Současné téma týdne "Proč zrovna já" mi přišlo tak ufňukané a rozhodně by mě ani ve snu nenapadlo, že na něho taky přispěju svým článkem. Ale stalo se.
Díky blogu (tady si děkuji, že jsem ho začala psát) jsem tu poznala další Češku (mávám Verče) a ani jsme nebyly líné se sejít. Hospůdka v hezké čtvrti, většina návštěvníků bílých, dokonce i několik pravých a nefalšovaných Britů. Do včerejška by mě nenapadlo, že zbytek těch bílých by mohl být z Afriky. Uznávám, jsem v zeměpise trochu nevzdělaná. Afrika se pro mě rovná pustina s pár domorodci, kteří léčí AIDS hromadnými souložemi a sežerou každé nebohé zvíře, které se omylem objeví vedle chatrče.
Poprvé jsem byla pít bez drahého a naplno mi došlo, že to pití je FAKT drahé. Poučení pro příště, 10 liber je na jeden večer málo i pro člověka, který skoro nepije. Takže jsem byla za socku a Verča mi platila. Slibuju, že příště se vybavím líp.
Hrála živá hudba v podobě fešáka s kytarou, pár opilých lidí tancovalo a k nám se přidal zakrslý černoch a pobízel mě do tance. Náladu jsem měla dobrou, tak jsem se trochu rozvlnila, ale on se mnou chtěl nějak zatočit a spadly mi brýle. Já to zaregistrovala hned, on nikoli. Chvíli mi po nich tančil a z brýlí zbylo několik součástek, které by nedal dohromady ani Copperfield.
Chlácholivým řečem, že mi je zaplatí, jsem vážně nevěřila, na rozdíl od něj jsem nebyla opitá do naivity. Ptal se, kolik stály a že mi to určitě dá. Řekla jsem 150 liber a tvářil se pořád, jako že to myslí vážně. Po chvíli slevil na 50. Však nějaká jednička tam nehraje roli. Poté na 20. Nakonec ukázal, že v peněžence nemá nic. Naštěstí ho Verča vytáhla k bankomatu, po cestě se dost cukal a začal být agresivní a vymlouval se, že tam nikde není bankomat, což je fakt hodně špatná výmluva. Částečně tomu pomohla Verčina bojovnost a moje zoufalost projevená slzami (skoro 4 měsíce v Londýně, kde člověk dělá zadarmo a ještě nedostal stipendium a pak mu nějaký kretén rozdupne oči, udělá s náladou svoje), dostaly jsme z něho 40 liber, protože víc ani na účtu neměl. Doufám, že nebude mít na jídlo, idiot. Každopádně za trest dostal pěstí, u toho jsem už nebyla, ale velmi tím Verče děkuju.
Cesta zpátky byla poněkud náročná, na informačních tabulích jsem viděla možná tak oranžové fleky, domů jsem se dostala jen s jednou zajížďkou a pár oplzlými narážkami. A aby byl tento den zakončen se vším všudy uletěl mi knoflík od saka a skoro bych si byla jistá, že na mě ukázal prostředníček.
Žádné komentáře:
Okomentovat