Možná jsem urýpaná, škodolibá a občas mě napadají nevhodné vtipy na postižené lidi, ale na rozdíl od drtivé většiny lidí nejsem lhostejná. Na obraz, který se mi naskytl při cestě autobusem do centra, asi ještě dlouho nezapomenu. V trávě, hned vedle chodníku leželo kolo a na kole slečna, očividně v bezvědomí. Nevypadala opilá, nebyla to žádná neupravená podivná existence. Prostě normální mladá žena, které se asi udělalo zle. A hádejte, co dělaly houfy procházejících lidí? Nic, ani se neobtěžovali zastavit. I když možná lepší, než kdyby se zastavili a fotili si ji.
Do centra jsem jela, protože jsem měla masochistickou chvilku a chtěla jsem se trochu rozčilovat. Od nás je to několik mil, autobusem to trvá ovšem hodinu. To hlavně z důvodu, že zastávky jsou na každých 50 metrech, aby náhodou baculky neměly moc námahy. Jeli jsme za cyklistou a já jen toužebně koukala jeho směrem, jak mizí v nedohlednu. Kdybych se nebála, že se poválim denně po několika kapotách, pořídila bych si taky kolo, ale bohužel, na ježdění ve městě nemám dost odvahy.
Autobus jel jinou cestou než obvykle, dokonce i já jsem si toho všimla, já se svou bídnou orientací a schopností zabloudit na rovné ulici. Brzo jsem si všimla proč. Maraton. Začala jsem chápat, jak někoho může napadnout hodit bombu mezi lidi. Bylo jich tam tolik a ploužili se rychlostí tlusťocha nuceného jít do vegetariánské restaurace. Mým jediným přáním bylo mít něco, čím ten počet lidí zredukuji.
Elegantně, za občasného osvěžení slovníčku nemilých slov, jsem se dostala do Primarku. Minule jsem si tam vyhlédla šaty, ale nechtěla jsem utrácet, teď už se mi utrácet chtělo. Jenže šaty byly už jen ve stanové velikosti. I když jsem si předtím skočila do Meka, šaty mi nebyly. Dalo mi hodně času najít něco i ve své velikosti, byla jsem tak nadšená, že jsem hned běžela vystát hodinovou frontu ke kase. Zpříjemňoval mi to pohled na dva macíky, kteří se ládovali ještě nezaplacenými brambůrkami, a zezadu jsem dostávala v pravidelných intervalech výprask od postarší černošky, která své tašky posouvala kopáním. Tašky se zásadně zastavovaly o mou nohu a já musela praktikovat dechové cvičení v zájmu svého pobytu na svobodě.
Žádné komentáře:
Okomentovat