Škodolibých odpovědí na anketu se zněním "ano" bylo dost, tak se jdu tedy pochlubit. Přiznám se, že nahrubo jsem to měla už sepsané, protože jsem původně chtěla podat stížnost na paní komisařku, na magistrátu přezdívanou Brutální Nikita. Nakonec jsem to nechala vyšumět a chodím pěšky.
Stalo se to před víc než rokem, kdy jsem se rozhodla, že jsem dost stará na to, abych si zadek vozila z místa A do místa B sama. A taky jsem viděla, co za nemehla ten průkaz dostalo. Ježdění mi šlo, paní instruktorka mě chválila, jen jsem jezdila poněkud rychleji do zatáček a přehlížela cikány na přechodu.
První zkoušku jsem měla den po rozchodu, nebyl to moudrý nápad. Test jsem napsala na 99% (v ten den jsem se dozvěděla, že k němu je i učebnice) a cestou na parkoviště jsem se podívala na techniku, kterou jsem tak tak dala, protože jsem byla vtipná. Za volantem jsem se ohřála pár minut - jela jsem parkovištěm v protisměru. Asi jediné parkoviště s přikázaným směrem jízdy široko daleko, ale prostě musíme začínat z něho, i když jsem na něm nikdy nebyla. No, to jsem nebyla naštvaná na komisaře, jen na sebe. U druhého pokusu jsem už teda byla naštvaná i na komisaře, protože hlavní důvod, proč jsem to nedostala, byl, že jsem v jednosměrce nejela dost vlevo, sice jsem jela správně, ale ne dost.
A třetí pokus si zaslouží zbytek kapitoly. Otevřela jsem dveře auta, paní komisařka nebyla ochotná ani odpovědět na pozdrav. Předala jsem potvrzení o zaplacení a šla si sednout na sedadlo řidiče, které jsem si automaticky nastavila a to už byla první věc, která nebyla podle představ. Vyjela na mě, že jsem měla počkat, než se mě zeptá, co udělám předtím, než se rozjedu. Další dotaz byl, co budu dělat dále. Má odpověď byla, že upravím zrcátka, tak jsem byla vyzvána k tomu, abych je upravila. Otočila jsem klíčkem v zapalování, ale paní komisařka se ještě očividně neadaptovala na moderní auta a začala se velmi hlasitě divit, co dělám, že nikam ještě nejedeme. Zajímalo by mě, jak jinak bych je měla nastavit. Následně mě přesvědčovala, že v nich nic nevidím, protože ona nic nevidí.Po rozjetí na mě sypala otázku za otázkou, proč dělám to a proč to. Její tón byl příjemný asi jako skřípání nehtama o tabuli.
Měla jsem dojem, že komisař má říkat, kudy se pojede a v tichosti zapisovat chyby a ne dávat tak okatě najevo svou momentální nadřazenost. Dojeli jsme k obchodnímu domu na poloprázdné parkoviště a byla jsem vyzvána, ať zaparkuji, kde uznám za vhodné. Aniž bych tušila nějakou chybu, opět mě velmi hlasitě upozornila, že si nepřeje, abych přejížděla čáry (bohužel jsem je přes vrstvu sněhové břečky neviděla, tak jsem zaparkovala naproti jinému autu). Hystericky mi začala vyprávět, že jsem mohla přejet tříleté dítě. Žádné tam nebylo. A chápu funkci zpětných zrcátek. Včetně jejich nastavení. Znovu jsem měla parkovat, couváním, znovu jsem udělala tu chybu, že jsem se orientovala podle jiného zaparkovaného vozu a zaparkovala naproti němu. Paní komisařka nebyla líná si otevřít auto a odhrnout sníh, aby zjistila, že jsem moc blízko čáře. Dvakrát jsem musela přeparkovat.
Vraceli jsme do města, na kraji cesty stálo zaparkované auto, do jízdního pruhu nezasahovalo. Když jsem kolem něj projela, začla hlasitě vzdychat, že se jí udělalo špatně z toho, jak hrozně blízko jsem projela, tuto informaci mi několikrát zopakovala.To už jsem začínala být nervózní. Paní komisařka to nenechala bez poznámky, prý za volantem nemůžu být nervózní. Nebývám, jen když někdo číhá na každou chybu s takovým zapálením. Kdybych někdy měla vézt spolujezdce s takovou povahou, neváhala bych zajet ke krajnici, samozřejmě za použití směrovky, a vysadila bych ho a přetáhla nějakou částí povinné výbavy. Bohužel to jsem udělat nemohla, akorát jsem se kousala do tváře, abych mlčela, protože jsem zatím neudělala zásadní chybu a ještě jsem doufala, že pes, který štěká, nekouše.
Jeli jsme na parkoviště, ze kterého jsme vyjížděli a ani to nebyla tichá jízda (otázky typu, proč před křižovatkou řadím dvojku, mi cestu zpříjemňovaly). Ke konci se mi už klepala noha a nebyla jsem schopná pustit ji ze spojky plynule, takže mi auto několikrát chcíplo a zaparkovat couváním za sypání poznámek o mé neschopnosti jsem už nedokázala. Na parkování čekalo x dalších aut a ona trvala na tom, že tam zacouvám, ječela, až jsem se bála o její zdraví. Nakonec jsem už věděla, že mi to ta přestárlá panna nedá, tak jsem to tam píchla popředu, sbalila si věci, zatímco ona ještě pronášela moudra. Otevřela jsem zadní dveře, nadechla jsem se a pověděla jí, že někoho tak arogantního jen tak nenajdete a že by si měla najít chlapa. Dovršila jsem to větou, že je to největší kráva, jakou jsem kdy viděla. Poprvé za celých 50 minut (jo, tak dlouho mě trýznila) držela hubu. Flákla jsem dveřma, a protože bylo před Vánoci, všude byly různé ochutnávky. Na jednu takovou jsem se vrhla a za nechápavých pohledů hostesek jsem vyžrala všechnu dostupnou čokoládu a pak se mi ještě vzteky pustila krev z nosu, což se náramně vyjímalo na sněhu.
Moje instruktorka mi pak sdělila, že u kohokoliv jiného bych papíry měla, a že takhle vyvádět Nikitu ještě neviděla, ale to mi prachy nevrátilo. A nervy už vůbec ne.
Žádné komentáře:
Okomentovat