám, Skotské hry 2016 (nácvik) a mé namakané lýtko, které si ukradlo všechnu pozornost.

Ani si nevšimnete

Vzhledem k tomu, že jdu dnes poprvé dělat vánoční věnec (lepší než pohřební, že ano), tak se pokusím vánočně naladit i vás. Snad ne tak otravně jako koledy v obchoďáku, které vás nutí k jednomu tuzemáku do pečení koupit i jeden hned na cestu, abyste trochu otupěli a mohli to zvládnout. Chtěla bych to udělat nenápadně, tak nenápadně, že si ani nevšimnete, že na konec článku vložím reklamu se svými výrobky a budu na vás tlačit, abyste si je koupili, protože bez nich Vánoce nebudou Vánoci. Bez nich uvidíte jen nešťastné obličeje dětí, které nechtěly nový iPhone, chtěli chameleona. Styďte se!

Nikdy jsem neujížděla na vánoční výzdobě, ale nikdy jsem neměla úplně takové to svoje doma, nejdřív to bylo u rodičů a pak u spolubydlících, nějak mě to nenamotivovalo. Teď je to trochu jiné, dost jsem se podílela na uspořádání nábytku, šila jsem polštáře, vybírala potah na gauč, aby ho ty chlupaté zrůdy mohly okamžitě znehodnotit, a dokonce jsem ze stejné látky ušila potah na pelech jedné z těch zrůdiček. Nebrala jsem vážně cedulku, že se nemá prát a nedejbože sušit v sušičce. Do pračky jde všechno a sušička to tak krásně odsrstí, že si nebudu s cedulkou lámat hlavu, od toho jsou nůžky, co oko nevidí,… A naštěstí to fungovalo, pere a suší se tak jednou za 14 dní. Mít rozmazlené čokly není úplně výhra.

Jen nám držte palce, ať při zapálení adventní svíce není z Lišáka Firefox.

A tady, skoro podprahově, slíbená reklama. Fifty shades of white.

https://www.fler.cz/twiggynkaa

Count the dots!

Když máte práci, kde většinu času není moc co dělat, tak můžete vnitřně umírat (na tom makám taky), a nebo se zkusit nějak realizovat. Druhá variata je pro psychiku asi příjemnější.

Třeba se mi jednou podaří to nějak zužitkovat.

Buy my Volvo, please

Opět jsme pojízdní! Váhali jsme, co že si pořídíme za přibližovadlo. Já se teda moc aktivně nepodílela, stále jsem neřidič a můj plat je tak legrační, že se mi nechce ho vyhodit za něco, co by mohlo dopadnout třeba posláním komisařky do prdele, že ano. Tak jsem aspoň posuzovala barvu auta a na místě i pach.

Něco novějšího? Tyjo, má to cenu, když v tom jezdí ty línající bestie?

Něco silnějšího? Uznávám, že by bylo záživné sledovat, jak psi rotují po kufru v zatáčkách, ale asi také ne.

Škodovku? NIKDY!

Znáte tuhle reklamu?

Zněla mi v hlavě už nějakou dobu, Volvo mě přesvědčilo. Takže jsme si koupili (my, haha, Ondra koupil) také auto vybavené vnitřkem i venkem, kola má čtyři a i volant se točí. Sice je o nějaký ten rok novější a místo duchů na zadním sedadle je tam jako přidaná hodnota jen šílený smrad, ale na to máme ty naše chlupáče, aby to přerazili. Lepší než Yankee Candle.

My nepapáme granulky

Po letech odolávání se to zlomilo. Diagnóza zní: pejskař. U jednoho psa v bytě se to dá zvládat, mozek vám funguje na vlnách, které dokážou rozkódovat i lidé bez čtyřnohých věznitelů. Se dvěma toto končí. Buňky v mozku změnily svou strukturu a s Ondrou jsme vyřazeni z normálního života.

Přišlo vám nechutné, když matky rozebírají konzistenci hoven svých dětí? My se přištihli, že to samé děláme u psů. Protože není lepší zábavy, než sledovat, že mrkev nakrájená na kolečka je i po projití Buřtem stále na kolečka. Jen lépe srovnaná. Ještě větší rozměr tomu dává to, když mají sraní synchronizované, tlačí a poulí na sebe oči z metrové vzdálenosti. Už to chce jen fotečku do rodiného albíčka. A pár gramů olova do hlavy.

Nemáte večer co dělat? Nasedněte na psy a donuťte je pohybovat se dopředu. Psí dostihy jsou vážná věc!

Oni mezi sebou ale udělali velký pokrok, Teo Ronalda už nešikanuje. Teda ne v tom špatném, teď ho šikanuje v dobré víře - chce si hrát. Rotuje a mlátí ho zadnicí přes tlamu, žďuchá do něho a snaží se ho probrat z jeho buřtího zenu. Ronald hru nikdy moc nechápal, nezměnilo se to ani teď. Jde s prosebným výrazem žduchat do nás. Dokonce to došlo tak daleko, že Teo vezme hračku, položí ji na půl cesty mezi sebe a Ronalda a chvíli dělá, že tu hračku chce a pak ji Buřtovi přenechá. Ten si ji vítězoslavně vezme do pelechu a nebohého Tea ignoruje dál.

S ostatními psy ale neumí komunikovat ani jeden. Jednou jsem je venčila společně. A už to nikdy nehodlám opakovat. Tolik sprostých slov a odkazů na útulek jsem dlouho neřekla. Diváků jsem měla bohužel hodně. Jenže když vám jeden pes rotuje na vodítku a neví, jestli si chce hrát a nebo se rvát, tak u toho pro jistotu dost hlasitě ječí a druhý vám spálí ruku vodítkem, protože narozdíl od prvního má jasno v tom, co chce - chce psa ojet - nervy povolí. Koule už nemá, mozek pravděpodobně vzali na sále preventivně taky.

Dlabem na to!

Když se něco stane jednou, může to být jen náhoda, když se něco stane dvakrát, stane se to i potřetí. Tak nějak zní moudro od přeceňovaného současného autora. A jak řekl, tak se stalo.

Poprvé jsem dýni dlabala v Anglii, sama. Podruhé jsme dlabali už dva. Potřetí jsem netroškařila, bylo nás rovnou pět! Pět pompézních uměleckých děl v jedné místnosti. A pak samozřejmě naše dýně.

Prohlásit "Neberte dýně, doneste chlast a jídlo," se neukázalo být dobrým tahem. Sežeňte 5 velkých hezkých dýní na jednom místě, fakt. Nakonec se zadařilo, byla i místa, kde nebyly ve slevě, takže jich bylo dost. Beztak budou mít teď důchodci plné sklepy dýní, protože byly jen za 15,- za kilo, neber to!!! Nevadí, že nejsou zas tak chutné. Jsou vůbec tyhle velké jedlé?

K velkým jsme přibrali i hokaido, aby párty byla dostatečně tematická. Gastropár byl ve svém živlu. Já pekla dýňové cupcakes, Ondra dělal dýňovou polévku. Bylo to tak dobré, že se nestihla udělat ani fotka.

Byla jsem odvážná a všechnu špinavou práci udělala téměř sama, zabít a vykuchat dýně je ta nejméně zábavná část, a taky máme fakt malou kuchyň. Není fat people friendly. Ale to my taky ne.

Ondrův tatínek nám půjčil profi nástroje na dlabání ovoce/zeleniny. Ano, takové věci existují. Zbýval už jen vybrat motiv. Aby se všichni shodli na jednotném tématu, bylo trochu nereálné, tak jsme nikoho nebuzerovali a tvořili, jak se nám chtělo. Psi věrně asistovali. Kusy dýně byly všude, kromě igelitu k tomu určenému. Věrný kamarád Teo ale všechny obcházel a popadané zbytky ekologicky likvidoval.

A tady je výsledek.

Chuck fucking Palahniuk!

Uživatelka XX se zúčastní události Chuck Palahniuk: autorské čtení povídky Románek.

Chvíle zírání do monitoru. Chuck v Česku? Omg, omg! Máte svoji modlu z dob mládí, kterou prostě chcete vidět na vlastní oči? Tak tohle je ta moje. Zvrácený padesátník z USA, srdcovka.

Koukám na Ondru. Nemohl si nevšimnout mého dětinského nadšění. Co na tom, že mají v práci frmol, bere si dovolenou. (Tímto bych se chtěla omluvit paní šéfové za způsobené nepříjemnosti, ale ono to bylo vážně boží!)

A tak jsme jeli na otočku do Brna , abychom si poslechli, jak nějaký týpek čte. Návrat domů po půlnoci ani vstávání po páté nás neodradilo.

Klasická D1 byla zasekaná, moje nervozita rostla, nechci ztratit tolik hodin na cestě a nedojet. Bych mu šla bušit na hotel, jen abych mu řekla "Hi!". GPSka nás chytře navedla okolo dálnice a stihli jsme v pohodě. Nikoli autor. Jeho GPSka nebyla tak prozíravá. Dorazil se zpožděním a pořadaté se omluvili, že se potřebuje najíst a trochu oddechnout. Když procházel, ignoroval lidi a bála jsem se, že přijdu o svého oblíbence.

Vevnitř se nedalo čekat, lidí bylo víc než kyslíku, tak jsme se šli protáhnout ven. Že je Morava samostatná jednotka, to vím už z posledně, ale stejně ty kulturní rozdíly ještě nedokážu přijmout bez mrknutí oka. Mamina 35+, a tak 75 kilo plus. Legíny navrhované pravděpodobně Dexterem, a nebo prostě jen chtěla vyzdvihnout ženství a menstruaci. Protože bílé legíny pocákané červenými fleky... nemám pro to racionální vysvětlení. Stejně jako pro tylovou sukni, kterou měla přes ně. A (asi) plyšáka na čelence. Vysoce dekorativní. Ale ani to neodstínilo pohled na rozeplou mikinu, ze které měla vyvalené poctivé ňadro, na němž měla přisáté dítě předškolního věku. Mnula jsem si oči dost dlouho, byla tam stále.

Konečně se začalo něco dít, šli jsme si sednout. Dozvěděli jsme se, že večer bude dvojjazyčný. Proč?! Věkový průměr byl maximálně 23 let (ano, byli jsme tam staří), v tomhle věku se moc nestává, aby lidi neuměli anglicky. A když jdou na anglické předčítání, je pravděpodobnost, že nebudou rozumět, téměř nulová. I po optání, jestli je třeba tlumočit, se nikdo neozval. Nevadí. Bude se předčítat po částech. Anglicky a pak česky.

Autor předčítal poutavě a srozumitelně. Slečna, která to četla česky, vypadala, že na pódiu moc být nechce. Zkracovala pasáže, četla na jeden nádech, takže poznat konec věty se moc nedalo a tón byl naprosto napřesdržku. Slyšela jsem jen občasné zaúpění z publika nad překladem, který rozhodně nepatřil k naprůměrným.

Po dočtení se otevřela diskuze, jsem ráda za odvážlivce, kteří se ptali. On odpovídal naprosto lidsky, přemýšlel o tom, byl vtipný, a je jedno, že je mu přes padesát a je gay, kalhotky bych mu tam hodila hned.

Nejvíc mi utkvělo, když vyprávěl o připravované knize/omalovánce. Krásný pragmatický přístup. Lidi si ji musí koupit, protože omalovánku knihovna půjčovat nebude, nepůjčíte si už vybarvenou omalovánku, ani od přátel. Každý si to chce udělat sám. Žádná koupě z druhé ruky. A taky většina to zkazí, takže si koupí dvě. Marketing done right.

Když se ptali na vztah k jeho dílům a k tomu, když je někdo předělá/zfilmuje, odpověděl, že k nim nemá vztah žádný. Že i to, co nám četl, pro něj už nic neznamená, akorát příjem. Jo, bylo mi to sympatické. Je svůj.

Ptali se ho, kde čerpá inspiraci, bez okolků přiznal, že poslouchá historky lidí, a když jich má na dané téma několik, dá to dohromady. Krade příběhy. A že se při kazdém letu modlí, aby nespadlo letadlo, ne dokud nebude mít třetí historku o "masturbation gone wrong", aby to mohl sepsat do příběhu. Těším se. A doufám, že letadlo nespadne ani pak.

Jen lehká závist kámošce, která se zeptala, jestli si s ním může podat ruku. Odpověděí jí bylo: "Why don't you give me a high five!" Následováno nerozhodností, jestli podat ruku nebo plácnout. Zvládli oboje!

Škoda Škody

"Ten psí smrad a bordel v autě... to je ochrana proti zlodějum sama o sobě, to nemusíš ani zamykat." Tak nějak jsem se kdysi vyjádřila o Ondrově autě. Kdybych tak věděla, jak moc jsem se trefila, nikdy bych nechtěla, aby na stavu auta něco měnil.

Bude tomu něco málo přes měsíc, kdy jsme se hecli a několik hodin tahali, klepali a vysávali z auta bordel. V horšim stavu je akorát můj život. Tohle bylo až podivuhodně uklidňující. Aspoň něco, co dokážu dát do pořádku. Well done, well done! A psi začali jezdit v kufru, oba, ano, je to vtipný pohled. Dost často vídáme ve zpětném zrcátku pobavené obličeje řidičů za námi.

Ze smradlavého vozu pro dva otrlé jedince se stalo opět pětimístné auto. Dmula jsem se pýchou. Už nebylo třeba vozit lidské deky (jakože pro lidi, ne z lidí). A pak se to stalo.

"Cos zapomněl?"

"Ehm, kde jsme včera parkovali auto?"

Na "našem" místě stálo auto jiné. Místo práce pokec na policii a pojišťovně, kdo by to nebral.

Večer jsem jela z práce tramvají. Velmi jsem trpěla, na pravidelné odvozy se zvyká nečekaně rychle. Nastoupila banda dobře bavících se lidí. Jeden z nich byl i můj bývalý spolubydlící - policista. "Jsem si na tebe zrovna dneska vzpomněla." Vyznělo to blbě, ale dodala jsem proč. "Jo, to byl tvůj přítel dneska na služebně?" Byl.

Svět je malý. Ale ne natolik, aby se v něm neztratila jedna lehce smradlavá fábka s dvěstě tisíci na tacháči.

Hlas lidu

Nově nalezená práce s sebou nese mnoho nepříjemností. Jedna z nich je nutnost dopravovat se MHD. Do 3 km chodím pěšky, má práce se do toho limitu nevešla. A občasné vstávání ve 4:30 také k ranní procházce moc nenabádá. Už jen nadšeného Tea bych radši místo venčení hodila ven z okna a naučila ho samostatnosti.

Dneska, nachcípaná a nedobře naladěná, jsem jela na odpolední směnu. Tramvaj už stála na zastávce, dobíhala jsem jak divá, proč plíce trochu neprokrvit, ať se jim lépe kašle, že ano. V tramvaji kontrolovala cestující tlupa revizorů. Poslední dobou se mi zdá, že na každého cestujícího připadá jeden revizor. Možná jsem měla hledat práci u nich. Zdá se mi, že na presonálním je někdo, kdo neumí lidi odmítat. Nedovedu si představit jiný důvod, proč jich je tolik.

Neplatiči byli vykázáni a revizoři si to už nějak vyřešili. A co nevyřešili revizoři, toho se ujala paní - mluvčí lidu. Lidmi zvolený zástupce takzvaně slušných Čechů. Slušných pracujích, čtenářů a komentátorů novinek, voličů komunistů. Neb tohle by se za nich nikdy nestalo. A taky vstupenka do kina stála jen korunu. KORUNU!

"No snad tady pani pustíš sednout né? To je hrozný tyhle mladý, píše to esemesky a dělá, že nevidí. Běžte si sednout, no běžte."

"Ne děkuju, nepotřebuju."

"Ona se zvedne, běžte, běžte."

"Víte, já jsem po operaci kýly, taky bych měla sedět." a zvedla se. Co jiného taky, poslouchat tyhle samozvané mluvčí a neporušit u toho přikázání "nezabiješ", je fakt těžké.

Vážně, když si někdo chce sednou, stačí slušně požádat někoho, kdo vypadá, že má nohy víc v pořádku. Takhle ztrapní nejen sebe, ale ještě uvedou do rozpaků další strany, sedící i stojící. Vítěz není nikdo. Sebereflexe nenalezena.

"No snad ty psy nenecháte močit do kytek? To je hrozný ty lidi." Ječí jedna vyzobaná slunečnice z balkonu na druhou.

"Moč je sterilní." volá Ondra a mizí v obchodě. Já čekám na trávníku, až se vrátí. Paní graduje. "Ty mladý jsou tak drzý."

"A vy nemáte nic lepšího na práci, než napomínat ostatní?" ptám se toho snu všech vnoučat.

"Ne."

"To máte docela smutnej život." O slunečnici se pokouší infarkt. Já jsem na tom podobně, jinak bych ji nechala být, ale nevyspinkala jsem se dobře, špatnej den babi, špatnej den.

"Já mám psy ráda, ale..." "Ale oni vás ne," skáču jí do řeči a po očku sleduji, jesli po mně nemrští konví. Zvládla to. Ale vzhledem k nachlazení, co mě druhý den skolilo, si myslím, že mě proklela.

Ale vážně, není prostě snazší říct. "Prosim vás, já se v tom záhonku hrabu, mohli by příště močit jinde?" Ohlídala bych si to, ono je to prostě jen o formě. Když něco chcete, po zlym to většinou nejde. Takhle mám chuť tam močit s nimi.

Žleby

Po předchozích zkušenostech jsme usoudili, že další zajímavosti najdeme poněkud dál. Hodina jízdy je tak akorát. A taky jsem pořád byla narychtovaná na jeleny. Chci fotit jeleny!

Zastávka byla v oboře Žleby. Obora je obrovská, jelenů je tam věru hodně. Jenže aby měli jeleni klid, nesmí tam návštěvníci. Opět jsme doplatili na naše "neplánujem". Pro návštěvníky tam měli malý výběh s pár vybranými paroháči, kterým bylo, i přesto že jsou bílí, větší vedro než návštěvníkům a váleli se ve stínu. Měli jsme menší objektiv, tak jsme si moc nepofotili.

Prý tam mají i lišku, ta je ale taky návštěvníkům skrytá. Zachránili to sokolnické ukázky. Z té hromady, co jsem už viděla, byly tyhle nejlepší. Nenucený komentář s velkou informativní hodnotou a pouštěli víc dravců najednou. A měli krkavce! Ten jednomu nebohému děcku ukradl housku a pak tam s ní kroužil a přemýšlel, kde ji ukrýt. Dítko nejásalo, my ano.

Pot z nás tekl proudem, seděli jsme na slunci a ještě otočeni přímo do něj, takže fotit jsme se ani nesnažili. Většinu ptáků uvidíte kdekoli, jen tady to měli tak nějak zajímavější. A v hlavě mi utkvěl sup africký se jménem Nelson Mandela. I tomu bylo slušné vedro.

O ohradu dál se válela prasata, moc života nevykazovala. Stačil ale jeden návštěvník se psem a prasátka se rozpohybovala, až jsem měla obavu, že to vezmou skrz plot.

Pan Vepř v běhu.

Paní Vepřová a její potutelný úsměv.

Bosou nohou, to určitě

Hodně jsme se těšili na doporučovanou stezku s názvem Bosou nohou. Z dotací EU vybudovaná stezka vede z větší části na rakouské straně. Začátek by tedy teoreticky mohl být tam. Oficiální vyjádření kde je, jsme my (ani naše navigace) nenašli. Cedulky měli tak malé, až by jeden řekl, že se možná styděli a moc tam lidi lákat nechtějí. Nenechali jsme se odradit.

Dojeli jsme tam po polňačce (značené jako cyklostezka) a auto píchli, kam to šlo. Elegantně jsem vypadla ze dveří přímo do keře, odřela se, bouchla dveřmi tak, že se mi tam udělala slušivá modřina, zula se a vydala se vstříc dobrodružství. Ondra, zkušený barefoot nadšenec, nechal boty v autě. Jdeme přece na stezku, která se jmenuje Barfußweg.

Myslím, že tohle se nám snažilo naznačit, že cesta je docela k posrání.

Znáte to, někdy se představy silně míjejí s realitou. Tohle byl přesně ten případ. Na oficiálních stránkách bylo rozepsáno, jak si vyzkoušíme chození po různých površích a aktivujeme si spoustu důležitých center. Mně se po pár set metrech aktivovala akorát sprostá mluva.

Retrospektivně chápu, že to bylo zamýšleno tak, že se návštěvník na každém z 11 stanovišť zuje a užije si pár metrů chůze po připraveném povrchu. Jen mně přišlo absurdní se 11x zouvat, pucovat nohy a zas obouvat. Má vysněná cesta začala jemným pískem, vystřídal ji lesní povrch, postupně přešla do kamenitého atakdále. Ta reálná byla spíše taková cyklostezka. Ano, normální polňačka lemující vinice. Což byla ta schůdnější část. Po tom se šlo i bez bot dobře. Když povrch přitvrdil o suť a rozmlácené kachličky a cedule hlásala, že je to Spaß für die ganze Familie, přemýšlela jsem, co a kdy se zvrtlo. Uznávám, že čekat normální zábavu od národu, jehož národní sport je zavírání rodiny ve sklepě, bylo lehce naivní. Nazula jsem boty. Ondra mohl jen závidět.

Na jednom ze stanovišť byl velký sud s lavičkou. Sednout si do stínu bylo mimořádně žádoucí. Oba jsme zírali směr strop, kde byla neidentifikovatelná krabička plná sršní (či sršňů, oba tvary jsou správně, bojovnice za rovnoprávnost jásají). Doma jsme se dovzdělali, že to byl reproduktor, ze kterého se ozývají zvuky ptáků. No dobře.

K sudu vedly schody, kde byla změť šišek a nějakého bordelu. Šlo se po tom příjemně. Když jsem se z téhož zdroje dozvěděla, že schody jsou stupňované podle různých materiálů, od nejtvrdšího po nejměkčí, musela jsem se znovu podívat na fotku, jestli mi něco neuniklo. Dávám trojku za snahu.

Následující stanoviště ve tvaru obřího nočníku bylo také odpočinkové. S burčákem a nějakým předraženým občerstvením. Obsluhoval Čech, který si lámanou němčinou stěžoval na dnešní dobu a chválil komunisty. Ironie. Místo občerstvení jsme se zanořili skoro po kolena do bahna. To bylo hodně příjemné. Vzhledem k tomu, že ve stínu bylo nějakých 30°C a stínu bylo poskromnu, bylo studené bahno úplný ráj. A konečně to byl povrch, který se nesnažil rozbít naši zhýčkanou městskou pokožku. Hadice s ledovou vodou na opláchnutí ten zážitek ještě umocnila. Nechtělo se mi jít dál.

Další z povrchů, kterým jsme si mohli aktivovat různá centra, byl válcem upěchovaný štěrk. Jít po rovném tvrdém povrchu, na kterém se vyskytují jednotlivé volné štěrkové kamínky, to je vážně nezapomenutelný zážitek. Vytahuji boty.

Dostali jsme se k rozcestí. Jedna šipka vedla ke konci (za předpokladu, že budeme naše ledabyle zaparkované auto považovat za začátek) a druhá ukazovala na delší okruh. Jdeme delší, tohle chci prostě celé, žádné podvádění. Sešli jsme z polní cesty a šli chladnou lesní pěšinkou. Hodně příjemné. Dokud jsme málem nešlápli na trčící šrouby. Barefoot stezka, steampunk edition.

Na konečném/ prvním stanovišti byl i gril. Proběhl kolem nás sysel a my měli nutkání ho jít ulovit, kuchnout a to celé zapít vlastní močí. Bear Grills by byl tak pyšný.

Jo, a koho by mrzelo, že neviděl zvěř v oboře, mohl si zahrát na safari zde.

Jen mu nesměla vadit značná neaktivita zdejší fauny.

Zámky a (chybějící) zvěř

Nejsem si jistá, co je s tamními obyvateli špatně, ale něco ano. Možná bych taky byla ještě víc mimo kontakt s realitou, kdyby mi o víkendu z obecního rozhlasu hrála dechovka. Teď naprosto vážně. Mohl by mi někdo objasnit, jestli se to tam děje běžně, nebo jsme jen vychytali dny, kdy nějaký pomstychtivý důchodce nahackoval síť rozhlasů?

A taky proč jsou všude dýně? Jakože prostě naprosto všude? Před každým domem se u chodníku válely osiřelé pohozené dýně všech velikostí. Někde byly vydlabané a vyřezané, to jsem ještě schopná nějak pochopit, výskyt nožem netknutých dýní je pro mě ale i nadále záhadou. Je to forma protestu? Pozdrav dýňovému králi? Následek invertního přepadení, kdy se vám po vloupání majetek zvětší o několik desítek dýní a vy si tu událost nechcete připustit, proto je pohodíte ven?

Chtěli jsme vidět víc než dýně, dali jsme tak na další z tipů pana domácího. Vyjeli jsme do nedalekých Židlochovic, kde je mimo zámku i volně přístupná obora. Naladěna na focení jelenů, jsem se nemohla dočkat. Po několika minutách svižné chůze jsme objevili bažanta a veverku. A to jsem hledala i hezky v trávě, protože jsem tušila, že zvěř se vedru nebude natřásat před objektivy na ideálním světle, ale zalehne někam do stínu a bude dělat, že tam není. Byla v tom sakra dobrá. Tak dobrá, že jsme opravdu neviděli ani kopýtko. Stádo ospalých muflonů si dovolím opominout, nebyli fotogeničtí a ještě vypadali jen jako kozy s malinko většími rohy. Not cool!

Možná je také popudila rozhlasová dechovka. Že tam opravdu byli, to jsem si jistá. Za dřevěnou plentou se tam minimálně jeden kus s parohy vyvaloval. Tak aspoň fotka ptáčka.

Další zastávka byla v Lednici. Kam v tom parnu také jet. Opět bych to nazvala klamavou reklamou, vedro bylo na zdechnutí. Chtěla jsem tam hlavně kvůli sokolnickým ukázkám, mám k sokolničení takový vřelejší vztah (dřív jsme dravce měli) a také mě zajímal souboj dvou sokolnických sdružení, která tam jsou a hrozně se navzájem uráží. Nutno dodat, že ti, co jsou přímo v lednickém areálu, k tomu mají trochu i právo, protože byli první. Ti druzí jsou z odnož bývalého člena té první, nechali si téměř totožný název a používají k propagaci fotky, které nejsou jejich s ptáky, které nevlastní. Podle těch originálních mají velmi agresivní styl marketingu. Z toho jsem byla nadšená, aspoň je najdeme hned!

Nenašli jsme je. A málem jsme nenašli ani ty původní. Značení nebude jejich silná stránka. Z ukázek jsme stihli polovinu. Nebylo to špatné. Příště míň tlačit na pilu s humorem a víc klást důraz na věcné info. Sbírku dravců (a sov) mají ale slušnou a to včetně ne úplně obvyklých druhů, rozhodně stojí za návštěvu. Zde puštík a sbírka supů.

(Ne)cyklistika

Dlouho jsme s Ondrou nepodnikli žádnou survival akci a nepoznávali cizí kultury, tento víkend byl tím víkendem, kdy jsme to napravili. Psy jsme nechali napospas osudu a vyrazili na Moravu.

Nemáme psy, vezmeme kola, ať nám tu jen nevisí na zdi. Na Moravě jsou rovinky, to bude paráda! A podle internetu i super sít cyklostezek. Počasí hlásí letní, už abychom jeli.

Počasí bylo parádní venku, v autě to už takové terno nebylo. Dost trefný mi připadal název vesnice, kterou jsme projížděli. Zhoř. Oblíbené místo Jana Husa a Jana Palacha.

Ubytko jsme hledali opět přes airbnb. A opět naprostá spokojenost. Hostitel byl ultrapříjemný, přátelský a pokoj i zbytek apartmánu byl krásně čistý. Cena vyloženě příznivá. A vzhledem k tomu, že moc neplánujeme, co chceme vidět, nechali jsme se inspirovat jeho tipy.

V den příjezdu jsme ho poprosili o tip na menší cyklovýlet, byli jsme docela utahaní a nejezdili v sezóně skoro vůbec. Respektive… na kole jsem jela naposledy začátkem května. Doporučil nám rozhlednu opodál. Celkově nějakých 25 km. "To nemůžete minout," opakoval několikrát, když nám říkal, kudy jet. Minuli jsme to jen třikrát. Vzhledem k absenci blikaček jsem byla na Ondru nepříjemná, protože jsem chtěla být zpět za světla. Ono totiž cyklostezky v podání Moravy jsou prostě jen okresky, na kterých je cedulka pro cyklostezku. Takže se tam blbě jezdí autům i kolům. A rovinky? Ani moc ne.

To je ale ta lepší varianta. Pak se tu cyklostezkou nazývají cesty, které zbytek republiky nazývá polňačkou. A nebo "Tohle je cesta nebo tudy jen chodí občas zvěř?" Ne úplně matně se mi cestou po téhle stezce vybavil zážitek z dětství, kdy jsem vjela na takové cestě do koryta, udělala přemet i s kolem do křoví, kolu ohnula rám i ráfky a ještě dostala pedálem do … Jo, bolelo to. Zážitek nemusí být příjemný, stačí, když je intenzivní.

A to tenhle den byl.

Shrnutí

Sakra, zapomněla jsem zveřejnit poslední článek, není sice zrovna moc aktuální, ale v šuplíčku ho nenechám!

Shodli jsme se, že Svinjak bude naše poslední slovinské dobrodružství a rozhodli se vyrazit domů. Skoro 800 km před námi, ideální odpočinek po 5hodinovém výletě smrti.

Na parkovišti se Ondra začal převlékat - když se vyválíte na zemi a ještě se potíte jako prase, protože táhnete všechen náklad, převlečení je docela vhodné. Já, něžná květina, jsem zanořila nos do svého podpaží a inhalovala, jak moc velké peklo to je. Mezitím, co on tam stál polonahý a já seděla s nosem v podpaží, zjevily se u nás dvě asi hodně odvážné (nebo zoufalé) výletnice z Nizozemí. Prosily o svezení.

Oba jsme se mlčky podívali na zadní sedačky, kde už leta sídlí jen Ronald a podle toho taky tak vypadá. Chlupy, chlupy všude. A kde nejsou chlupy, tam byl náš soukromý odpadkový koš. Opravdu by vás musely nohy bolet hodně zoufale, aby se vám do toho chtělo. Jim se chtělo. Ronald byl ale tak vysílen, že se nehodlal pohnout ani o centimetr, obávám se, že ani kdyby chtěl, tak prostě neměl už sílu hnout ani packou. Slečny ho odtažením za pacinky přeorganizovaly a posadily se. Doufala jsem, že aspoň těch pár minut, než dorazíme do města, bude mít plnou kontrolu nad svěrači. Zvládl to!

Jako vzorný spolujezdec jsem se snažila udržovat řidiče bdělého. Částečně z vděku a solidarity a částečně taky proto, že se mi fakt nechtělo ještě umřít. Dlouho jsem neměla takovou krizičku. V bdělém stavu jsem se udržovala colou.

Množstvím sežraných sušenek si slušně zadělávala na cukrovku. Až do Čech jsme to zvládali oba docela dobře, po přejetí hranic jsme museli zastavit na odpočívadle a na chvíli to zalomit. Ondra usnul opřený na mně a já neměla odvahu se pohnout, abych ho nevzbudila. Naštěstí mu těch pár minut stačilo, já už nezvládala ani trošku. Prospali jsme celý víkend. Regenerační dovolená vypadá asi trochu jinak. Ale miluju tenhle styl trávení volného času, beztak jsem už o cestě domů čuměla na hory a přemýšlela, kam vylezeme příště! (Aktuální poznámka - na žádnou další horu jsme už nelezli, jsme líní a asi se za to už ani nestydíme.)

Vořeši v obrazech

Byla bouřka, psi se nevyspali, my se nevyspali taktéž. V rámci prevence jsme zavřeli okna, aby přicházející bouřku neslyšeli. To i za cenu, že jsme málem pošli vedrem. Co šlo, to jsme zatáhli, aby nemohli v němé hrůze sledovat blesky a utrápenými pohledy nám dávat najevo, ať to sakra vypneme. Jako poslední opatření jsme pustili hudbu. Tohle kombo by zabralo možná i dobře, kdyby se ovšem bouřka nehnala přímo nad naším barákem. To by nepřehlušil ani deathmetalový koncert.

Okolo půlnoci nás Ronald poctil návštěvou. Dveře si umí otvírat profesionálně. Teo zatím narážel do ostatních dveří a já čekala, kdy uslyším zvuk padajících střepů. Přikryla jsem si hlavu polštářem a nechala pana Darwina konat. Po chvíli i Teo zjistil, že do ložnice je otevřeno a narval se do postele. Nikdy nechodí do postele. Kdybychom ten den nebyli na veterině s tím, že se drbe jak o život, možná bych z toho nebyla tak napruzelá. Ale když už se nechal pokousat blechou, mohl by si to laskavě nechat pro sebe, já za to zaplatila už na veterině. Nevěřili byste, kolik se dá nechat na veterině za alergickou reakci na bleší kousnutí.

"Voříšci jsou nejvěrnější." Ne, odejde s každým, kdo má žrádlo.

"Voříšci jsou nejvděčnější." Ne, jen doufají, že z vás upadne pamlsek.

"Voříšci jsou nejchytřejší." Ne, opět stačí žrádlo a pak náhodně dělají něco, co si myslí, že se po nich chce, aby vám ten pamlsek upadl.

"Voříšci jsou nejzdravější." Můj veterinář nesouhlasí.

Jenže když už se k nám tak přidal na postel, zhmotnil v sobě malou černou díru a nešlo s ním pohnout. Jeho 20 kilo najednou vůbec neodpovídalo realitě. Oba jsme se ho snažili dostat dolů, ale nehnul se ani o kousek.

A aby byl vesmír zas v rovnováze, měli jsme z nich teď pro změnu srandu my.

A tady klasický Teo, ne že by se snažil dostat míček, bude se snažit o to, aby ho nedostal Ronald.

Tak nějak náhodou jsem zabrousila na blog Wooden peace, kde byl návod na to, jak naučit psa skákat do náruče. Moc jsem Teovi nevěřila, ale hleďte! Poškrábané nohy/ břicho/ ruce, modřiny a namožnené svaly za to stojí.

Sága rodu Zrzavců

Dva psi jsou mnohem lepší než jeden, sice je to pořád o dva psy víc, než je ideální počet, ale ty světlé chvilky si užívám. Dělat si z nich srandu je tak snadné a nemorální, jako když si děláte srandu z malých dětí, miluju to!

Ronald je na BARFu (krmení syrovým masem, zeleninou,…), jediný důvod, proč Teo byl dřív na granulích, byl nedostatek místa v mrazáku. Teď mi vůči němu nepřišlo fér, aby chroupal granule, zatímco Buřtoslav láduje maso. Občas jsem i soucitná a tak. Takže žerou maso oba, k němu dostávají zeleninu, aby se trochu zaplácli a byli sytí aspoň pár minut. Jenže jaký pán… Teánek je poněkud nenažraný. A je schopný riskovat krk kvůli kelímku od jogurtu, který dostávají k vyčištění. Ronald sice s recyklací pomáhá taky rád, ale Teovy snahy o získání kelímků jsou natolik zoufalé, že ho radši nechá. Myslím, že ho bere jako mladšího (a retardovaného) sourozence, kterého se stejně nemůže zbavit, tak ho prostě tiše trpí.

Tady trpí taky.

Jenže Teo je dravý i do zeleniny (to nemá po mně). Buřt k masu míval zeleninu nastrouhanou a politou losovým olejem, Teovi stačilo hodit celou mrkev/ jablko a neměl s tím problém. Zkusila jsem to Ronaldovi jen lehce nakrájet. Nesežral to. Teo ovšem nezahálel. Druhý den to Ronald už neriskoval. Myslím, že tady mi Teo poprvé v životě něco usnadnil.

Po vaření nám zbyl kus celeru i s natí, trochu jsem provokovala Tea a on se ho snažil sežrat. To vzbudilo Buřtovu pozornost a celer se najednou stal úplnou modlou obou zrzounů. Lowcost zábava k letním večerům. Totéž povedeno s citrónem, který nejí ani jeden z nich. Proč by taky pes žral citron, že ano. Stačilo ale trochu Tea hecovat, že citron dostane Ronald a lehce manipulovatelný Teánek ho do sebe s výrazem největšího utrpení vdechnul. To jsou ty chvíle, kdy i já jsem překvapená.

Najdi deset rozdílů!

A tuhle fotku jsem sdílela na Instagram s hashtagem vegan. Nevinný vtípek, říkala jsem si. Když mi to lajkovali lidští vegani, přišlo mi to jen úsměvné, když mi to lajkovali lidé, jejichž psi jsou vegani, tak jsem se fakt pozastavila. Nejenže je v psím kolektivu nebude mít nikdo rád, pokud to jako jejich lidská odnož musí vyprávět na potkání, ale jako vážně? Pes vegan? Šelma na zelenině a bylinkách? Existuje třeba psí tofu? Že se člověk rozhodne nejíst maso mi přijde v pořádku, co si budem povídat, masožroutský průmysl není zrovna k přírodě šetrný a za každým steakem je zabité zvíře, ale aplikovat to na jiný živočišný druh, jehož hlavní díl potravy tvoří právě maso? Nezavání to taky trochu týráním zvířat? A dokonce existují i veganské granule. Ano, i u psů se objevují alergie na různé druhy masa, ale asi jen u veganů se záhadně objeví jejich mazlíčkům alergie na všechny druhy. Co si prostě pořídit křečka?

Hodina ve vzduchu

Snažíte se být pozitivní a nebránit se novým zážitkům. Jen tak, abyste neseděli doma na zadku a něco zažili. No a takhle jsem se dostala k letu balónem. On by asi každý letěl rád, ale když já mívám ve výškách závratě. Nevěděla jsem, že to nikdo z rodiny neví.

"U tebe by bylo jednodušší udělat seznam věcí, kterých se nebojíš."

Uznávám, že bylo. Nebyl to můj dárek, byl to dárek pro babičku, která si to vždycky přála (zbytek rodiny byl jako výplň, aby nemusela letět s cizími). Zrovna ta babička, která mi v dětství zakazovala jíst příborem, abych si něco neudělala, chodit rychle okolo stolu, abych si nerozrazila hlavu a hladit kočky, abych nechytla toxoplazmózu. Ke každému úrazu měla příběh své známé/ kamarádky, která se takhle zmrzačila/ zabila. A ta se výšek nebojí!

Dojeli jsme na sjednané místo, tam už si nás naložila posádka do aut a jelo se hledat místo, které by bylo vhodné ke startu. Bylo po dešti. A bylo také před deštěm. Řidič se ptal, jestli je to náš první pokus. Byl. "Většinou se to povede tak na potřetí nebo napočtvrté."

Dojeli jsme na louku a po dešti ani stopy. Začal se vybalovat balón. Konečně jsem viděla koš z blízka. A nelíbilo se mi, že rantl mi končil někde u pasu. Já vím, nemám mít nadvýšku, můj problém. Křečovitě jsem se držela a pilot ze mě měl docela srandu. Ale byl jinak mimořádně vstřícný.

Tohle je západ slunce s bouřkovými mraky a deštěm, to se nevidí denně!

Moc nefoukalo, což je asi dobře, ale takhle jsme se nepohnuli skoro ani o metr, nebo mi to tak přišlo. Ondra měl zaplou gpsku a podle ní to ukázalo, že jsme se odpohybovali o 8 km. Přistáli jsme na poli za barákem nějakých starších lidí. (V Držtěkryjích, to jméno je tak hezké, že ho tu prostě musím napsat.) Myslím, že pro ně to byl silnější zážitek než pro mě. Nadšeně sledovali vše okolo a vytrvali i po setmění, kdy už bylo vše zabaleno a my ještě byli pokřtěni na hraběnky a hrabata. Proč, to vyprávěl předtím, ale já mám trochu problém s koncentrací, ve škole jsem usínala i na přednáškách, které mě bavily, a nešlo s tím nic udělat. Což je trochu problém, když je ve třídě 7 lidí.

Křest vypadal následovně. Křtí se ve jménu vzduchu, ohně, vody a země. Pilot vytáhl zapalovač. Všichni se smáli. Smála se i babička, která byla první na řadě. "To bude hořet dobře, je to pěkně nataftovaný." smál se pilot, když bral babiččiny vlasy do ruky. Hořelo! Jo, fakt jsem do poslední chvíle myslela, že si dělá prdel, ale nikoli, všem nám opálil pramínek vlasů, uhasil to sektem a hodil po nás trochu hlíny. Sekt jsme dojeli nalitý do skleniček. Hlínu jsme nechali nepovšimnutou.

Let trval něco přes hodinu, vše okolo přibližně 4 hodiny, uteklo to neuvěřitelně rychle a líbilo se nám to moc.

A celý balón se vejde do batůžku. Na fotce pilot, kterému říkali hroch, nevím, jestli se tak i jmenuje, každopádně to na něj sedělo a hlavně - měl i triko s hrochem, to bylo kouzelné.